Některé facebookové aktivity Františka V. Ryčla jsme již představovali zde či zde. Dnes upozorňujeme na jím spravovanou skupinu Opožděné recenze, jež je určena pro „krátké recenze, glosy a kritické připomínky ke knihám, které stojí za pozornost, i když nejsou mediálně aktuální“.

Najdeme zde příspěvky podnícené nepředstíraným čtenářským zájmem, psané nikoli na efekt, ale poučeně a vždy se zajímavými postřehy; často vzbudí informačně cennou diskusi. Vybíráme z nich dva (v tuto chvíli) nejnovější.

Vladislav Vančura: Obrazy z dějin národa českého – František V. Ryčl

Herman Melville: Bílá velryba – Tomáš Bezfalda Blažek

11 komentářů.

  1. Josef Soukal napsal:

    Tomáš Bezfalda Blažek

    Zápisky čtenáře. :: :: :: Stroj času (1895) je útlý přelomový román, který jako jeho první známé dílo proslavil pozdějšího klasika science fiction Herberta George Wellse. Knížka je to velice krátká a hutná. Já jsem četl ošklivé vydání v nakladatelství LIKA z roku 1992, vydání sice nevkusné, ale s pěknými ilustracemi Petra Minky – těch cca 150 stran přelousknete za hodinu. Poutníka v čase (jiné jméno mu autor v knize nedal) jeho epochální vynález přenese do budoucnosti nijak blízké, ale až do roku 802 071 – Poutník totiž předpokládá, že lidé z tak daleké budoucnosti budou na značně pokročilejším stupni vývoje, než jsme my dnes, což si chce ověřit. Jenomže jeho předpoklad je mylný. Lidstvo (lidstvo?) roku 802 071 je zdegenerované, rozdělené na kasty ušlechtilých a krásných, ale bezbranných eloiů a v podzemí žijících zákeřných morloků. Myslím že právě už v tomto románu Wells položil základy celého žánru vědecké fantastiky, kdy na křídlech futuristické techniky autor s nádechem mysteriozna domýšlí budoucí, minulé či paralelní civilizace a vztah tak či onak vždy současného člověka k nim. Poutník v čase se z dobrodružné cesty vrací zpět do přítomnosti, je vyhladovělý a unavený, má roztrhané šaty a občerství se dvěma sklenicemi vína. Pak přátelům vypráví, co v budoucnosti zažil… Ať už oni mu věří nebo nikoli, zřejmě v budoucnosti bylo něco, co Poutníka nenechalo klidným dál zůstat žít v jeho vlastním čase – protože krátce po návratu Poutník balí tlumok, bere si fotoaparát a nastupuje na další cestu časem. Slibuje, že se vrátí týž den k obědu (čas je přece relativní) a pak bude pokračovat ve svém vyprávění. Jeho posluchači napjatě čekají jeho návrat, ale Poutník se nevrací… zmizel navždy. Navždy? – Je to stále velmi svěží a napínavá knížka s kouzlem románů zašlých časů, kdy řešení všech problémů počínalo v kruhu gentlemanů nacpáním dýmky a mocným zabafáním. Čtěte. Nebudete zklamáni a Stroj času vám ani toho času mnoho nevezme.

  2. Josef Soukal napsal:

    Tomáš Bezfalda Blažek
    „Pohorský obraz“ Západ od Karla Václava Raise (1859-1926) jsem asi nemohl číst dříve, než teď, kdy mi letos bude devětačtyřicet, tedy ideální půlka se tak jako tak blíží. Román o odcházení stařičkého faráře Kalouse, který 52 let strávil na faře zapadlé vísky Studenec na Hlinecku v krásném a nelítostně drsném prostředí Železných hor, by mě stěží dřív lákal a zlákal. Nicméně ta knížka mě nějak dlouhodobě k sobě táhla a čtení nelituji: nakonec se mi nestává tak často, aby mi při čtení závěrečných odstavců vhrkly slzy do očí. Západ v názvu knihy (vydáno 1896) je možno vysvětlit: nejedná se o světovou stranu, nýbrž o závěr života, který zvolna mizí podobně, jako když slunce zapadá za hory. Tak o tom přemítá farář Kalous, jehož je celá knížka loučením se světem, s drahým krajem a s lidmi, kterým dal místo v srdci. Ačkoli může tento hrubý popis působit odtažitě nebo nevábně, nemohu říct, že by mě číst Západ nebavilo, naopak. Příběh sám je přitom vcelku nevzrušivý, do Kalousova života přichází a odchází z něj lidé – jeho hospodyně a jeho sestra Kristinka, sousedé, oblíbený pes, jeden Kalousův výpomocný kaplan odchází a přichází nový kaplan Voříšek… a Kalous ví, že si musí zvykat na jeho povahu – bude Voříšek tak dobrý jako jeho předchůdce, vydrží s Kalousem v sychravém prostředí Studence? A Kalous nezvratně cítí, že jeho konec a jeho loučení se světem je už fyzicky zde; je neodvratné, i když je kněz obklopen milujícími farníky. K čemu je všechna láska přicházející zvenčí, když je vlastní srdce unaveno, a duše přestává zářit a sálat navenek? Kalous je smířený, ale přesto mu začíná být stále více lidsky smutno. Na dialogy bohatý román je idylou: poklidný průběh neruší žádný konflikt, žádný zvrat, žádná křivá povaha, nic neočekávaného, vše je klidno, jak život v pohorské vísce, kde jenom nemoci přicházejí a odcházejí a s nimi někdy i lidé a zvířata; děti se rodí, ale vnější kulisy zůstávají neměnné – jejich proměna v čase už jen zdálky doléhá do vědomí Kalouse, když si kněz ve vsi třeba všímá nově postavené chalupy v neobvyklém stylu a poznává – toto je přece novota! Rais v Západu vytvořil skvělý psychologický obraz postupující senility, kalícího se vědomí, marný zápas slábnoucího těla, kdy vnímáme zvolna se šourajícího stařečka, jehož život na milované faře je naplněn, obraz živý a plastický, jako bychom Kalouse znali. Vůbec lidské typy vykreslil Rais dobře, přesvědčivě. Jen překvapí, že se mezi nimi nevyskytla v knize žádná postava záporná, lživá, mocichtivá, prostě opravdu lidská, románová – snad jen v lehkém náznaku. Ale tak to Rais chtěl napsat, věřím. Ano – takto by si člověk přál žít a dožít naplněný život! – Zdeněk Nejedlý pokládal podle svých slov Západ za nejvýjimečnější psychologicky podaný obraz života prostých lidí v Čechách. Nevím, takhle silně bych to asi nevyjádřil. Ale Nejedlý měl zvláštní soudy k mnohému. – Akvarely a uhlokresby do knihy (četl jsem krásné odeonské vydání z roku 1984) vytvořil v roce 1924 Adolf Kašpar – některé jsou velmi pěkné. Mně se nejvíc líbily od Kašpara kozy. Předtím doprovodil Západ ilustrací Mikoláš Aleš. A vůbec je zajímavé, jak výrazně Rais svým Západem ovlivnil českou krajinářskou malbu: k pobytu v železnohorských Kameničkách a tím i k namalování jeho nejslavnějšího obrazu inspiroval románem svého přítele Antonína Slavíčka a k tvorbě v týchž Kameničkách také malíře Františka Kavána a celou komunitu dalších. – Pokud bych shrnul: ne snad život v Železných horách je a byl takový, jak Západ popsal, ale odcházení ze života a jeho stmívání by mohlo a mělo být takové. Mezi svými a důstojné až do konce. Snad je to iluze a ideál, leč bez prosluněné krajiny ideálu existují jen stroje.

  3. Josef Soukal napsal:

    Tomáš Bezfalda Blažek

    Soubor deseti povídek Rváč od Jakuba Arbesa (vydáno v sebraných spisech v roce 1944) představuje pěkný průřez jeho tvorbou z let 1890 až 1900. Rozptylem motivů a použitých prostředí je ta knížka široce rozevřena, takřka vždy však hraje klíčovou úlou – jak je u Arbesa typické – motiv osudové nebo velmi fantastické až neuvěřitelné náhody či zvratu, který převrací životy lidí naruby, ať v dobrém nebo špatném slova smyslu. Protože Arbesova díla obecně stojí často nejen na sugestivním líčení, ale stejně tak na velmi silné pointě, nelze z děje mnoho prozrazovat. Snad s jedinou výjimkou mírně slabší žvatlavé „hermannovské“ hříčky Hospodyňka jsou to velmi dobré práce. – – Titulní Rváč je drsná sociální story o netuctovém lidském typu životního ztroskotance, ovšem opět po arbesovsku vykontrastovaná. – – Mezi první a třetím zazvoněním – to je vlastně nečekaný horror z nádraží. – – Odveta – venkovská tragická balada na deset stran. Malinko křečovitá. – – Připij si, bratříčku! – Jako výše, jen bez té křeče. To by byl film podle těch padesáti stran! – – Honba na přítele – psychologické detektivní mikrodrama s krimizápletkou, které se snad muselo opravdu stát, jak je absurdním a jemně humorným příběhem – v dobrém smyslu slova – jednoho divného trapasu. Samovrah – totéž. To psal život. (Dobře to dopadne, nebojte.) – – O první kavalkádě – tady se Arbes poněkud výrazným slátáním svých nepravděpodobností lidských setkání dopustil příběhu až brakového, ale vše odpuštěno. – – Tys mne srazila! Selanka, přervaná autorem surově, jak struna klavíru, když partutura předepisuje sforzando. – – Vedle Rváče druhým vrcholem souboru je závěrečná Moderní Magdaléna – to je asi právě ta obskurní poloha, v níž zatím já mám Arbesa nejraději – zde tedy krátká obdoba romaneta, napínavý a pochmurný příběh, kde se vyskytuje domnělé strašidlo, podivínští obyvatelé opuštěné hájenky, vyjící psi, a – samozřejmě – ve finálním okamžiku nečekané setkání, kterým všechny události dostávají jiný charakter a tajuplné jevy jsou vysvětleny a – doslova – prosvětleny. – Hutné, přístupné. Čtěte.

  4. Josef Soukal napsal:

    František V. Ryčl

    Antonín Bajaja mě zaujal už koncem 80. let svou venkovskou prózou Duely (1988) kterou bych si měl určitě přečíst znovu, protože si ji dnes už vůbec nepamatuji. Pak jsem se s ním někdy začátkem let devadesátých setkal osobně, to když ještě s nějakými dvěma dalšími redaktory Svobodné Evropy, které jsem už zapomněl, přijeli do Hodonína udělat v kulturáku besedu o odsunu Němců z Československa. A pak jsem zaznamenal, že za nějakou další knihu dostal cenu Litera a konečně pak za román Na krásné modré Dřevnici (2008) Státní cenu. Tehdy jsem si řekl, že bych se mu zase někdy měl podívat na stránky. Ale trvalo mi to. Já jsem pořád opožděný. Ale to nevadí, od toho jsem si založil Opožděné recenze.
    Kniha Na krásné modré Dřevnici svým titulem samozřejmě odkazuje k slavnému vídeňskému valčíku, jenž je takřka ztělesněním nostalgie po starých dobrých císařských časech. A ani Bajaja se nostalgii nebrání, no, tak trochu se brání, zkouší ji utopit v ironii, furiantském nadhledu, ale stejně je mu to málo platné, ta nostalgie mu vždycky zase vyplave na povrch. Ale nebojme se jí, není vůbec sentimentálně cukerýnová, cinká kašpárkovskými i vánočními rolničkami a dojemně se chechtá smíchem felliniovským. Vrací se do starého Zlína jejž času zloba vztek na dlouhý čas ďábelsky překřtily na Gottvaldov, kdeco poplivaly a pomrvily. Formou dopisů psaných sestře Janě – Jeanne vzpomíná vypravěč na svou amerikánskou rodinu, židovského dědečka, celou řadu vážených, směšných milovaných i vysmívaných rodinných přátel, dětských kamarádů; prolínají se nápěvy lidové, jazzové, wolkrovské i soudružské, smutek, hořkost a odpor ke komunistické tuposti a dravosti se pojí s groteskou, poezií, dětsky naivním romantismem. Text občas zamrazí, ale častěji zahřeje, skáče jako bláznivé hříbě od motivu k motivu z času do času, z Ameriky do Tater, ale vždycky nakonec zase zpět na tu krásnou modrou Dřevnici, kde je pupek světa, počátek i konec všech příběhů.
    Není to snadné čtení, Bajaja nerozvíjí své vyprávění lineárně, příběhy kroutí, sukuje a ornamentalizuje, místy i přetrhne, ale na to si musíte zvyknout, protože Bajajovo psaní potřebuje absutní volnost asociací (občas mi připadala až proustovská) a nenechá si vzít otěže z ruky žádnou nutností. Občas se ztratíte, zapadnete do rygolu, ale vypravěč vás z něho zase vytáhne a houpá vás na vlnách, otlouká o kameny, ale stejně mu nakonec budete za tu divokou jízdu vděčni.
    No jo, píšu to blbě, bájím a vy vůbec netušíte o čem. Tak si to přečtěte z první ruky od Bajaji. Jeho bájení je báječné.

  5. Josef Soukal napsal:

    Tomáš Bezfalda Blažek

    Zápisky čtenáře. :: :: :: Blouznivci našich hor, sbírka obrazů a obrázků lidí z Krkonoš a Podkrkonoší od Antala Staška (1843-1931) je poměrně nevyrovnaným souborem. Ke čtení mě zlákala skutečnost, že příběhy jednotlivých částí se tak či onak prolínají s lidovým spiritismem, se kterým se Stašek v době mládí mohl ve svém kraji ještě přímo setkávat. Ačkoli Staškovi náleží nepochybná zásluha, že spiritistické seance v knize v prostředí blouzniveckého Sboru sv. Václava v Jestřábí u Jilemnice vůbec zaznamenal a snad i dokumentačně – k knize především v povídce V stánku – zachytil, ale jako realista stylem a socialista myšlením je popsal pouze letmo, okrajově a bez emocí, jako projev fantomického podivínství. Lze pochopit, že v jeho době a se Staškovým levicovým myšlením se spiritismus – nebo mediánství (od hovorů s médii), jak jej místní lidé podle Staška nazývali – jevil jako pozůstatek tmářství, falešná víra a brzda sociálního pokroku. Přesto Stašek jisté své pochopení spiritistům neupírá – mediánství chápe jako prostředí další náboženské reformace, v jehož živoucí a bizarní víře nacházeli mnohdy nejchudší lidé naději v lepší (a věčnou) budoucnost, kterou neuměli najít ve strnulém přístupu tradiční církve. Ačkoli však povídky Blouznivců drží kontakt postav s podkrkonošskými spiritistickými skupinkami a konkrétně s výše zmíněným Sborem sv. Václava nějak pohromadě, jako literatura by se zcela dobře obešli i bez nich. – Úvodní povídka Dvě horské dívky je snad zajímavá svou syrovostí. V pletenci tak či onak tragických peripetií s milostnými zápletkami příběhu jsem se nějak pro jeho odbočky ztrácel. Pěkný je vnořený příběh bohoslovce Jana, který v dopisech líčí svou duševní chorobu, na jejíž následky posléze umírá – tam jakobych četl Dostojevského. Ostatně Stašek velmi ctil klasiky a v Blouznivích až poněkud neústrojně nešetří odkazy, kdy nechává postavy vynášet výčet z jejich četby, oblíbených myslitelů a shrnutí jejich filosofií velikánů – často se zmiňuje Byron, Goethe, Shakespeare. Působí to místy jako ten příslovečný dělník ze šroubárny, u práce při soustruhu třímající v ruce Vergilia v originále. Zde Stašek chtěl asi být příliš naučný a próze to neprospělo. Také mám pocit, že v úvodní povídce poněkud opisoval od Tolstého Anny Kareniny, což mi sice příliš nevadí, protože Tolstého mám rád, ale přece jen jsem tam necítil originalitu. Spíše jsem vnímal autorovo přimknutí se k vzoru ne co do mysticismu, ale do literární formy, kde líčený život jedince má vyústit ve velkolepé filosofické otevření. Tím jsem si připravil oslí můstek a rovnou přeskočím k závěrečné obrozenecké povídce Voborský, která je ve svazku podle mého vůbec nejslabší a její závěr je až takřka solidně pitomý. „Přestal číst, zamyslil se, že tohle napsal, když byl v Americe, pak zase převracel listy a zrak mu utkvěl na tomto odstavci: „Zinaida má oči do zelena jako vodník, ba v celé bytosti její je něco démonického, vlastně diblického, čertovského, co člověka láká i straší zároveň…“ Skonče, řekl si: „Tohle jsem psal na Rusi.“ Praštil deníkem o desku stolu, vstal a procedil mezi zuby: „Spálit… Spálit…“ (…) V plamenech hořely steré myšlenky, steré city a syčely, kypěly, vřely, ztrácejíce se v dýmu a v kouři. Vmetl do ohně poslední lístek, obrátil se a zvolal: „Nová láska, nová síla, nový život!“ – Velmi nepodařený závěr knihy, kýč jak bič, bohužel. – Ale ještě samozřejmě zpět – k tomu lepšímu a nejlepšímu z Blouznivců. Pro mne vrcholem je povídka Rytíř Boch a dějově navazující povídka paní Stoupová; Blouznivci mají totiž zvláštní a trochu nešťastnou strukturu, kdy některé povídky na sebe navazují a jiné příběhy náhle končí jakoby nedořečeny, autor se jim prostě už dál nevěnuje. Postava Prokopa rytíře Bocha z Krásného Dolu je velmi pěknou donkichotskou postavu žebráka, jehož jediným majetkem se nakonec během života stává svitek se starým rodokmenem, stařičký meč s vyrytým nápisem a housličky – a snad jeho titul rytíře, ovšem rytíře z Nemanic. Rytíř Boch bloudí křížem krážem Podkrkonoším s přesvědčením, že je po pradávných předcích jediným dědicem panství Krásný Důl, které chce vysoudit na knížatech Vallenburcích, jež jej momentálně vlastní. To se mu samozřejmě nemůže podařit, ale jeho čistá a barvitě vylíčená postava budí soucit i pochopení. Navštěvuje právníky, setkává se Vallenburkem, nakonec unikne fingovanému sňatku se stárnoucí ženou, která by si ráda jeho rytířský titul přisvojila. Na živobytí si vydělává horu na housličky a uvědomuje si: lidé mi dávají almužnu nikoli za to, že jim hraju, ale ze soucitu; svými housličkami zakrývám, že nejsem než žebrák. Rytíř Boch by byl ještě lepší povídkou, kdyby ji Stašek nějak dokroužil do jakéhokoli finále, ale on místo toho zase už přeskočil jinam, k vypravování o jiné postavě z okruhu mediánů Sboru sv. Václava. – Zajímavý i když neurovnaný je Pan Šimon, kdy hlavní postavu sledujeme od tápání a alkoholismu rozervané melancholické duše až k odbočce k válečnému tažení v Polsku, pak se po návratu Šimon stává aktérem bojůvky mezi sedláky a pomocníky místního průmyslníka; sedláci pod Šimonovým vedením půtku prohrají a on končí ve vězení. Skvělá je scéna, kdy rána osudu z nečekaného místa s vyvrcholením ve směšnětragické scéně jako pomyslný výstřel z lůna vlastní rodiny dopadá na onoho továrníka; jak život uvěřitelným způsobem nakonec drtí i ty, kteří v bojůvce podněcovali ke křivosti a vědomě páchali násilí. Celé je to neohrabané a kostrbaté, ale dá se koneckonců dobře přečíst a nějak přetavit a dobré si k posile duševního organismu ponechat. – Dobrá je i syrová povídka Housa o žháři, kterého dohnaly plameny vlastního požáru. – Snad ještě úryvek o „spiritech“ z povídky V stánku. „Ani Šimon ani Růžena, kteří nad ostatní vynikali vzděláním, nepřemýšleli o tom, jak vše to, co slyšeli a viděli, srovnává se s rozumem. K sboru je poutali ne duchové, jak se zjevují, ale nové nazírání na svět a hluboké přesvědčení těch dobrých prosťáčků, že lidstvo je mravně porušeno; že mu přijde obnova i posvěcení jen z náboženství a lásky všelidské. Názor ten byl i názorem jejich; proto neměřili to, co se kolem nich dálo, loktem pochybovačného mudrování; cítili jen hlubokou touhu po mravní očistě a radost i naději, že očista ta jako nová myšlenka vychází z chudých chaloupek horského lidu. V řečích a skutcích prostřednic (rozuměj médií) nebylo klamu; byly to ženštiny dobré, spravedlivé, o svém vyšším poslání nezvratně přesvědčené, všech podvodných úmyslů prosté. Občasné vytržení jejích myslí bylo jim jako nadpozemským zjevením. Vše, co vyprávěly, nevymykalo se z kruhu jejich názorů, nabytých buď četbou, buď jinými vzpomínkami; jejich vědomosti o životě za hrobem byly naivní jako ony samy a jako ti hodní lidé, kteří je poslouchali. Ale v jejich projevech pronikala skalopevná víra, že duchověrectví je novým zjevením; že blíží se doba, kdy na světě ujme se vlády sám Duch svatý, ba že blízký jest i příchod království Božího na zemi.“ – Když neuctivě shrnu: Stašek byl skvělý pozorovatel a dobrý vypravěč příběhů; filosof byl spíše odvozený a kde se snažil být sám sebou, bylo výsledkem patetické, leč prázdné vizionářství. Blouznivci našich hor (vydáno 1896) jsou klasikou pokrytou už poněkud prachem – nabízelo by se jejich jakési nové napsání, přeeditování, tento postup mi ale je ve skutečnosti z duše protivný a tak dám přece jen přednost tomu poněkud nekonzistentnímu a rozpačitému originálu. Ostatně Staškovy Blouznivce už přepsal jeho syn Ivan Olbracht, ale nakonec bylo v jeho verzi více syna, než otce. Nevím, Olbrachtovu verzi jsem v ruce neměl; četl jsem vydání z roku 1959, což verze ještě ze „Staškovy ruky“ s pěknými ilustrace Karla Oberthora. F. X. Šalda prý dal Blouznivcům vysoké hodnocení. – P. S. Antal Stašek zřejmě miloval větu: „Měsíc je jako rybí oko.“ V knize se vyskytuje asi pětkrát. – PS2. Obligátní dodatek: ne že bych měl teď hned chuť něco dalšího od Staška číst, ale přesto – poradíte něco?

Zanechat odpověď