Respekt č. 8/2016 přinesl speciál Vzdělávání, který obsahoval i článek Marka Švehly o současné podobě maturity Když Jirous, tak i Nohavica. V úvodní pasáži autor využil článek Oldřicha Botlíka Poznámky k ukázkám úloh z Cermatu pro přijímací testy publikovaný na webu Česká škola 15. října 2014, v němž se tento vystudovaný matematik a testolog pustil i do kritiky některých otázek z oblasti českého jazyka a literatury, souvisejících ovšem s přijímacími zkouškami na střední školy, nikoliv s maturitou samotnou. […]
Článek Magazínu Goethe Institutu věnovaný tomu, jak se knižní akce šíří do míst, která s literaturou nemají na první pohled nic společného.
„Na sklonku roku 1958 obdržela pracovnice cenzurního úřadu Jarmila Waageová uznání za vykonanou práci, zástupce náčelníka Hlavní správy tiskového dohledu (tak se cenzurní úřad po většinu doby své existence nazýval) jí tehdy poslal oficiální dopis, v němž ocenil její vysoké odborné znalosti: „Výsledky Tvé práce potvrdily Tvé schopnosti. Tvé jednání s partnery pomáhá k dalšímu upevnění vážnosti a autority HSTD.“ Neuplynul však ani měsíc a cenzorka dostala další úřední psaní, […]
Upozorňujeme na první ukázku z cyklu článků věnovaného cenzuře v moderní české kultuře. Cyklus připravovaný pro časopis Vesmír vzniká na základě studií z monografie připravené v Ústavu pro českou literaturu AV ČR: M. Wögerbauer – P. Píša – P. Šámal – P. Janáček a kol: V obecném zájmu. Cenzura a sociální regulace literatury v moderní české kultuře. 1749–2014 (nakladatelství Academia, Praha 2015). Článek ZDE.
„Škola není strojem na vzdělávání, nýbrž místem, kde se mají všichni − učitelé, žáci, rodiče − společně učit být ve společnosti a společnost,“ říká Petr Fischer v článku Sociálně debilní společnost. Jenomže náš systém je vysoce selektivní. Zcela v rozporu s idejemi společného vzdělávání jsou žáci velice předčasně vyváděni ze základních škol na víceletá gymnázia, která byla obnovena spíše jako nostalgická vzpomínka na první republiku než jako skutečná potřeba vzdělávacího systému. Mají však velkou podporu rodičovské veřejnosti, která […]
Říká se, že se Češi bojí mluvit. Nemyslím cizími jazyky. Ale že neumíme otevřít pusu, vyjádřit se, říct, co chceme, prostě tak nějak na rovinu sdělit, co máme na srdci. Po debatě s čínským umělcem a aktivistou Aj Wej-wejem, můžu potvrdit, že je to prachsprostá pomluva. Češi dokážou mluvit úplně suverénně. A především dlouho… Sedím v hlavním přednáškovém sále pražské filosofické fakulty. Je nadupaný po strop. Tolik lidí tu prý bylo naposled, když zde […]
Mnozí z těch, kteří někdy studovali nějaký uměnovědný obor a viděli v tom smysl, mohli snít o tom, že by to dotáhnuli tak daleko jako Eco. Samozřejmě se tomu nikdo ani vzdáleně nepřiblíží. Ostatně i v tom spočívá nynější smutek, neboť téměř s jistotou víme, že už se nikdy nenarodí někdo, kdo by dokázal pohnout věděním v tolika disciplínách zároveň (jazykověda, estetika, medievalistika, komunikační studia) a ještě ke všemu být spisovatelem románových bestsellerů. Ale i […]
„Takové ťuk ťuk totiž vyžaduje různé reakce, ozve-li se za dveřmi kanceláře, ordinace nebo právě kabinky na toaletách. Primární rozdíl je v tom, že zatímco do kanceláře máte vstoupit, pokud v ní někdo je, do kabinky naopak tehdy, pokud v ní nikdo není, a před ordinací, jejichž dveře bývají zvenku opatřeny koulemi, je třeba prostě čekat, co se stane. I fráze, které v těchto komunikačních situacích volíme, jsou rozdílné. Do ordinace vstoupíme po zvolání […]
„Vy tady dáváte pacientům… klientům… číst básně?“ vyleze ze mne. „Báseň se jako text ke zkoušce ostrosti vidění hodí víc. Je většinou sestavena ze slov, která se dopředu nedají snadno odhadnout, a vyšetřovaný si tak nevymýšlí, jestli mi rozumíte. V jiných textech můžete lépe dopředu vytušit smysl sdělení a slova pak už nečtete, ale odhadujete. Vezete se po smyslu, jste ve vleku. Ale to my tady nechceme, my potřebujeme, abyste opravdu […]
