Profesor Jiří Přibáň patří k vědeckým osobnostem se širokým odborným záběrem, což dokládají i jeho četné eseje, v nichž se vyjadřuje kromě právní problematiky i ke společenským, filosofickým či uměnovědným otázkám. V Salonu deníku Právo publikoval i následující zamyšlení věnující se mizení tolerance v současné západní společnosti a kořenům i důsledkům tohoto stavu, jako je například tzv. „cancel culture“ či proměna dříve svobodomyslného akademického prostředí v prostor sloužící hlavně ke „sdílení a reprodukování vlastních politických názorů a kulturních hodnot i předsudků.“ Z celého textu vyjímáme:

„Komunikace na sociálních sítích, jako je Facebook nebo Twitter, se vyznačuje vyhrocováním názorů do opačných pólů, takže si každý může užít své dvě i více minut nenávisti. Na těchto sítích se kdokoli může projevit, a proto se v nich naplňuje lidová moudrost, že „názory jsou stejné jako řitní otvory, protože je má každý“.

Navíc se ovšem taková komunikace vyznačuje ještě dalším rysem, a to ztrátou jakékoli velkorysosti nebo smířlivosti. Namísto toho převládá narcistní sebestřednost, ve které jde především o budování vlastního já jako obrazu ctnosti a následováníhodného ega.

Twitter nahradil polemiku pohoršením a dialog démonizací. Z oponentů se stávají opovrženíhodné bytosti, jejichž sama existence představuje hrozbu. Svět se popisuje jako zkažené a slzavé údolí, které je třeba očistit a z něhož se musí vymýtit vše, co ho dusí. A tak jedni pálí Kapitál Korán, zatímco druzí Chaloupku strýčka Toma a Harryho Pottera. Všichni se překřikují a ti nejhlasitější zastrašují všechny ostatní, takže se dav nakonec podřídí nejřvavějšímu hlasu, který vykonává okamžitý a nemilosrdný soud. Apokalypsa – tady a teď i příští týden!

[…]

Tolerance ovšem znamená schopnost akceptovat existenci i toho, s čím hluboce nesouhlasíme. Tolerovat můžeme jen to, co považujeme za zlé a nesprávné, a ne to, co se nás netýká a k čemu nemáme žádný vztah. Tolerance proto předpokládá kritickou soudnost, ale současně i přijetí základního předpokladu, že jsme nedokonalé bytosti a žijeme v nedokonalém světě, v němž nejdůležitější je taková politická ústava, díky níž může každý sám rozhodovat o tom, co je dobrý život.

V dnešním světě se ovšem rozmáhá představa, že žijeme ve věčném sváru nebe a pekla, ve kterém lidé sami sebe považují za bytosti blížící se andělské čistotě, zatímco druzí jsou pro ně jen hříšníci více či méně umounění od pekelných sazí. Morální dokonalost se stala přikázanou normou a nic, co by se od ní odchylovalo, se nesmí tolerovat.

A tak přicházejí noví Savonarolové, brojí proti existujícím pořádkům, dovolávají se řádů nových a lepších, sepisují seznamy zakázaných knih a morálně závadného umění, a přitom zapomínají, že sami sobě staví budoucí hranice. Svět bez hranic totiž nelze vytvářet bez tolerance.“

Zanechat odpověď