O kalendáriích umělců a dalších osobností, která pro svoji facebookovou stránku připravuje František V. Ryčl, jsme zde již psali, resp. jsme z nich citovali (ZDE a ZDE). Připomněl v nich i Alfonse Bresku (1873-1946), mj. překladatele z několik jazyků (viz níže). Breska na základě podstročniků přebásnil i řadu starojaponských haiku a vydal je v antologii Mléčná dráha (1937). Vybíráme z ní několik ukázek.

Antologie Mléčná dráha ke stažení na stránkách Městské knihovny v Praze

Ukázky

Portrét Antonína Bresky, publikovaný F. V. Ryčlem 13. 7. 2017:

Modrý večer.

Letní večer níž se chýlí,
modrý soumrak v údolí,
kudy bílá cesta pílí,
lemována topoly.

Kdesi v dáli zvoní zvony,
za horami tiše zní,
jejich zádumčivé tóny
nese vítr večerní.

Zlaté zvuky, zlatá znění
vanou modrým večerem,
upomínky, dávná snění
procítají v srdci mém.

Šerem vzchází měsíc bílý,
mlknou zvonů hlaholy,
moje touha v dálku pílí
jako cesta topoly.

(Zlaté stíny, 1903)

Pana Alfonse Bresku (1873-1946), autora těchto veršů, asi znát nebudete. Ale rád bych ho připomněl, když má dnes 144. narozeniny. Byl to pán snivý, nenápadný a pracovitý. Živil se jako poštovní úředník, dokud neodešel v roce 1925 do důchodu. Ale byl také aktivním členem, funkcionářem, ba dokonce knihovníkem Umělecké besedy. Činný byl i v celé řadě dalších literárních a uměleckých spolků. A byl pracovitým překladatelem poezie, prózy a dramat z francouzštiny, němčiny, italštiny a španělštiny, za pomoci podstročníků i japonské poezie. Z jeho překladových knih bych rád uvedl zejména dvě krásné antologie: Modrou květinu z roku 1935 (výbor z německých romantiků) a Mléčnou dráhu z roku 1937 (výbor z japonských haiku 17. a 18. století) – jsou to krásné knihy a stojí za zhlédnutí. Také překládal Balzaca, Nietzscheho, Calderona.
A miloval Beatrici. Tak se doopravdy jmenovala jeho manželka, rozená Beatrice Maňáková (1883-1960). I ta byla básnířkou, byť jen jediné knihy, a překládala z francouzštiny.
A jaká je poezie pana Alfonse? Úhledná, romantická, jen se hemží princeznami, skřítky, vílami a melancholickými princi. Je to křehký, kouzelný svět pohádkových symbolů, tak málo podobný tomu skutečnému. Česká pre-fantasy, ještě nezkažená hloupým pozérstvím a surovým exhibicionismem současné prózy tohoto žánru. Království princezny Pampelišky, věčné dočasné, věčně hynoucí, nikdy nezhynuvší.

Podobizna Alfonse Bresky

Kategorie: Světová

Jeden komentář.

  1. Josef Soukal napsal:

    k náhrobku mému –
    bude-li jaký -, nechť jen
    dobří zamíří

Zanechat odpověď