V textu z r. 2012, publikovaném v časopise Plav, překladatelka Rita Kindlerová mj. píše:

Je zajímavé, že se neustále setkávám s názorem, že překládat z jednoho slovanského jazyka do druhého je přeci „úplná brnkačka“, jak se mnozí neznalí problematiky (a slovanských jazyků) vyjadřují. Pokusme se podívat na některé záludnosti, kterým je překladatel z ukrajinštiny vystavován. Jedná se pochopitelně o překlady uměleckých textů, přesněji o současnou ukrajinskou beletrii. (…)

Jedeme do Kyjiva nebo do Lviva?

Podívejme se nejprve na toponyma. Ustavičně se stává, že se objevují nesmyslné a emotivně laděné výbuchy některých hurápatriotů (jak na ukrajinské, tak na české straně), kteří omílají, že je nutné používat ukrajinské formy názvů jako Kyjiv či Lviv. S konečnou platností bych zde chtěla doložit, že čeština, stejně jako každý jiný jazyk, má svá pravidla, zákonitosti a tradice, které jsou nadřazeny hysterickým výlevům rádobylingvistů. Stejně jako je němčině vlastní forma Prag, angličtině Prague nebo Munich, ukrajinštině Краків (Krakov) či Пряшів (Prešov), tak čeština používá Cáchy (Aachen), Paříž (Paris), Žitava (Zittau), Kyjev (Київ), Lvov (Львів), Charkov (Харків), neboť se takto toponyma vžila v průběhu historie. Nemají nic společného s novodobými politickými konflikty, které se na východ od nás promítají bohužel i do jazyka. Proto se u názvů jako Kyjev, Lvov, Černovice, Podolí přidržuji tradičních českých vžitých forem, které mají s ruštinou společné asi tolik co Beroun s Veronou (viz Černovice, Podolí, Polesí), což si většina Ukrajinců či některých ukrajinofilů neuvědomuje. Zapomínají totiž na to, že čeština je také flektivní jazyk, tudíž při skloňování by pak docházelo ke zhůvěřilostem jako Kyjiv, Kyjiva, Kyjivu, Kyjiv, Kyjive, Kyjivu, Kyjivem… Uznejte, že to nijak pěkně v češtině ani nezní, ani nevypadá. V ukrajinštině může docházet ke změně kořenu slova, takže třeba Lvov vypadá v některých pádech různě: 1. p. Львів (Lviv), 2. p. Львова (Lvova), 7. p. Львовом (Lvovom)… (…)

Taťána, Taťjana, Teťana…

Vlastní jména upravuji vždy zcela individuálně. V ukrajinské formě ponechávám většinou ta jména, která v češtině nejsou dostatečně vžita (např. Levko, Daryna – zde by forma Darina mohla odkazovat ke slovenské verzi jména), nebo si mají z nejrůznějších významových důvodů (pietních, příbuzenských, vzpomínkových, historických) zachovat originální ráz (např. Volodymyra, Ambrozij, Teklyna, Mykola). Zde by české varianty (Vladimíra, Ambrož, Tekla, Mikuláš) působily zcela neadekvátně. Problém nastává u jmen, která mají jak ruskou, tak ukrajinskou formu a v češtině jsou někdy chápána jako jména ruská či z ruštiny pocházející – viz např. Igor (rus. Igor, ukr. Ihor), Taťána (rus. Taťjana, ukr. Teťana). Jejich použití by mohlo čtenáře vnitřně přesměrovat na zcela odlišný kontext a rovinu.

Je třeba si uvědomit, že na Ukrajině docházelo během 19. i 20. století k násilné rusifikaci, ukrajinština byla zakázána po mnoho desítek let a v poslední době se tendence jejího omezování ze strany vládních struktur opět aktivizovaly (za radostné podpory Moskvy). Ukrajinština (včetně jmen, toponym, názvů…) byla v dobách carského Ruska považována za dialekt ruštiny a projev méněcennosti a v dobách okupace ukrajinských zemí sovětskou mocí měla být nejprve co nejvíce přiblížena ruštině a následně ruštinou zcela pohlcena. Proto například návštěvník Ukrajiny znalý jen jednoho jazyka (ukrajinštiny nebo ruštiny) může zaznat větších či menších potíží – na západě Ukrajiny, kde se (díky kratší sovětské okupaci) ukrajinština udržela ve všech sférách života (od rodiny po úřady a média), s ruštinou například u mladé generace málo kdo pochodí; od Kyjeva na východ a jih pak naopak může být i dehonestován za to, že používá ukrajinštinu, která je chápána právě kvůli silné rusifikaci jako projev podřadnosti (přestože jde o státní jazyk).