Začátek nového školního roku je dobou, kdy se z médií linou hlasy politiků, tzv. školských expertů, podnikatelů, občas i žáků, ale málokdy učitelů. Proto necháváme na našich stránkách zaznít i hlasy dvou pedagogů – nejprve Apel Josefa Soukala, učitele pražského Gymnázia Ústavní a předsedy ASČ, odvysílaný na DVTV (opatřený ovšem titulkem nepostihujícím podstatu textu) 6. září 2018, a facebookový příspěvek Kamila Kopeckého, docenta PdF UP Olomouc z Centra prevence rizikové virtuální komunikace, z 5. září 2019:

Na koho může právě teď apelovat učitel?
Snad na politiky, v nichž se zájem o školství a vzdělávání probouzí hlavně s volební kampaní?
Na ty, kteří nevnímají, že investice do školství a vzdělávání nejsou nikdy ztrátové?
Na ty, kteří nechápou, že dnešní děti jsou jiné – a že učit jich třicet v jedné třídě prostě není cesta vpřed?
Nebo na média, která do debat o školství zvou leckoho, ale většinou zapomenou na učitele?
Na svědomí ministerských rychlokvašek, jejichž pochybné diplomky a hlavně chování ukazují, jak zoufale zdevalvoval vysokoškolský diplom?
Na samozvané experty, kteří se domnívají, že vzdělanost roste automaticky s počtem rozdaných maturitních vysvědčení, bez ohledu na to, co jejich držitelé umí?
Dobré – raději řeknu opravdové – vzdělání vůbec neznamená papír stvrzující, že jsme absolvovali nějakou školu. Vzdělání naopak představuje vnitřní, osobní hodnotu. Hodnotu, kterou přijímáme jako samozřejmou a přirozenou součást našeho života. Hodnotu, kterou chceme vštípit svým dětem.
Vzdělávejme se. A zajímejme se o to, jak se vzdělávají naše děti. Ptejme se – ptejte se – nás učitelů na to, proč vedeme naše děti tak či onak. Chtějte po nás aktivitu, citlivý přístup k dětem, hledání nových cest, sebereflexi. A naslouchejte nám, berte nás prosím jako partnery, nikoli jako posluhu, která musí vašim dětem omluvit kdykoli cokoli a která je tu od toho, aby řešila výchovné problémy za vás
Poměřujte vzdělávání kritickým rozumem. Ale stejně tak poměřujte vše, co se dnes o vzdělávání a školství říká. Nevěřte na příliš snadná či radikální řešení, nevěřte tomu, že lze ke vzdělání dojít bez tak prostých věcí, jako je práce, zodpovědnost, respekt k druhým. I z toho pak vyrůstá radost, jíž vzdělání v principu je.
Dopřejme tuto radost sobě a hlavně našim dětem.

Začal školní rok a z děr začali vylézat experti na školství. Je jich celá řada, od lidí, kteří v životě neučili, ale mají svůj názor opřený o celou řadu dojmů a předsudků, protože přece prošli základkou a každý ví, že veřejné školství je peklo; přes různé školní psychology, vydávající se za učitele, kteří nám přišli za drahý peníz odhalit dávno odhalené pravdy (které jsou běžnou součástí studia na středních i vysokých pedagogických školách); přes alternativce, pohybující se ode zdi ke zdi (aneb hard skills nejsou důležité, důležité jsou pocity, vztahy a soft skills); k podnikatelům, (kteří vnímají školství jako továrnu, ze které vyskočí dělníci do jejich provozů); experty teoretiky, (kteří žonglují výsledky zahraničních výzkumů, ale před deváťáky nevydrží ani hodinu); konče u politických expertů, (kteří výměnou za hlas naslibují hory doly a klidně podrazí i vlastní babičku, hlavně že budou mít politické postavení a moc).
Po prázdninách je totiž ta správná doba kopnout si do učitelů, protože ti přece svou práci dělají špatně. Učitelé veřejných škol jsou pohledem „expertů“ vnímáni jako zlo – jsou neschopní, ničemu nerozumí, dokonce ani nepoužívají sociální média, nejsou na Facebooku, jsou nudní a pro žáky neatraktivní, proto je třeba je nahradit – ideálně někým, kdo není postižen pedagogickým vzděláním, má rád děti a rád učí. A znalosti nejsou nutné, je to jen přežitek z dob Marie Terezie, důležité jsou především schopnosti prezentovat své názory (byť se neopírají o fakta) a obhájit je (což jsou základní předpoklady pro úspěch v době postfaktické). K čemu umět násobilku, když mám kalkulačku? K čemu vědět něco o světě kolem nás, když máme Google? Docela to připomíná současnou politiku – tradiční politické strany už netáhnou a je třeba je nahradit těmi, co „jsou dostatečně moderní, progresivní, průbojné, umí přesvědčit voliče a pošpinit vše tradiční, staré (tj. automaticky korupční). Jenže školství není jednolitá masa, je tvořeno statisícem učitelů, z nichž každý je jiný – někdo je tradicionalista a staromilec, jiný je inovátor, další je technokrat, další je spíše mámou, než učitelem (na 1. stupni), další má rád digitální technologie, jiný je nesnáší a miluje třeba přírodu a zeměpis, někdo je milovník poezie, jiný sportovec, další je flákač a jiný je workholik, někdo jede frontálně, někdo jede skupinově, někdo metody kombinuje. Mnozí z učitelů jsou skvělí, žáci je milují, jsou schopni naučit, dokáží inspirovat, ale také vytvořit ve škole pozitivní klima. Kydání hnoje na učitele jako celek je automaticky kydáním hnoje na všechny ostrůvky pozitivní deviace, kterých přibývá – je jich stále více a jsou schopny školství posunout… a již nyní ho posouvají. Právě jim musíme pomáhat, podporovat je, dát jim najevo, že si jich vážíme a doufáme, že ve školství zůstanou. Takže prosím samozvané experty – nekopejte do učitelů, bolí je to.

Všem kolegyním a kolegům, žákyním a žákům, studentkám a studentům přejeme dobrý školní či akademický rok, naplněný radostí z poznávání v officině humanitatis.

Vl. Stanzel