Vzhledem k tomu, že se jménem i podobiznou Franze Kafky se člověk v dnešní Praze setkává na každém kroku a přilepeno je ke všemu možnému od triček, hrnečků a magnetek až po kavárny, restaurace a hotely, mohli bychom turistovi s neúplným literárním vzděláním odpustit, kdyby spisovatele mylně považoval za jednoho z rodných synů české literatury. Sám pisatel této recenze nesčetněkrát slyšel své americké univerzitní studenty zmiňovat Kafku jako „českého autora“. Ačkoli toto označení lze s trochou dobré vůle vykládat tak, že Kafka byl alespoň po jistou dobu občanem československého národního státu, pro jiné je známkou hlubšího nepochopení autorovy identity a dokonce literárního jazyka. Nedorozumění pramení nejen z mylných dojmů, s nimiž kupčí prodejci suvenýrů, ale přinejmenším ve stejné míře také z neuvědomělého přijetí monolingvní ideologie prosazující jednotu místa a jazyka nebo národa. Jednoduše řečeno je dnes pro mnoho lidí obtížné pochopit, že Praha, „české město“, mohlo být domovem i jiným národnostním skupinám než Čechům, ba dokonce být prostředím pro vznik literatury v jazyce jiném než českém. Skutečnost je taková, že pouze ti nejlépe obeznámení studenti historie jsou si vůbec vědomi mnohonárodnostní a mnohojazyčné povahy Prahy a Českých zemí za Kafkova života — a také tísnivé situace, v níž se Židé, Kafku nevyjímaje, nacházeli v době diskriminačního českého a německého nacionalismu.
(…)
Původními a podstatnými postřehy je naplněna celá kniha, za nejpozoruhodnější lze nicméně považovat druhou kapitolu, „The »being« of Odradek: Franz Kafka in his Jewish context“ (Odradkovo „bytí“: Franz Kafka ve svém židovském kontextu), v níž se propojují některá ústřední témata Nekulova výzkumu. Začíná pojednáním o významu slova Odradek, vynalezeného Kafkou pro povídku „Starost hlavy rodiny“. Kafka v povídce píše, že zatímco „jedni“ říkají, že Odradek je slovanského původu, „jiní“ tvrdí, že je to slovo německé s pouhým slovanským vlivem. Autor zde bezpochyby mluví o sobě. Odradek je navíc definován zvnějšku, ostatními, a to ve vztahu k jazyku. S vnějším přiřazením jazykové identity, které zde podle Nekuly představuje „metaforu pro jazykovou polarizaci v zemi osídlené jak Čechy, tak Němci“, se Kafkova rodina musela potýkat „při každém přijímání do školy, při každém sčítání lidu a také v každodenní realitě, v níž otázka jazykové identity byla zároveň opominutím jiné reality a identity“ (s. 38). Tato druhá, přehlížená identita je identita židovská. Nekula se nezaměřuje na Odradkovu vnější podobu, nýbrž na jeho vnitřní podstatu, již si Kafka představoval jako „plochou, hvězdicovitou cívku na nitě“ a kterou Nekula přesvědčivě vykládá jako židovství. I když je však Odradkova podstata židovská, Kafka ji dále popisuje jako „zpřetrhanou“ a „polámanou“, což případný dojem pevné židovské identity podrývá. Tato vynikající analýza obratně vystihuje situaci bytostí, jako je Odradek, nebo lépe Židů, jako byl Kafka v Praze na počátku 20. století, znepokojivě zachycených mezi vnější a vnitřní definicí vlastní identity a bez možnosti přimknout se plně k některé z nich. Důvodem pro snahu především obnovit pozornost ke Kafkovu židovskému kontextu je fakt, že právě ten byl badateli „pražské perspektivy“ nejvíce opomíjen. A jestliže přitom Nekula odmítá čechocentrismus této perspektivě vlastní, neznamená to, že český kontext ignoruje. Naopak podrobně dokladuje Kafkovo studium češtiny ve škole, podává nezvratné důkazy o tom, že Kafka zvládl češtinu na vysoké úrovni a důkladně se seznámil s českou literaturou, a dochází k závěru, že „Franz Kafka se tedy, přestože studoval na ústavech s německým vyučovacím jazykem, ve svých znalostech novější české literatury nejspíš nelišil od průměrných Čechů se středoškolským vzděláním“ (s. 148). V kapitole „Kafka’s Czech reading in context“ (Kafkova česká četba v kontextu) Nekula prokazuje, že Kafka pozorně sledoval českou modernistickou literaturu a že ho přitahovala zvláště díla Otokara Březiny, Petra Bezruče a Fráni Šrámka (jehož zřejmě znal i osobně). Zároveň ale vysvětluje, že znalost českého jazyka, literatury a kultury „naprosto neznamenala identifikaci s touto kulturou“ (s. 169). Jakkoli byl pro Kafku český intelektuální kontext zásadní, prvořadý byl kontext kultury německé.
Z recenze Thomase Orta v časopise Česká literatura
