Respekt č. 8/2016 přinesl speciál Vzdělávání, který obsahoval i článek Marka Švehly o současné podobě maturity Když Jirous, tak i Nohavica. V úvodní pasáži autor využil článek Oldřicha Botlíka Poznámky k ukázkám úloh z Cermatu pro přijímací testy publikovaný na webu Česká škola 15. října 2014, v němž se tento vystudovaný matematik a testolog pustil i do kritiky některých otázek z oblasti českého jazyka a literatury, souvisejících ovšem s přijímacími zkouškami na střední školy, nikoliv s maturitou samotnou. MŠ uvádí:
„Botlík, profesí matematik a odborník na testování ve školství, komentoval několik sporných míst v testu a zaujala ho i jedna z otázek v sekci českého jazyka. Autoři testu do ní zasadili ukázku z Čapkových Italských listů, kde byla i věta: „Vesuv vydechuje kousek bělavé vaty.“ Uchazeči o studium pak měli poznat, kde Čapek použil personifikaci. Botlík namítl, že otázka je obtížná jen kvůli odbornému termínu, jehož znalost je pro ověření schopnosti dětí studovat střední školu nepodstatná. Podle něj autoři testu, když už trvali na vydechování vaty, se měli spíš zeptat, co Čapek použitím té formulace sledoval. Navíc hloubavější žáky může otázka zmást, protože vědí, že lidé vatu nevydechují, dodal Botlík.“
Věcná a zdánlivě nijak provokativní námitka spustila vášnivou debatu. Někteří učitelé, kteří zmíněný server čtou, začali Botlíkovi vyčítat, že není češtinář, češtině nerozumí, a měl by tedy raději mlčet.“
Podivuhodné je již jen to, že Oldřich Botlík se staví do role arbitra, který dokáže rozsoudit, co je pro další studium (v tomto případě i českého jazyka a literatury) na střední škole důležité. Oč tuto svou kompetenci opírá, nakolik je seznámen s metodikou českého jazyka a literatury, kolik o ní publikoval článků, netušíme, ale s velkou pravděpodobností lze předpokládat, že ani jeden. Přesto neváhá přispěchat s radami těm, pro které je výuka mateřštiny denním chlebem. Představme si opačnou situaci – češtináře, který by přesvědčoval kolegy matematiky o tom, že znalost některého matematického pojmu není pro výuku důležitá. Dost absurdní představa, není-liž pravda? Jak by se asi tvářili cévní chirurgové, kdyby jim v profesní přípravě radil internista? Je proto samozřejmé, že se ozvali bohemisté, kteří zpochybnili „češtinářská“ východiska a odborný fundus OB, ale nikdo z nich jej v diskusi nevyzýval, aby raději mlčel, a to ani implicitně – Marek Švehla v tomto bodě zkrátka píše nepravdu.
Opusťme ale rovinu ad personam a přesuňme se ad rem. MŠ uvádí, že „Člověk ani nemusí mít doktorát z obrozenců, aby vytušil, že Botlík udeřil hřebík přímo na hlavičku. Čapek evidentně složitě nepřemýšlel, že u popisu Vesuvu použije personifikaci. Patrně chtěl jen svůj text oživit poetickým obratem. Pokud bychom chtěli žáky zkoušet z personifikace, bylo by lepší zvolit dílo typu Farma zvířat od George Orwella, který naopak užití personifikace velmi pečlivě promýšlel a legendární knihu na ní založil. Čapkův citát je tedy sporný i z čistě češtinářského hlediska a vzbuzuje otázku, co vlastně u žáků, kteří skládají klíčové zkoušky svého života s velkým dopadem na profesní budoucnost, testujeme a co máme testovat.“
Prakticky všichni češtináři účastníci se debaty pod článkem Oldřicha Botlíka dospěli k jednoznačné shodě, že znalost termínu personifikace rozhodně není problémem, což nepřímo potvrdilo i dtto citované stanovisko Ústavu pro jazyk český AV ČR: „V ukázkovém Souboru testových úloh z českého jazyka a literatury pro přijímací řízení na střední školy v roce 2015 neshledává Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i., žádná zásadní pochybení. Předkládaná řešení jednotlivých úloh považujeme za jednoznačná, na výběru typu úloh a na jejich formulacích je možné po odborné diskusi dále pracovat. K správným řešením je třeba dospět jak jazykovým výkladem, tak interpretací textu a jeho částí na úrovni, která podle nás odpovídá znalostem žáků základních škol.“ Z čeho tedy pramení přesvědčení MŠ o spornosti dané úlohy „i z čistě češtinářského hlediska“, není ani trochu jasné. Stejně tak netušíme, proč si MŠ myslí, že „Čapek evidentně složitě nepřemýšlel“ nebo že „Patrně chtěl jen svůj text oživit.“ Tady se totiž jasně ukazují limity diskuse s lidmi nevzdělanými v daném oboru. Styl Karla Čapka (fotrovský styl, jak jej nazval v jedné polemice Richard Weiner) je totiž jen zdánlivě prostý, jeho jednoduchost je výsledkem rafinované stylizace, takže tvrzení MŠ o Čapkových intencích jsou pro bohemisty velmi rychle a relativně snadno zpochybnitelná až vyvratitelná.
Podobně tomu je i s tvrzeními Oldřicha Botlíka. S pojmem personifikace se žák 9. třídy ZŠ během let výuky ČJaL na „vyšším stupni“ setkal ve všech třech jejích složkách. V jazykové výuce při probírání polysémie, ve slohu a komunikaci zcela jistě při praktickém nácviku popisu subjektivně zabarveného a v literatuře při analýzách uměleckých textů. Odhlédneme-li od faktu, že s jejím rozpoznáním nemívají zpravidla problém ani žáci pátých tříd ZŠ, není nic nevhodného či podivného na tom, že její znalost očekáváme od uchazečů o středoškolské maturitní studium. Ačkoliv to Oldřich Botlík v diskusi odmítal připustit, jím kritizovaná úloha nevyžadovala jen pasivní znalost pojmu, ale i schopnost porozumět mu a aplikovat jej na konkrétní text. Označením personifikace za „vědeckou či pseudovědeckou hatmatilku“ (ve svém článku) pak OB dílo zkázy dokonal.
Zkoumat „co Čapek použitím té formulace sledoval“ je samozřejmě v testu typu multiple choice více než problematické, nemluvě o faktu, že zde vstupujeme do oblasti interpretace autorského záměru a percepce textu, což je, jak prokázáno výše, velmi ošidné. Ad absurdum se pak dostáváme u argumentace s hloubavými žáky. Zda lidé vatu vydechují nebo nikoliv s vyhledáním personifikace nesouvisí, což OB velmi dobře ví (a je to zmíněno i v samotném článku) – zde totiž do hry vstupuje ještě metafora, která se v textu s personifikovanou sopkou pojí. Samotná personifikace je v Encyklopedickém slovníku češtiny definována takto: „Druh metafory, přisuzování dějů a vlastností charakteristických pro člověka předmětům neživým, různým jevům a také zvířatům. Oba termíny slouží jak k pojmenování příslušných procesů, tak i jejich výsledků.“ Pokud si je žák vědom i mnohem jednodušší definice daného pojmu (např. ve Wikipedii, kde se uvádí, že „v rámci literatury se tak označuje připisování lidských vlastností neživým věcem či nižším organismům“), je mu jasné, že zde jde o přisouzení děje (popř. vlastnosti), dýchání – charakteristického pro člověka (popř. živé tvory) – neživému předmětu, sopce. Pokud žák zná termín, ale nechápe jej a neumí jeho znalost uplatnit, je na tom úplně stejně jako ten, kdo jej nezná. Lze ovšem za opravdu hloubavého považovat žáka, který nepochopí, že v textu ukázky je užito obrazné vyjádření? Dokáže pojmout smysl formulace „Vesuv vydechuje“? Není spíše opakem přemýšlivého člověka? Tento imaginární Botlíkův hloubavec by nakonec mohl vlivem své nevědomosti dojít poznání, že ani sopka nevypouští vatu, takže Karel Čapek možná vypil příliš mnoho italského vína a psal nesmysly.
Většinu těchto argumentů může čtenář nalézt v diskusi o 94 příspěvcích pod Botlíkovým článkem na České škole, kam případného zájemce o hlubší průnik do dané polemiky odkazujeme. Tento článek slouží jako určitý souhrn a součást širší reakce na text Marka Švehly zmíněný v úvodu a místy i citovaný.