Z facebookové knihovničky hodonínského učitele, překladatele a publicisty Františka V. Ryčla jsme zde již uvedli příspěvek věnovaný Jiřímu Suchému. 1. listopadu r. 2016 přidal ke svému cyklu verše, na něž se – stejně jako na jejich autora – vlastně už jen zapomíná. Stejně jako se zapomíná na věci zcela samozřejmé…

Závěr

Žebravý oslíku šedý, ztrápenější než
kára, kterou taháš,
ty, který nemůžeš už, který nemůžeš,
přiznej, že štěstí nemáš?

O pár ran víc či méně, co to pro tebe je?
To není proto, žes líný,
ale že jsi to ty, tě každý kopá a bije
střevíci do slabiny.

Ó bratře, doufejme, že z téhož pramene,
kde celý ráj se zračí,
ty a já vodu píti budeme
nad olšový stín sladší.

Těm pak, kdo zhrdali námi, se budem vysmívat,
těm všem, kdo neznali časem,
že bylo génia třeba k tomu, zazpívat
či hýkat jistým hlasem.

Já se však bojím, osle, básníku dokonalý,
aby, až u dobrého Boha najdou nás,
dotyční lidé i pak hovady nezůstali
a my se od nich nelišili zas.

(Překlad Karel Čapek)

Tato báseň patří k mým nejmilejším, zvláště její poslední strofa, tu bych skoro chtěl mít za epitaf. Její autor Francis Jammes zemřel právě dnes před 81. rokem. Byl venkovanem celou svou širokou duší, celým svým srdcem dokázala milovat i ty nejmenší a nejodstrčenější z božích tvorů: motýly stejně jako psy a osly. Narodil se a žil na francouzském jihu. Jeho verše poprvé vyšly v polovině 90. let 19. století a čtenáři je přijali vděčně jako vítanou protiváhu k příliš komplikovaným konstrukcím symbolismu. Pro kritiku byl prostý snad až příliš, z její strany se proto příliš chvály nedočkal. Nebyl velkým myslitelem, ale dobrým pozorovatelem přírody a především hodným člověkem. Mezi jeho přátele patřili i tak mohutně odlišní intelektuálové jako Stephan Mallarmé či André Gide, s nímž cestoval po severní Africe. Velký vliv na Jammesa měl také Paul Claudel, který v něm rozdmýchal hlubokou náboženskou víru takřka mystického rázu.
Jammesovo dílo je českým čtenářům známé a přístupné takřka beze zbytku. Kromě Karla Čapka, který výběr z jeho veršů zařadil do Francouzské poezie nové doby, tohoto Gaskoňce překládali také Svatopluk Kadlec, Bohuslav Reynek a naposledy také Reynkův syn Jiří. Všechny tyto překlady mohu jedině doporučit, Kadlec je mému srdci asi nejbližší.

František V. Ryčl

Kategorie: Články

Zanechat odpověď