Nevytvářejí nové technologie a praxe taky nové bariéry, respektive neposilují ty stávající? Vzdělanostní, věkové, socioekonomické…

V druhé půlce devadesátých let byla debata o jejich důsledcích v podstatě rozštěpena do dvou pozic. Na jedné straně kritici varovali před vznikem takzvané digital divide: ti, kdož jsou nemajetní, nedosáhnou na technologie, a tím pádem budou zbaveni šance na nich participovat, mít z nich benefity, propadnou se ekonomicky, kulturně i politicky ještě níž. Na straně druhé se říkalo, že nové technologie, konkrétně ty síťové, vzhledem k tomu, že umožňují přístup k vědění a informacím, umožní zmírnit kulturní a vědomostní nerovnosti, které ve společnosti jsou. Výsledek je nakonec poměrně střízlivý. Ukázalo se, že tak jako v řadě jiných ohledů i v tomto nová média nedělají v podstatě nic jiného, než že víceméně replikují staré nerovnosti a v podstatě činí bohaté bohatšími a chudé chudšími. Ne kvůli vlastnostem nových médií, ale prostě proto, že lidé, kteří jsou symbolicky vedeni k tomu, aby cíleně hledali a zpracovávali informace, to dělají ještě snadněji na internetu. Zatímco když k tomu vybaveni nejsou, prostě proto, že vyrostli ve špatném prostředí, že neměli tu kliku a nepatří k majoritě a tak dál, tak s informacemi a mediálními obsahy zachází hůř — ať už na internetu nebo mimo něj.

(…)

Souvisí šíření hoaxů a konspirací s tím, že Česko nemá nějakou koncepci mediální výchovy? Sice se o ní mluví, ale to je dost možná tak všechno.

Něco se už určitě udělalo. Řadu zajímavých věcí dělají na filozofické fakultě tady v Brně, některé výstupy šly od nás z katedry, hodně důležitého udělal profesor Jirák v Praze. Existují mimouniverzitní vzdělávací instituce, které se na mediální výchovu zaměřují, třeba Biblio Educa. Potíž je ale za prvé v tom, že média se do kurikul základních a středních škol zařazují nelehko, protože je to takzvané průřezové téma, které jde napříč různými předměty. Za druhé narážíte na to, že učitelé v přetíženosti, která je u jejich povolání evidentní až šílená a systémově nezvládnutá, nemají ani příliš síly na to, aby se v téhle oblasti nějak hlouběji vzdělávali. A v neposlední řadě: postavme mediální výchovu vedle meritorních typů vědění, jako je důraz na základní gramotnost, čili schopnost číst a interpretovat texty, důraz na matematiku, která je prostě klíčová, a důraz na řekněme základní faktické vědění o světě, který nás obklopuje, to znamená biologii, zeměpis, historii, chemii a fyziku. Mediální výchova je vedle toho prostě legrační problémeček. Možná si teď pod sebou řežu větev, ale to nejlepší, co dětem můžeme dát, je lepší vzdělání jako takové. Schopnost reflektovat mediální svět se z toho potom bude snadno odvozovat. Teď je klíčové to, aby děcka uměla pracovat s textem, aby byla vzdělaná, co se týká čtení a psaní a základního vztahu k argumentaci, aby věděla, co je pocit a co je argument, a uměla se vyjádřit.‟

Z rozhovoru se sociologem Rudolfem Mackem (ptali se Eva Klíčová a Zdeněk Staszek). Host 1/2016; ZDE

Obsah čísla ZDE.

K tématu též ZDE.

Jeden komentář.

Zanechat odpověď na Josef Soukal