Z archivu:

S laskavým svolením redakce literárního měsíčníku HOST publikujeme text otištěný v č. 8/2015

O nesnadném vztahu Vladimíra Holana a Jana Wericha

„Byla jedna čtvrť a v té čtvrti domeček a v domečku bydleli básník a klaun. Básník bydlel v přízemí, se svou hlavou ztěžklou náznaky a předtuchami, a o patro výš kejklil klaun, už jenom jeho duše kejklila, protože byl — tak jako básník — velmi stár.“ Zuzana Brabcová ve svých čtyřiadvaceti letech, kdy román Daleko od stromu psala, mohla vnímat oba muže jako starce, avšak snad ani podle tehdejších měřítek jimi nebyli — Janu Werichovi a Vladimíru Holanovi, narozeným roku 1905, bylo v době, kdy se jejich pověstné sousedství skončilo, šedesát tři let. Položme si otázku, zdali nás po tolika letech zajímá vztah vybudovaný pouze na základě dvacetiletého soužití pod jednou střechou. Jakkoli se přítomné téma může jevit okrajovým, nepochybně vypovídá o čemsi důležitém: o tom, že věci a jevy zdánlivě odtažité ukrývají pod svým povrchem podivuhodně jemnou síť souvislostí a nečekaných vazeb — snad následující řádky vyzní v tomto ohledu přesvědčivě.

Před Holanem obýval přízemní byt v domě na Kampě Jiří Voskovec, konkrétně od září 1946 do března 1948, tedy o něco dříve než Jan Werich — ten se na adresu Sovovy mlýny 7/501 nastěhoval až v říjnu. Vladimír Holan se svou ženou Věrou zde bydlel od srpna 1948. Podle Vladimíra Justla byl Werich se svým novým sousedem zpočátku velmi zadobře: „Holanovi se tam dostali víceméně náhodou, od konce války hledali něco většího, než byla strašnická mansarda, po Voskovcově odchodu jim byl byt přidělen. Werich měl ovšem zájem, aby pod ním nebydlel někdo, s kým by si nerozuměl. A skutečně, zpočátku bylo vše v nejlepším pořádku, Holan vzpomínal, že Werich se nejednou při nočním návratu z divadla zastavoval na skleničku vína.“ Někdy v těchto letech Holan začal psát, souběžně se sbírkami Strach a Bolest, cyklus Víno, jehož úvodní báseň představuje svébytný ohlas zhoršení sousedských vztahů:

Nade mnou tančí se, hudba tam hraje swing…

Rej hostů nepevných, který má pevný příjem.

Dupání střevíčků… Teď kdosi číší cink:

tož, carpe diem!

Po svém jsou pravdiví. Teď zase zazněl waltz…

Ale já v přízemí, podepřen o stín loktem,

přemýšlím, jak bych moh, když, dne můj,

všechno vzals:

carpere noctem…

Jednoznačnost výkladu těchto veršů lze podepřít následujícím zápisem z deníku Jana Zábrany: „V Holanově řeči — v padesátých letech — nebyl Werich nikdy žádnej dobráček… Holan si nejen trochu naivně pořád stěžoval, že ho madame Werichová vraždí tím, jak tříská umývaným nádobím a stříbrnými příbory — nikdy nezapomněl zdůraznit, že ‚stříbrnými‘, asi je viděl —, ale hlavně v něm tehdy nespatřoval žádného dědice ‚tamté, někdejší demokracie‘, báječného a věrného bracha — podoba, ve které se Werich usídlil v paměti mladších generací, částečně i v naší —, naopak, mluvil o něm vytrvale jako o někom, kdo pro prachy táhne s režimem, natáčí ‚různé ty‘ Pekaře a podobně. Pamatuji se, s jakým odporem téměř na každé návštěvě, když jsem u něho byl, jakmile přišla řeč na Wericha, začal Holan ukazovat palcem ke stropu a komentář k tomu vždycky byl: ‚Dobytek… Tam se žere, chlastá, flámuje, gramofon tam řve až do rána… hosti, flašky… obžerný prase…‘ Nikdy ne mírnější, nikdy (ten komentář). To byla první polovina padesátých let.“

Na stejné gesto, tedy zdvižení palce směrem ke stropu, vzpomíná i Zbyněk Hejda v televizním cyklu Česko jedna báseň; Holan jej prý tehdy doprovázel slovy: „Ten? To je úspěšnej člověk, s tím já nemůžu mít nic společnýho.“

Nejrůznější svědectví na téma Holan a Werich, dostupná v časopiseckých rozhovorech a rozličných vzpomínkových črtách, bývají povahy většinou anekdotické. Takhle kupříkladu zavzpomínal literární historik Antonín Jelínek v rozhovoru pro časopis Tvar: „Navštěvoval jsem Holana do té doby, kdy bydlel v domě na Kampě s Janem Werichem coby sousedem. Velmi si na něj stěžoval. Například na zahradě tlela posekaná tráva, což se Holanovi velice líbilo, ale Werich ji nechal shrabat. Holan proto zašel za Werichem a řekl mu: ‚I vaše krásná dcera jednou bude tlít.‘ A Werich mu odpověděl, ať si jde na tu shrabanou trávu stěžovat k těm, o kterých tak pěkně psal — myslel tím rudoarmějce…“ Historku o poznání jadrnější nalezneme v jednom z rozhovorů s filozofem Jiřím Němcem: „Já mohu říci, že Holan se mnou mluvil o Židech s velkým uznáním a s citlivostí. Pouze jednou, když jsme spolu močili u plotu na Kampě a paní Werichová nám z prvního patra domu nadávala, Holan na ni křikl: ‚Ty Židovko zasraná!‘“ Daniel Reynek si v knižním rozhovoru Kdo chodí tmami vybavil tuhle drobnou vzpomínku: „Jednou jsem k Holanovi přišel nějak po desáté, diskrétně ťukal, a protože se nikdo neozýval, už jsem odcházel, když jsem potkal Wericha. Nesl prázdný hrníček z předzahrádky, kde si s pejskem pod slunečníkem kafoval. ‚Nevíte, co je s Holanovejma?‘ ptal jsem se. ‚Eště asi spěj.‘ — vztahy mezi nimi nebyly dobré.“ Tajemník sekretariátu Svazu československých spisovatelů Vlastimil Maršíček v Necenzurovaném slovníku českých spisovatelů vypráví: „Při jedné jiné mé návštěvě u Holana se na chodbě ozvaly halasné kroky, Holan zbrunátněl a rozčílil se: ‚To je zase on, ten šašek!‘ a politoval se: ‚Takhle skončil český básník! Pod jednou střechou s komediantem!‘“ A lékař Jaroslav Hovorka (1925—2009) ve své knize Balada z domu V + W přisuzuje Werichovi (který zde opět vystupuje coby „Klaun“) tato slova: „…a tady dole v domě bydlel básník s imbecilní dcerou, oni měli všude tmu, všude stažený záclony, protože on všude viděl duše zemřelejch, takže často rozmlouval s Modrým abbé, on vůbec nikomu neotvíral, on jen přesně v poledne pootevřel dveře a hospodyně mu tam strčila kousek teplýho jídla.“

Poohlédněme se nyní raději po nějakých přímých dokumentech.

Zatím to jenom růžovatí

K těm nejvzácnějším patří dopis Jana Wericha adresovaný Vladimíru Justlovi, který jej prvně zveřejnil v knižním rozhovoru Ozvuky času, vedeném Jiřím Holým.

Praha 15. ledna 1960

Vážený pane Justl!

Váš dopis mne přivedl do rozpaků, protože nevím, jak bych Vám odpověděl. Causa Holan není tak jednoduchá a jednoznačná, jak se Vám podle Vašeho dopisu jeví. Během let našeho sousedství jsem se mnohokrát pokoušel Holanovi pomoci. Intervenoval jsem u Taufera a s jeho pomocí a s Nezvalovou se mi podařilo pro Holana tenkrát vymoct pomoc u ministerstva kultury. Už si nepamatuji, kolik to bylo, ale vím, že mi dalo práci, abych pohnul paní Holanovou, aby si pro peníze došla, neboť jak pravila: „Vladimír by to nechtěl.“ Zdali si to vzala či ne, nevím.

Několikrát jsem mu pomáhal z vlastních prostředků tak, aby se neurazili nebo aby to nevěděli. Mým zákrokem a přičiněním Nezvalovým a i jiných Holan dostal svého času zakázku na překládání. Myslím Schillera nebo jiného německého básníka. Je takové anglické přísloví, že Bůh pomáhá tomu, kdo si chce pomoci sám. Mám dojem, podložený mnoholetou zkušeností, že rodina Holanova jako celek, tak, jak je stíhána osudem, si pomoci nechce. Připadá mi mnohdy, že žiji v domě s lidmi z jiné planety. Toto všechno Vám píši s velikými rozpaky, protože je mi známo, že by to mohlo býti vykládáno jako honosení se dobrou vůlí. Přesto přese všechno bych rád pomohl. Ze své kapsy nemůžu.

Jsou tu však instituce jako Svaz čs. Spisovatelů a také i ministerstvo kultury a snad i jiné, o kterých nevím, které by měly mít povinnost, a nebo možná že mají povinnost, v takových případech pomoct. Mohl‑li bych takovou pomoc ponouknout nebo vyvolat, udělám to rád, přesto, že pomáhat Holanům znamená pomoc vnucovat.

Nezlobte se na mne, prosím, pro mou upřímnost.

Děkuji Vám za Váš dopis a jsem

s upřímným pozdravem

Jan Werich

O upřímnosti tohoto listu není důvod pochybovat, Werich nejednou dokázal, že uměl a chtěl nezištně pomáhat. Když v roce 1953 Helena Palivcová‑Čapková sháněla podpisy pod petici za propuštění svého manžela Josefa Palivce, adresovanou prezidentu Antonínu Zápotockému, poznamenala si u Werichova jména: „Ochotně, ač byl ospalý.“ O pět let později Werich připojil svůj podpis k prosbě za propuštění Bedřicha Fučíka, který k tomu ve svém Čtrnácteru zastavení poznamenává: „Když přišla dcerka k Werichovi, uvolnil velký mim rozmarně její úzkostné vzrušení: ‚Nu ovšem, Bedřichu Fučíkovi podepíšem, rádi podepíšem. A půjdem za to na kobereček — to už méně rádi.‘“

K dalším vzácným písemnostem patří následující dedikace z ledna 1955, jíž Werich vepsal do knižního vydání her Osvobozeného divadla: „Vladimíru Holanovi za jeho jazyk a obrazy a sousedství upřímně Jan Werich.“ Vladimír Justl uvádí, že toto věnování je doplněno i podpisem Jiřího Voskovce. Z téhož roku se dochovalo Werichovo velmi vřelé poděkování za Holanovu gratulaci k padesátinám: „Milý pane Holane, jelikož mi připadá pošetilé Vám telefonovat do vzdálenosti kolmých tří metrů, dovolte, abych Vám touto cestou poděkoval za Vaše přání a současně Vás pozval na sklenku a pohovor, kdy se Vám to bude hodit. Račte mně vstrčit pod dveře Vaši odpověď. Váš soused Jan Werich. Praha 21. II. 1955.“ O deset let později, v předvečer svých šedesátin, obdržel Holan od svého souseda tento lístek: „Milý pane Holane, já Vám přeju. Sobě přeju. Voskovcovi přeju. Aby nám bylo míň, ve zdraví a spokojenosti. (Je to takový experiment, ale co kdyby to vyšlo?) Upřímně Váš Jan Werich.“ Holan reagoval epigramem:

Milý pane Werichu —

nám šedesát let teprve bude,

až to nebude rudé…

Zatím to jenom růžovatí…

Za českou zem kéž pomodlí se naši svatí!

Váš VH

Jak vidno, v písemném styku projevovali oba značnou míru zdvořilosti, snad i jistého porozumění, zřejmě daného i generační spřízněností. Nezapomínejme, že tvůrčí údobí Jana Wericha i Vladimíra Holana začíná shodně ve dvacátých letech. Oba tehdy svými prvními články přispívali do časopisu Gentleman — revue moderního muže, který v letech 1924—1930 vydával Otakar Štorch‑Marien (Holan zde publikoval například stati „Pražské kavárny“, „Zimní promenoár“, „Vous a umění jej holiti“, Werich zase články „Sovráci a sovračky“ nebo „Proti uzenému humoru“). A jestliže uznáme, že poetismus není myslitelný bez vkladu V & W, pak dodejme, že vlivu tohoto směru neušel ani Vladimír Holan, což výmluvně dokládá jeho prvotina Blouznivý vějíř (1926).

Básně šumpétrový, hvázikoulečníkorkový

Koncem září roku 1971 došlo ve Vídni k předposlednímu setkání Jana Wericha s Jiřím Voskovcem. Při té příležitosti byl pořízen zvukový záznam jejich rozhovoru (před nedávnem vydaného na CD Vídeň 1971 / Montreal 1977), během něhož došlo i na Vladimíra Holana:

W: „Jiříku, já ti tvrdím, nedám celou ruku do vohně, dám tak jenom jen půl, nebo celou do mírnýho vohně, nejmíň polovina vědí hovno, co napsali. Jeden z takových lidí je náš veliký básník, co žil u mě v domě…“

V: „Holan?“

W: „Jo. Ten má vééélkej, takovej ten hlubokej úspěch, taková studna, co se do ní dávaj…“

V: „To je strašně lehký psát básně, které jsou hluboké, zdánlivě, a obskurní. Můžeš psát básně, který jsou neracionální, ale nesměj bejt obskurní. […] Když někdo telegrafuje v básních sám sobě, tak zneužívá telegrafu.“

W: „Když sám sobě telefonuje, tak je vobsazenej. […] Voni tady za nim chodili takoví mladíčci a dívky a za nějakou dobu jsem zjistil, že už tam nechoděj .A jeden mezi nima byl taky Václav Havel. A já jsem pak tomu Havlovi říkal: Vy jste tam chodili tam? A vy jste pak přestali tam chodit. A proč? No, my jsme ho měli rádi a my jsme tam chodili a rozváděli ty jeho básně a filozofovali jsme a von nám třeba vo tý básni něco řek. Pak se stalo jednou, že jsme se nějak k tý básni vrátili a von nám ji zase vykládal zas úplně jinak. Tak jsme si pak řekli: to je divný. Tak jsme pak tu báseň nahráli za nějakou dobu, zase jsme ji přihráli do debaty a von ji zas vykládal jinak. Tak jsme k němu přestali chodit. Von nám říkal pokaždý něco jinýho, tak von neví.“

V: „Ale vždyť to přeci žádnej básník, vopravdickej pořádnej básník, nesmí vo tý básni nic řikat, co jste tedy myslel, mistře, tím…“

W: „Tak vo těch jeho básních se dá, páč to jsou básně šumpétrový, hvázikoulečníkorkový. Vo těch by se dalo eventuelně i mluvit.“

V: „No jo, Jeníčku, Shakespeare by ti to nikdy neřek…“

W: „Ale já mluvim vo Holanovi! Kde je vila a kde je moře?“ (Evidentní narážka na starý židovský vtip o nabídce bydlení u moře.)

Verzí o tom, proč Havlovy návštěvy u Vladimíra Holana ustaly, je několik. Sám Václav Havel o tom říká v knize Dálkový výslech (Rozhovory s Karlem Hvížďalou): „Přestal jsem k němu docházet až snad někdy v roce 1956, mimo jiné proto, že mi vadily jeho antisemitské řeči.“ Když tohle místo ocitoval roku 2002 v Reflexu Jiří Rulf ve svém článku o Noci s Hamletem, reagoval na to Vladimír Justl: „Asi rok poté, co vyšel Dálkový výslech (tuším v lednu 1991), jsem Václavu Havlovi napsal poděkování za novoroční projev a spojil to s výpadem v Dálkovém výslechu. Třeba mu ten dopis nedali: nereagoval. Nechtěl jsem tuto kauzu zveřejnit, abych neusvědčoval prezidenta. Rulfův článek mi nahrál: už je na čase říci, že se Václav Havel v osočení Vladimíra Holana mýlí. A nejen v tom antisemitismu: nepřestal k Vladimíru Holanovi chodit. Pravda je, že už nebyl pozván. V mém Životopise V. Holana je o tom záznam na str. 441—443. Není úplný. Psal jsem to v roce 1986 a jména jsem pochopitelně zamlčel…“

Avšak zpět k vídeňské rozmluvě. Ono improvizované a povrchní, neřkuli trapné hodnocení lze vysvětlit jedině neznalostí a neochotou zabývat se Holanovou poezií hlouběji. Oba vždy tak citliví na skutečnou básnickou hodnotu, sami básníci nikoli prostřední, dali zde pouhý průchod lacinému mudrlantství.

Není bez zajímavosti, že vzápětí se jejich řeč stočí k malíři Josefu Šímovi, který zejména pro Voskovce představoval celý život neochvějnou autoritu („Byl to pro mne jakýsi polobůh,“ píše Zdence Werichové v srpnu 1971). Těžko říct, zdali Voskovec věděl, že Josef Šíma Holanovu poezii velmi ctil. Roku 1964 ilustroval první svazek Holanových spisů (Jeskyně slov) a svůj poměr k jeho umění vyjádřil v dopise z téhož roku: „Píšete mi, že můj vztah k Vaší poesii je čímsi věrným, je víc, drahý příteli, vždycky jsem Vás potřeboval vedle sebe tak jako všecky velké básníky.“

Šíma nebyl jediným, kdo patřil do okruhu přátel jak Holanova, tak Voskovcova a Werichova — z těch nejbližších to byli například Jaroslav Seifert či MUDr. Josef Brumlík (1897—1979). O Voskovcově a zejména Werichově náklonnosti k Jiřímu Suchému a Jiřímu Šlitrovi je poměrně známo, méně se však ví, že Holan napsal pro Šlitra písňový text Zas padá noční stín, který svého adresáta bohužel již nezastihl — dva dny po odeslání, 26. 12. 1969, Jiří Šlitr zemřel.

Kde Shakespeare je

Zas padá noční stín

na balkón Juliin,

však není naděje,

že by nám kráska ta,

Romeem objata,

řekla, kde Shakespeare je.

Shakespeare — životní téma Holanovo, Werichovo i Voskovcovo. Všichni tři jím byli zaujati do té míry, že neodolali pokušení do jeho díla nějak vstoupit, naložit s ním po svém, případně navázat s milovaným autorem pomyslné spojení. Holan na Kampě stráví noc s Hamletem (a později ještě jednu — nedokončenou — s Ofélií), Werich napíše navzdory staletím do Stratfordu nádherný dopis, Voskovec touží režírovat film o siru Falstaffovi (jeho základem měla být Werichova volná adaptace dvoudílného Jindřicha IV.). Holanovy „shakespearovské“ básně by vydaly na samostatnou antologii a časté úvahy nad Shakespearem a jeho dramaty uložené v korespondenci V & W jsou cenným doplňkem teoretické literatury z pera dvou „starých praktiků“.

Jedině snad v tvorbě Jiřího Trnky mají shakespearovské motivy takové zastoupení: vedle řady grafik a obrazů jmenujme ilustrace k Topolovu překladu Romea a Julie či loutkový film Sen noci svatojánské. Trnka byl nejen Werichovým přítelem a letitým spolupracovníkem (vedle Vojtěcha Jasného a Jiřího Voskovce patřil k adeptům na post režiséra zmíněného filmu o Falstaffovi), ale také ilustrátorem Holanovy knížky pro děti Bajaja z roku 1955. Holan tohoto pohádkového prince — podobně jako později kralevice dánského — umístil na stejný ostrov, který obýval i Trnka: na Kampu.

Tragédie i komedie

„Rozvalené prase Jan Werich má na zdi domu u Modrého abbé bronzovou ceduli. Má‑li ji tam také Holan, nejsem si jist,“ durdí se na stránkách své Teorie spolehlivosti Ivan Diviš. Vladimír Holan má dnes pamětní desku v ulici U Lužického semináře, kam se v prosinci roku 1968 přestěhoval. Podle Vladimíra Justla se však o svého bývalého souseda nepřestal zajímat: „Vždy ho Werich tak či onak něčím provokoval. Když se dozvěděl o jeho nemoci, zasáhlo ho to, častěji se pak na něho ptal.“

V témže roce se narodili a ve stejném roce také zemřeli: Vladimír Holan 31. března, Jan Werich 31. října 1980. Oba dva, v předchozích letech nadlouho umlčovaní, byli „poctěni“ státním pohřbem. Jeden z Holanových výroků, zaznamenaných v polovině šedesátých let, zní: „Není možná hra bez tragédie. Ani komedie.“

Padne‑li o vztahu Holan—Werich třeba jen zmínka, bývají úlohy takřka pokaždé rozdány shodným způsobem: první se mračil a byl temnotným básníkem, zatímco ten druhý se chechtal a je mu přisouzena role filozofujícího klauna. Třebaže tato klišé nevyrůstají z jalové půdy, skutečnost — tedy skutečnost prožitku: čtenářského, diváckého — je založena na daleko jemnějších odstínech. Podněty, které Vladimír Holan a Jan Werich svou tvorbou, ale také svými životy nabízejí, nejsou zdaleka vyčerpány. Těšme se z toho.

Autor (nar. 1982) je literární publicista. Spolupracuje jako scenárista s Českým rozhlasem Vltava a publikuje například v Revolver Revue a Hostu.

Zanechat odpověď