Dotaz:
Dovolte, abych Vás požádal o vyjádření, resp. o radu ohledně správného skloňování. Pracuji v oblasti služeb a denně komunikuji se spoustou obchodních partnerů. Ctím český jazyk v jeho spisovné formě a často se mi příčí naslouchat zkomoleným anglicismům apod.
Mezi mé obchodní partnery patří člověk s příjmením Půlpytel. Zde si nejsem na sto procent jistý 5. pádem a samozřejmě odmítám dotyčného oslovovat pádem prvním…
Obdobný problém mám s křestním jménem Marcel. Kolega, kterého jsem oslovil Marceli, se na mě obořil s výtkou ohledně nesprávného skloňování.
Pan P. B.

Odpověď ASČ:
Skloňování některých osobních jmen skutečně může být problém. V zásadě se sice řídí stejnými pravidly jako skloňování jmen obecných, tj. má koncovky podle určitého vzoru, ale je tu řada výjimek, dvojtvarů apod. Zvláštní pravidla se uplatňují zejména u osobních jmen přejatých z jiných jazyků. Ovšem i u jmen původem českých dochází, jak bylo řečeno,  často k nepravidelnostem. Jedním z důvodů je i rodinná tradice, pokud je odchylná od pravidelných tvarů (a to se děje nezřídka). Znal jsem shodou náhod hned dva nositele příjmení Pudivítr. Jeden z nich důsledně vyžadoval oslovení pane Pudivítre a velmi se ohrazoval proti kterékoli z obou spisovných variant, totiž pane Pudivětře či pane Pudivětre; druhý se nechal oslovovat pane Pudivětře.

V dotazovaném případě zní spisovný 5. pád pane Půlpytli – podle vzoru stroj. Nositel tohoto jména je ovšem člověk, takže si lze představit, že se nechá titulovat pane Půlpytle a že i v dalších pádech přijímá koncovky též podle vzoru pán, např. /bez/ Půlpytla, /k/ Půlpytlovi (zde patrně daleko častěji než /k/ Půlpytli).
V obchodní konverzaci bych volil oslovení plně spisovné, zároveň bych se však při vhodné příležitosti dotyčného taktně optal, jaké je v tomto ohledu jeho přání.

Pokud jde o jméno Marcel, je situace přehlednější: skloňuje se podle vzoru pán, ale v 5. pádě připouští Internetová jazyková příručka oba nabízející se tvary – tedy jak Marcele, tak Marceli. Nechť tazatel doporučí obořujícímu se kolegovi IJP jako výborný zdroj poučení (zde viz odkaz) a poučí jej, že ho oslovil spisovně a že nemohl předem tušit, jaká je jejich rodinná zvyklost.

Tazatele je ještě nutno pochválit za rezolutnost, s jakou odmítl oslovení 1. pádem: to v češtině skutečně zní silně nezdvořile (srov. pane Novák, pane Svoboda, pane doktor).

PhDr. Jiří Kostečka, Ph.D.
ASČ

3 komentáře.

  1. Štěpán J. napsal:

    Je pravda, že oslovování příjmením v prvním pádě je podle kodifikace nespisovné a že je jistým vybočením ze systému, na druhou stranu má v češtině svou tradici a své kořeny, byť nejspíše jde o gramatický germanismus, případně též slovakismus. Rozhodně bych ale nesouhlasil s paušalizujícím tvrzením, že oslovení typu „pane Novák“ či „pane Svoboda“ zní v češtině nezdvořile, natož silně nezdvořile. Zní z nich možná jistá neúcta k normě spisovné češtiny, ale rozhodně ne k oslovené osobě, pokud nejde o výkřik „Novák, k tabuli!“, ale oslovení uctivě uvozené slovem „pane“.

    Naopak v některých případech může znít silně nezdvořile oslovování v náležitém pátém pádu, což by prý mohl potvrdit pan Husa nebo pan Mlíka. (https://www.radio.cz/cz/rubrika/cestina/paty-pad-jde-to-z-kopce). Stejně tak pan Zelinka může mít pocit, že z něj děláte Ukrajince, když ho oslovíte „pane Zelinko“. A také se najdou názory, že když pana Krále oslovíte „pane Králi“, zní to, jako byste si z jeho příjmení dělal legraci. Přinejmenším to dnes zní poněkud knižně a archaicky.

    Tedy češtinář by měl žádkům umět vysvětlit, že do spisovné češtiny podle kodifikace oslovování příjmením v prvním pádě sice nepatří, ale že v tomto případě se jazykové kodifikaci nepodařilo zcela reflektovat jazykovou realitu, v níž nová tendence odumírání pátého pádu a tvaroslovného ustrnutí vlastních jmen plynule navazuje na trend starší lidové češtiny. Jak psal čtenář jednoho periodika: „Když neskloňuji, tak mám pocit, že oslovení je nevhodné, a když skloňuji, tak to častokrát vypadá směšně.“ Bohemista a onomastik Vladimír Mates s tímto hodnocením v podstatě souhlasí a doporučuje: „Cítíte-li, že zdvořilé oslovení se kvůli tvaru vokativu stává směšným či jakkoliv podivným, vynechte příjmení!“ (http://www.slanskelisty.cz/sl/jazyk.php) Oslovování příjmením se tak u mnoha příjmení stává podobně problematickým, jako jsou nepřechýlená příjmení žen.

  2. Jiří Kostečka napsal:

    Jde o jeden z případů, kdy podle mého názoru není jazykový purismus zcela namístě.

    Ano, obě dotazovaná adjektiva již v 1. stupni označují něco jako absolutní vlastnost, ale zejména v mluveném projevu či v žurnalistice bych 3. stupeň připustil. Ony totiž tyto podoby vznikly a udržely se v jazyce proto, že uživatelé češtiny je z nějakého důvodu potřebují. Tím důvodem je prostě snaha či potřeba základní význam takových adjektiv ještě posílit, zvýraznit. Z tohoto hlediska mě už dnes netahá za uši ani „nejoptimálnější“, třebaže z hlediska lingvistického jde o významovou redundanci; přesto se v jazyce i tato podoba ve 3. stupni drží. A snad už ani dnes nebudeme mluvčího či pisatele nutně podezřívat, že význam latinského slova nezná a že projevil nevzdělanost.

    Rozhodně bych ale doporučoval vyhnout se 3. stupni takových adjektiv ve funkčním stylu odborném či administrativním.

  3. Michaela Třísková napsal:

    Dobrý den, prosím o radu. Je správné používání slov jako nejideálnější, nejaktuálnější? Aktuální i ideální se mi zdá jako top a není nic víc. Děkuji za radu. M.T.

Zanechat odpověď na Michaela Třísková