Další z článků, v nichž si Lukáš Bůžek všímá zdánlivě drobných technik, které mohou přinést velkou změnu v praxi učitele.
O radaru a o tom, co dělá učitel uprostřed přírodní katastrofy
Ke svým článkům autor dodává:
Jsem přesvědčen o tom, že rozhodující pro kvalitu školství je kvalita učitele. Tu ale nedosáhneme pouze změnou v nastavení mysli, jak bývá někdy naznačováno, ale především a hlavně poctivým zvládnutím řemesla, které spočívá v tisíci a jednom detailu, jež si učitel musí osvojit (a samozřejmě v obrovském balíku vědomostí z oboru, pedagogiky, psychologie, atd.). Jinými slovy: To, že nám jde výhradně o učení žáků, že s nimi jednáme laskavě a s respektem, že se absolutně vystříháme jakéhokoli ponižování, je prostě „nepodkročitelný“ základ. To vše ale nemá význam, pokud to nedokážeme vtělit do konkrétních činností, které každodenně habituálně provádíme ve třídě.
Proto záměrně píšu o něčem tak triviálním, jako je „radar“. Je to prostě jenom dovednost, technika, kterou se může naučit každý. Dáš pokyn a místo toho, aby ses díval do poznámek nebo šel nastavit počítač nebo otevíral knihu nebo něco jiného, si prostě stoupneš do rohu a sleduješ třídu a nenápadnými gesty oceňuješ žáky, kteří jsou připraveni, do té doby, než pokyn nesplní všichni. Změna je až magická: vzniká společný prostor vzájemného vidění. Samozřejmě to nestačí: Co s těmi, kteří splnit nechtějí, nebo se loudají? To už jsou zase jiné techniky.
Radar jsem pojal i jako text, ve kterém (pravdivě) ukazuju sebe sama, jak se snažím rozvíjet. Doufám, že to nepůsobí nabubřele. Chci ukázat, že i po 20 letech praxe se stále učím a že je to normální. Možná to inspiruje i ostatní.
