Z článku v časopise Český jazyk a literatura, 4/2022:

Při promýšlení konstruktivistické cesty za poznáním strukturních dominant psychologického románu včetně jejich funkcí a účinku na čtenáře je zapotřebí si uvědomit, že tematické složky textu jsou vzájemně podmíněné, ale jinak hierarchizované než v ostatních žánrech. Zvláště zmiňovaný časoprostor je druhotný, neboť v psychologickém románu je obvykle nahlížen, prožíván a posuzován prizmatem hlavního hrdiny. Právě protagonistova optika rozjitřeného, složitého, rozporuplného vnitřního světa integruje významy textu.

Žánrová specifičnost psychologického románu se nejzjevněji projevuje v narativním aktu, který je subjektivizován několikerým způsobem. Zaprvé ich-formou přímého vypravěče, zadruhé er-formou reflektora, zatřetí frekventovanou přímou řečí. Učitel by si měl uvědomit (a žák pod jeho didaktickým vedením pak objevovat) dialektický vztah mezi postavou a prostředím, pakliže existuje a je důležitý pro budování protagonistovy charakteristiky. Spojitost mezi obojím se vyjevuje například v momentech, kdy výchozí (rodinné) prostředí (de)formuje osobnost svého nositele, jenž pak osvojená měřítka uplatňuje (byť bezděčně) v hodnocení jiného (cizího, odlišného) prostředí (viz Neviditelný od J. Havlíčka). Povahové rysy hlavního hrdiny se také odrážejí v jeho obytných prostorech, ve způsobu jejich zvelebování (viz Spalovač mrtvol od L. Fukse). Právě z obrazu domácího prostředí lze vyčíst charakter postav, které v něm žijí a vlastní aktivitou ho utvářejí (viz Vlčí jáma od J. Glazarové). Na prožívající subjekt je rovněž navázáno střídání časových rovin. Ne náhodou je v psychologickém románu retrospektiva užívána častěji než v jiných žánrech. Její pomocí se totiž konfrontuje protagonistovo přítomné a minulé já. Ve vzpomínkách (v dětství, ve výchově, v odžití mezních událostí) se hledá klíč k pochopení komplikovaného, normám se vymykajícího nitra, jež svou odlišnou povahou vybízí k analýze (viz Černé světlo od V. Řezáče). Taktéž děj se v psychologickém románu podřizuje hlavní postavě. Situace (zejména ty mezní) jsou záměrně voleny tak, aby obnažovaly protagonistovu psychiku, která je pak ve svém odmaskování nebo přestrukturování předmětem tvůrčího zájmu autora.