Je frontální výuka opravdu zastaralá a takové zlo, jak píší čeští novináři a tvrdí tzv. pedagogičtí progresivisté? Je badatelsky orientovaná výuka jedinou správnou cestou? Má učitel ustoupit do pozadí vyučovacího procesu? Jak vypadá výuka v jedné obyčejné škole v Anglii?

Odpovědi na tyto otázky a mnoho dalších zajímavých informací přináší rozhovor Jitky Polanské s Pavlem Bobkem, absolventem politologie na FF UK a německo-rakouských studií na FSV UK, který v roce 2018 odešel do Anglie a v roce 2019 tam nastoupil do programu Teach First. Publikován byl 10. února v časopise EDUzín (dříve Rodiče vítáni).

Z podnětného textu vybíráme:

Pamatujete si na první dojmy, co vás jako novopečeného učitele zarazilo?

Jak slušně se děti chovají. Neučitelské oko vidí, že všechno skvěle šlape jakoby samo od sebe, ale jako učitel jsem pak začal vnímat, že je to výsledek tvrdé práce. Nic se tam nenechává náhodě, učitelé děti učí nejen matematiku, ale i jak se chovat ve třídě i na chodbě, jak se hlásit, jak se obracet na učitele, jak se seřadit, všechno. Chování se bere velmi vážně, kázeň tu vnímají jako podmínku pro dobré učení. Také mě udivilo, že rodiče, i ti prostí, projevují o vzdělávání svých dětí velký zájem. Je vidět, že my učitelé jsme pro ně někdo, kdo může jejich dětem pomoci k dobrému životu.

[…]

Jak se pracuje s tím, že někteří žáci mají speciální vzdělávací potřeby?

Všemi možnými způsoby se myslí na to, jak to udělat, aby všichni rozuměli všemu. Škola je ve svých instrukcích velmi přehledná, co nejvíc věcí se dělá názorně a explicitně. Což je mimořádné plus pro děti s poruchami autistického spektra i děti z nepříliš podnětného domácího prostředí, ale zároveň to nikoho nebrzdí. Příklad: máme vizuální rozvrh, což jsou barevné kartičky umístěné na tabuli, kde jsou po sobě vypsané aktivity, které budeme dělat. Věci se tu berou od podlahy, dbá se o to, aby se zafixovaly, protože pokud bude vše jasné na začátku, bude méně problémů později. A takto se učí i chování. Dětem se jasně ukazuje, co mají dělat. Je toto slušné? Není, neděláme to. Co děláme místo toho? Tohle. Udělal jsi to? Skvělé! A tak dále. Je to velmi přímočaré. A děti vědí, že když nebudou dělat to, co se od nich očekává, že jim to neprojde. To se mimochodem týká i jakýchkoli projevů nesnášenlivosti, rasismu, šikany. Nic se nenechává jen tak.

Vypadá to poněkud nesvobodně…

Může to tak působit. Nejdřív jsem z toho byl udivený, ale ono to v konečném důsledku opravdu vytváří dobrou atmosféru, která na vás působí příjemně. Děti se v dobrém chování skoro předhánějí. Spadne vám papír nebo spolužákovi a hned ho několik z nich běží sebrat. Když jdete po chodbě, každé dítě vás pozdraví. O přestávce přijdou, jestli s něčím nemůžou pomoct. Škola v problémové oblasti! Přijde mi, že by české mentalitě vlastně mohl být tento způsob práce s žáky blízký. Dbá na pořádek, úctu i vzájemný respekt, dětem se vštěpuje, že mají svým učitelům být vděčné. Ale čeští učitelé by taky museli udělat krok zpátky a zdržet se pomlouvání nebo ponižování dětí, jakéhokoli posměchu, byť není myšlen zle. Vypadá to nevinně, trochu si upustit páru, ale tady to nezažijete ani ve sborovně, je to úplně vyloučené. Bylo by to neprofesionální. Když žák něco nedělá, jak by měl, jde se za ním a ukáže se mu, jak to je správně. Bez dalších komentářů.

A co výuka? Píšete blog na učitelském webu spolku Otevřeno a tam říkáte, že vám britská škola otevřela oči.

V Česku je teď frontální výuka strašákem a ostudou, tady ne. Ale není to frontál ve smyslu, že učitel mluví a děti spí. Učitel sice stojí před žáky a něco celé třídě sděluje, ale také neustále poutá pozornost dětí a vyžaduje zpětnou vazbu. Obrovský důraz je na aktivizaci, děti na něm musí viset očima a on neustále kontroluje, jestli rozuměly tomu, co říká. Má s nimi domluvené signály – ukazují na prstech, zvedají mazací tabulky s výsledkem, učitel na to reaguje svými gesty, které je odměňují. Když pochopily, splnily, dá palec nahoru, pokývne, usměje se, nebo naopak zavrtí hlavou, aby žák věděl, že úkol nemá správně.

Zdá se, že učitel tu stojí v centru dění, ale u nás se teď mluví spíš o jeho upozadění.

Přesně tak, role učitele je vnímaná jako klíčová, je to hlavní instruktor i motivátor. On opravdu učí, ukazuje postupy, nečeká, až si na to děti přijdou samy. Tahle metoda se označuje jako „direct instruction“ nebo „explicit teaching“, což bych volně přeložil jako „přímá didaktika“. Je to o dost jiný přístup, než jaký se teď razí v českých školách. Je to poměrně nová věc, myslím, že do škol se začala dostávat někdy před pěti lety, nejprve na druhém stupni, pak i na prvním.

[…]

Myslela jsem si, že konstruktivistický důraz na samostatné objevování a myšlení je rovněž založený na vědeckých důkazech.

Konstruktivismus sice popisuje vnitřní proces učení, ale neříká nic o tom, jaký má být zdroj učení. Selským rozumem se nedá přijít na všechny fyzikální zákony. Některé nejsou intuitivní. Tím neříkám, že badatelská výuka nebo Hejného metoda jsou špatné. Nejsou, ale nemusí být tak univerzálně efektivní, jak se nyní tvrdí. Samozřejmě že názornost pomáhá a že je třeba provázat výuku s praktickým životem, na to se tady dbá. Ale méně se spoléhá na samostatnost dětí a jejich schopnost se zorientovat. Učitel se nezdráhá předávat dětem hotové poznání, protože díky tomu pak žáci i lépe myslí. Když žák dostane nějaký vědomostní základ, rozumí pak lépe i experimentu. Čím víc víme, tím víc vidíme.

Celý rozhovor, který vyšel ve zkrácené podobě v Akademii Lidových novin, čtěte zde.

Zanechat odpověď