Slovo autora:

Od školních let máme před očima obraz Nerudy jako rozšafného staříka, jenž kulhá s hůlkou uličkami Malé Strany a poťouchle mžourá přes cvikr, obklopen hemžením úsměvných městských podivínů, vnímáme ho jako celkem nudného patrona, jenž píše do novin rozmarné fejetony a také patetické vlastenecké básně a sociální balady… Jako by se pod tou konvenční maskou zcela ztratil onen mladý malostranský darebák, provokatér, rváč, opilec, zbožný ateista, svůdce žen, neúnavný cestovatel a vášnivý milovník života… Pokusil jsem se tedy převyprávět Nerudův život tak, jak ho mohl vidět on sám, podívat se na druhou polovinu 19. století jeho očima. A čím hlouběji jsem se nořil do obrovského množství literatury, odkazů, dopisů, fejetonů, novinových článků a vzpomínek Nerudových přátel, tím větší ohromení se mě zmocňovalo. Teprve během psaní románu jsem si uvědomil, jak duševně bohatou osobností Neruda byl, s jakými problémy (které jsou dnes znovu až mrazivě aktuální) se musel potýkat, jaké měl ctnosti, ale i nectnosti. Jeho slabosti jsou mi důvěrně blízké. Dnes už vím, že se rád napil alkoholu, že býval nevěrný svým láskám, že trpíval úzkostí a nejistotou, které se snažím přebíjet fanfarónstvím, že trpěl konfliktem s otcem a pocitem viny, že některým kamarádům včas nepodal pomocnou ruku, že rozčiloval mnohé lidi svým velikášstvím a pyšnými gesty. Za jeho cynickými úšklebky, černým humorem a siláckými postoji se však skrývala něžná a snadno zranitelná duše. Snažil jsem se tedy přiblížit Jana Nerudu a jeho přátele i nepřátele (co člověk, to slavné jméno!) jako bytosti z masa a kostí, jako lidi, které můžeme kdykoliv potkat na ulici, v hospodě nebo v divadle. Žádný pomník, ani bulvární skandalizování; přál bych si, aby se pro čtenáře stal Neruda kamarádem, se kterým by rád zašel na pivo a poklábosil o životě.

Do textu jsem se pokusil plynule a téměř nenápadně zapojit spoustu autentických citátů z Nerudových dopisů, fejetonů, povídek a básní; bylo náročné stylizovat svůj text tak, jak by ho asi napsal Neruda, aby čtenář vůbec nepocítil nějaký jazykový předěl v místech, kde za Nerudu přestávám mluvit já a předávám mu přímo slovo.

Tyto postupy jsem si ověřil v předchozím románu o Karlu Jaromíru Erbenovi, jenž je psaný záměrně stejnou formou. Román o K. J. Erbenovi Vřeteno osudu a román o J. Nerudovi Srdce v kleci jsou vlastně rubem a lícem téže mince. Erben je úzkostlivý introvert, Neruda fanfarónský extrovert, ale mají cosi společného; není náhodné, že Neruda velmi Erbena obdivoval a považoval ho za jednoho ze svých učitelů. Oba životopisné romány jsou barvitou freskou 19. století a vlastně na sebe volně navazují, i když každý z nich je zcela nezávislý na tom druhém.

Oblouk příběhu tvoří Nerudova cesta od počátečního marného hledání místa v životě až po závěrečné naplnění a konečný vytoužený úspěch po napsání Písní kosmických.

Otomar Dvořák

Ukázky z románu

Pozvánka na křest knihy

Kategorie: Neruda Jan

Jeden komentář.

Zanechat odpověď