Z článku v časopise Naše řeč (2006/3): Jádro (centrum) současného souvětného systému se spojovacím výrazem co je popsáno ve všech českých skladbách. K. Svoboda se ve svém Souvětí (viz pozn. 4) na několika místech zabýval dosud nejpodrobněji strukturovaným souvětným systémem se spojovacím výrazem co. Z jeho výkladů můžeme vyvodit, že v tomto systému vedle centra, které představují vedlejší věty otázkové (srov. níže 1.1), je celá řada typů vět s co, které jsou na základě svých vlastností více či […]
Z článku publikovaného v časopise Korpus-gramatika-axiologie 23/2021: Souvětí s vedlejšími větami bez syntaktického vztahu (dále jen souvětí s VVBSV) je dalším typem složitého souvětí. Je to souvětí, v němž na větě hlavní závisí dvě vedlejší věty prvního stupně závislosti, které nejsou v syntaktickém vztahu, srov. Když se za astronomem zavřel těžký vchod, uvědomil si, že se právě rozloučil se svým světem (SYN2015). Souvětí s VVBSV lze v rámci formálně-sémantického rovinného popisu (FSRP) jazykového systému (Štěpán 2013: […]
Aktualizace 18. 2. 2022: Příspěvek doplňujeme o odkaz na autorův článek, na který studie Diference ve spontánní mluvě středočeské (pražské) rodiny navazuje: Jazykové diference v manželství. Oba texty byly publikovány v časopise Naše řeč. Diference ve spontánní mluvě středočeské (pražské) rodiny: Před více než čtvrtstoletím jsem se zabýval v tomto časopise mluvou své vlastní, tehdy bezdětné rodiny na začátku manželství. Článek jsem uzavřel konstatováním, že by bylo užitečné zabývat se […]
Článek se zabývá klasifikací příslovečných příčinnostních vedlejších vět podle podřadicích příčinnostních spojek: příčinné (protože, poněvadž, jelikož, ježto), účelové (aby), podmínkové (jestliže, kdyby, -li, pakli, jestli, pakliže), přípustkové (ač, ačkoli, přestože, třebaže, jakkoli, i když, i kdyby, byť), účinkové (že, aby, až, takže). Autor dále klasifikuje příčinnostní věty se spojkami že, aby, které získávají příčinnostní význam v kooperaci s výrazy v řídící větě (proto; tak; díky tomu; z toho důvodu; kvůli […]
Článek pracuje s pojmy hovorová, běžně mluvená a obecná čeština. Podrobněji se zabývá pojmem spisovná čeština a její norma, což je východiskem při hodnocení slov z hlediska spisovnosti a nespisovnosti. Příspěvek kritizuje širokou definici i užívání kvalifikátoru kolokviální, který se používá pro jednotky mluveného neformálního jazyka v článku P. Kochové a Z. Opavské při přípravě Akademického slovníku současné češtiny. Místo takto vymezeného kvalifikátoru kolokviální se navrhuje na konkrétním materiálu (univerbizáty, […]
Specifičnost interjekcí vůbec a interjekcí vyjadřujících údiv zvláště spočívá v tom, že na rozdíl od ostatních autosémantických slovních druhů nejsou začleněny do věty jako větný člen (viz níže větný ekvivalent) a mají speciální postavení ve slovní zásobě, protože nemají jasný sdělovaný obsah, nevyjadřují pojmy, nýbrž jen emoce (pocity), a proto jejich význam není vyhraněný, také jejich forma v přítomnosti není ustálená, proměňuje se, někdy jde o částečnou ohebnost. V této […]
„Kategorií posesivity rozumíme předjazykové, obsahové[2] přivlastňování nebo přivlastnění objektů především osobám.[3] Kategorie posesivity takto vymezená je vázána na vztah vlastníka (majitele, posesora) a vlastnictví (majetku), jde tedy o elementární společenský vztah.[4] Sekundárně se přivlastňuje také zvířatům (živočichům) a neživým objektům, např. při jejich personifikaci v pohádkách (bajkách), srov. ježkova chýžka, mravenečkův med, liščina bouda, sluncův palác apod. Posesorem bývá i právnická osoba, např. univerzita.“ Článek byl publikován v časopise Slovo a slovesnost, roč. 46, č. 1
Článek ZDE. Publikováno v časopise Korpus – gramatika – axiologie 16/2017, který vydává Univerzita Hradec Králové, Pedagogická fakulta a Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i.
Článek je založen na závislostní syntaxi (…). Hned v úvodu (…) se zamýšlíme znovu nad obecně přijatým pojmem-termínem vedlejší věta, který má centrální postavení v této syntaxi. V rámci formálně-sémantického rovinného popisu (FSRP) jazykového systému vymezujeme vedlejší větu třemi hierarchicky uspořádanými rysy (nejdůležitější je v našem pojetí podřadicí spojovací výraz jako formálněsyntaktický rys, dále je to začleněnost jako sémantickosyntaktický rys, nejméně závažný je rys nekomentování). Při tomto vymezování pomocí rysů jsme metodologicky inspirováni fonologií […]
