Inkluze, jak to vypadá, je nevyhnutelná. Co se stane s českým školstvím?
„Takzvaně zdravé děti budou utíkat. Mám obavu, že ve školách inkluzivních zbudou jen děti, které budou postižené – ať už zdravotně, nebo sociálně – a děti, jejichž rodiče nebudou mít finanční prostředky na to, aby je zařadili do jiných škol. Povede to k privatizaci základního školství.“
Celý plán je podle vás asociální?
„S tím bych souhlasila. Umožňuje rozvinutí sociálních rozdílů mezi dětmi. Kdo bude mít peníze na to se inkluzi vyhnout, využije toho.“
Co si myslíte o inkluzi částečné – že by v běžné základní škole bylo několik tříd s postiženými dětmi?
„To by se mi líbilo a to je i moje představa. Děti by byly v prostředí, kde jsou všechny ostatní – zdravé i postižené – a ty, které to potřebují, by učil speciální pedagog.“

Z rozhovoru s doc. Ivou Švarcovou, odbornicí na speciální pedagogiku. Více ZDE

4 komentáře.

  1. Josef Soukal napsal:

    S tichou vzpomínkou uvádím smutnou zprávu, že zesnula doc. Iva Švarcová: http://www.pedagogicke.info/2017/12/zemrela-iva-svarcova.html

  2. Josef Soukal napsal:

    Na základě rozhovoru jsem doc. I. Švarcové položil další otázky:

    JS: I vyučující ze speciálních škol uvádějí, že vidí, jak důležité je pro dítě, které mentálně na ZŠ evidentně nestačí, pobývat jinde než mezi mentálně srovnatelnými vrstevníky. Co si o tom myslíte vy?

    IŠ: Jistě že i děti s postižením se potřebují stýkat s nepostiženými, ale nemusí to být zrovna ve vyučovacích hodinách. Pokud dítě s postižením (zrakovým, sluchovým či tělesným) zvládá učivo třídy, kam je zařazeno, může to být  pro obě strany přínosné. Pro nepostižené děti může být inspirativní, když vidí, jak dítě s postižením zvládá překážky a je v tom úspěšné. Pro postiženého je velice přínosné, když vidí, že ho ti ostatní uznávají a „berou“.
    U dětí s mentálním postižením je to složitější, protože ty svým vrstevníkům nestačí prakticky v ničem. Učivo nezvládají, často v hodinách ruší, a to i když mají asistenta. Když mají nepostižení žáci dělat např. náročnější větný rozbor nebo řešit slovní úlohu z matematiky, určitě jim není příjemné, když jim ve třídě do toho někdo opakovaně „breptá“ tvrdé slabiky nebo počítání do 20, ať už je to žák, učitel nebo asistentka. Myslím, že to dobře nepůsobí ani na vzájemné vztahy mezi žáky s postižením a žáky intaktními.

    JS: Samozřejmě není jenom škola, ale děti se dnes mnohem méně scházejí při hrách, sportování apod.; u části dětí to kompenzují kroužky. Máte nějaké řešení pro tenhle problém? Je dobrou cestou investovat do speciálních tříd při běžných základních školách?

    IŠ: Tato otázka je složitá. Investovat do speciálních tříd  pro lehce mentálně postižené při běžných základních školách by byla ta nejlepší cesta, ale současná „nabíhající“ legislativa to  neumožňuje. Bazíruje na individuální integraci a likvidaci všeho speciálního. To je ten největší malér.
    Speciální třída v každé větší nebo spádové škole by ho mohla vyřešit: žáci by měli své učivo správně didakticky strukturované, své učebnice, které jsou pro ně napsané, měli by své učitele speciálně pedagogicky vzdělané, spolužáky na podobné úrovni, s nimiž by mohli komunikovat jako rovný s rovným. Jen by bylo třeba něco investovat do vybavení pomůckami a zřídit dílny pro praktické vyučování.
    Na mnoha školách to už takto funguje, ale podle „inkluzistů“ je to špatně.

    JS: Měl by měl stát investovat to programů, jež by přirozenou cestou sváděly děti dohromady mimo školu?

    IŠ: Na otázku, zda by  měl stát investovat do programů, jež by přirozenou cestou sváděly děti dohromady mimo školu, odpovídám jednoznačně ano. Pěvecké a taneční  kroužky by se líbily i romským žákům, recitační a divadelní by byly také dobré, i postižené dítě zvládne nepříliš dlouhý text. Samozřejmě sportovní a turistické oddíly by byly prospěšné pro zdravý tělesný vývoj žáků. Jistě by se našlo plno jiných věcí, jako kroužky šikovných rukou apod. Zapojit by se do toho mohly i některé neziskovky, které berou peníze často na nic a za nic. To by byla optimální cesta k nenásilné integraci.

    JS: Občas se objevují stesky na úroveň učitelů ve speciálních školách. Snad i tohle může některé rodiče odrazovat od toho, aby sem umisťovali své děti. jaký je váš názor?

    IŠ: Na tuto otázku  přesnou odpověď neznám. Soudila bych ze zkušeností, kdy jsem často jezdila navštěvovat speciální školy, že kvalifikační struktura je na nich dobrá, učitelé buď odborné vzdělání mají, nebo si ho doplňují, ale hlavně, jsou to většinou lidé zaujatí pro děti a jejich problémy, na rozdíl od některých učitelů běžných škol, které v některých případech více zajímá obsah jejich předmětů. Rozmanité výjimky se samozřejmě najdou všude.
     
    Ještě přikládám další zajímavý komentář paní Karvaiové, odpověď na dotaz pana Moudrého:

    Fanda Moudry řekl(a)…
    /Citace z rozhovoru s doc. Švarcovou/: Co si myslíte o inkluzi částečné – že by v běžné základní škole bylo několik tříd s postiženými dětmi?

    „To by se mi líbilo a to je i moje představa. Děti by byly v prostředí, kde jsou všechny ostatní – zdravé i postižené – a ty, které to potřebují, by učil speciální pedagog.“(…)

    /Vlastní komentář p. Moudrého/: Pokud jsem to dobře pochopil, tak jde pouze o kosmetickou změnu. Vezme se třída z jedné budovy a umístí se do druhé budovy. Jaký to má efekt? Snad pouze částečně ekonomický, protože se zruší místo ředitele praktické školy a jeho zástupce. Nic víc, nic méně. Svým způsobem to pak vypadá jako sociální segregace. Chodí sice do stejné budovy, ale mají jiné kantory, jiné učivo, nemají některé předměty společné s ostatními a jsou tak izolováni. Nevidím tedy rozdílu mezi současností a tímto náhledem.

    Jana Karvaiová řekl(a)…
    Nemáte pravdu, Fando. U nás to takhle funguje už přes deset let. Proto mám také šanci pozorovat, jak pomalu se posunuje proces pochopení pro druhé apod. A jde to ztuha. Samozřejmě že se ušetří, ale tzv. správně ušetří. Děti dostávají pořád správnou péči. Zároveň se kantoři spec. ped. setkávají s ostatními kantory a navzájem suplují. Tudíž když na začátku ti základkoví remcali, že máme málo dětí za stejný plat a to že se to dělá, později je to přešlo, protože si při suplu vyzkoušeli, co je to učit takové děti. Někteří prohlašovali „never more“. Děti se setkávají na kroužcích a školních akcích, potkávají se ve družině a jídelně. Je to takové postupné zvykání si a to je nejlepší, co může být. Navíc, pokud dítě z „normálních“ tříd potřebuje naši péči, nikdo se tomu nezpěčuje, protože tím škola nepřichází o žáka, jen žák přejde do jiného patra. A takto to funguje i v tom Finsku a dalších zemích. Tam nikdo nevrhnul ty děti do víru běžných tříd a nechal učitele základek se v tom plácat. I tam jsou děti v jedné kmenové třídě, pak si přejdou se speciálním pedagogem a asistentem někam vedle a učí se. Zbytek jako u nás.

Zanechat odpověď