Některé facebookové aktivity Františka V. Ryčla jsme již představovali zde či zde. Dnes upozorňujeme na jím spravovanou skupinu Opožděné recenze, jež je určena pro „krátké recenze, glosy a kritické připomínky ke knihám, které stojí za pozornost, i když nejsou mediálně aktuální“.

Najdeme zde příspěvky podnícené nepředstíraným čtenářským zájmem, psané nikoli na efekt, ale poučeně a vždy se zajímavými postřehy; často vzbudí informačně cennou diskusi. Vybíráme z nich dva (v tuto chvíli) nejnovější.

Vladislav Vančura: Obrazy z dějin národa českého – František V. Ryčl

Herman Melville: Bílá velryba – Tomáš Bezfalda Blažek

7 komentářů.

  1. Josef Soukal napsal:

    Tomáš Bezfalda Blažek

    Zápisky čtenáře. :: :: :: Psát zde o nejslavnějším románu Herberta George Wellse Válka světů je patrně nošením dříví do Atén i sov do lesa. Já jsem ho přečetl až teď a konstatuji pouze, že legenda nelhala. Na tento strhující postapokalyptický epos z roku 1898 prach rozhodně neusedl. Při četbě toho brutálního příběhu zničujícího útoku obyvatel Marsu na Zemi jsem si neustále nemohl nevybavit scény a obrazy z Emmerichova filmu Den nezávislosti, který pro mě vlastně Wellsův román nadlouho zničil, ale současně mu dal takovou vizuální podobu – především v podobě řičících třínohých marťanských útočných monster – že jsem si při četbě liboval, jak přesně jsem v předloze ty filmové obrazy zpětně poznával. – Notoricky známo je, že Orson Welles v roce 1938 Wellsovu předlohu zdramatizoval v americkém rozhlase tak působivě, že se US obyvatelstvo dalo na úprk, protože si myslelo, že reálně vypukla válka s vetřelci z kosmu. Ale ke knize: Válka světů je thrillerem, který čtenáře nepustí až do posledních stránek, je prostoupena stupňujícím se napětím a scénami tak naturalisticky líčeného násilí, drastického spektáklu válečné katastrofy, davové hrůzy a paniky, obrazů malého lidského sobectví i syrové beznaděje přeživších či třeba biologického rozkladu – hromady mrtvol na ulicích, psi rvoucí se o „mršiny“ těl Marťanů, lidské hyeny, okrádající mrtvé, až je s podivem, že knížka vyšla roku 1988 v „pruhované“ edici KOD, určené dětským čtenářům dokonce s doporučením že je vhodná pro děti od 12 let věku. – Úryvek jedné z řady scén exodu Londýňanů po marťanském útoku: „Stůjte!“ zařval bratr, odstrčil z cesty nějakou ženu a vrhl se ke koni, snažil se ho chytit za udidlo. Dříve než se k němu dostal, uslyšel zpod kol bolestný výkřik a skrze zvířený prach viděl, jak obruč kola najíždí nešťastníkovi na záda. Kočí šlehl bičem po bratrovi, když se snažil drožku oběhnout. Do uší mu burácela matoucí změť výkřiků. Muž se svíjel na zemi uprostřed rozsypaných zlaťáků, vstát nemohl, neboť mu kolo přerazilo páteř a dolní končetiny mu ochrnuly a zmrtvěly. Bratr se od něho zvedl a varovně houkl na nejbližšího vozku. Na pomoc mu přispěl jezdec na černém koni. „Musíme ho odtáhnout z cesty,“ řekl; bratr chopil ležícího muže volnou rukou za límec a vlekl ho k okraji vozovky. Avšak vousáč nepřestával chňapat po rozkutálených penězích, vztekle se po bratrovi otočil a začal ho pěstí, v níž stále ještě svíral hrst zlata, tlouci do paže. „Tak uhněte! Nepřekážejte tu!“ ozývaly se rozezlené hlasy zezadu. „Z cesty!“ Zapraskalo dřevo, do kočáru, který zastavil jezdec na černém koni, narazil zezadu voji další povoz. Bratr se ohlédl, majitel zlata natočil hlavu a zahryzl se do zápěstí ruky, jež ho držela za límec. Otřes dospěl až k nim, vraník nejistě uskočil stranou a kůň zapražený do kočáru se tlačil podél něho. Jen o vlas minulo kopyto bratrovu nohu. Pustil ležícího muže a uskočil. Viděl ještě, jak se hněv na nebožákově tváři proměňuje ve výraz děsu, a vzápětí už bratra tlačenice unášela dál, pryč od ústí silničky, takže měl co dělat, aby se z dravého proudu lidí vyprostil. Viděl, že si slečna Elphinstoneová zakrývá oči rukou, a postřehl, jak si nějaké dítě, tak jak to jen děti se svou soucitností a představivostí dokážou, vytřeštěnýma očima prohlíží cosi černého, překrytého již prachem, znehybnělého, co pod sebou drtila kola dalších a dalších povozů. – Určitě si přečtěte,

Zanechat odpověď na Josef Soukal