René Inquort (*1971), původně topič a údržbář, posléze knihovník a archivář v národopisném oddělení Národního muzea v Praze, následně vystudovaný filosof a religionista, středoškolský učitel latiny, dějepisu a společenských věd, spoluautor a spoluredaktor encyklopedií; po dvě desetiletí (a doposud) magistrátní úředník se zaměřením na vzdělávání dospělých.

Rozhovor s autorem

Nejprve ochutnávka hudební – koncert kapely HERnA – a literární (viz dvě básně níže)

Padesátý (verše); obálka

Jé, Er a Pradědeček (vzpomínková próza – Jiří Inquort, René Inquort a Pradědeček)

Majka Urbanová: Jaký je René? a René jako spoluzpěvák v Šestetu

Verše (nejspíš pro děti)

A výše avizované verše:

Petřín, 23. září

Prosím tě, Karle Hynku
vnukni mi snůšku veršíků pro ni
pěkných jak poupátka na jabloni
nechť jsem pro onu dívčinu
když už ne přímo muž činu
tak alespoň mužem činku
smiluj se, Karle Hynku
Jak na vodě prám
z nějž poutník vystoupí
rozhoupala se petřínská stráň
to básník sám
na slova neskoupý
natáhl ke mně svou dlaň
z níž co v taháku mohl jsem číst:
Nech zašlé slávy mé svit
mé věčnosti skleslý byt
umlč své palčivé touhy hlas
září je, nikoli lásky čas
na hlas tvého nářku a sten
dnes není ten žádoucí den
když už jsi tady, jelimánku
dones mi jedno od Halánků

Pravou nohou

Jsou chvíle radostné, kdy říkáš si – no páni
tak pro to se mi bude jednou těžko umírat
je nebe bez mraků, kam nedohlédne ani
jas očí dítěte, co nedovede lhát

tvůj úsměv zašilhá jak v kočárku dítě
z nicoty procitá co znovu otevřený krám
když k tomu ještě tvoje múza políbí tě
tu pro ten okamžik já další sloku mám

líto je mi křivd a smutků, pro které jsem žil
neviděl to pinožení v zorném úhlu věčnosti
dnes jsem vděčný i za krátký zlomek oněch chvil
kdy radosti mých pokladnice přetékají hojností

pro lásku nejbližších srdce tluče bezustání
srdce se nevzdává, třebas by chtělo tolikrát
jsou chvíle radostné, kdy říkáš si – no páni

tak pro to se mi bude jednou těžko umírat

Příspěvek vznikl jako součást Almanachu 2021