V článku publikovaném na webu EDUzín autor mj. píše:
Jeden z nejlepších basketbalistů všech dob Michael Jordan ve slavném výroku prohlásil: „Za svoji kariéru jsem minul koš více než 9000 krát. Prohrál jsem téměř 300 zápasů. Dvacet šestkrát jsem byl pověřen skórováním vítězného koše a minul jsem. Za svůj život jsem znovu a znovu selhával. A to je důvod, proč jsem úspěšný.“
Snem snad každého učitele je třída plná žáků jako Michael Jordan – žáků, kteří se nebojí chybovat a kteří v každém svém nepovedeném pokusu vidí příležitost k učení. Myšlení lidí, jako je Michael Jordan, nazývá psychologie „prorůstovým”. Takoví lidé věří, že jejich inteligence, dovednosti a vlastnosti mohou být rozvinuty prostřednictvím úsilí a správného učení. Když se žák s „prorůstovým myšlením“ setká s těžkým úkolem, řekne si: „Tohle je těžké. Když to zvládnu, budu chytřejší“. Naopak žák s „fixním myšlením“ si tváří v tvář stejnému úkolu pomyslí: „Tohle je těžké – to nezvládnu!“.
Článek publikujeme, protože na rozdíl od většiny dalších textů věnovaných chybě a chybování snaží uchopit téma seriózně, na odborném základu.
Beru v potaz to, že autor byl omezen rozsahem stanoveným redakcí, nicméně připomínám, že někteří žáci se naopak vůbec chyby nebojí, doslova napíšou či plácnou cokoli (a je jim to jedno). Též bych raději než o „vítání chyb“ psal o tom, že učitel má kolektiv řídit tak, aby se v něm nikdo chyby nebál.
Ahoj Josefe,
děkuji za opublikování, za slova chvály i za zpětnou vazbu. Dovolím si zareagovat:
Skutečně se jedná o článek pro širokou veřejnost, který je omezen co do rozsahu. Nelze jej tedy napsat tak „odborně“ a v takové úplnosti, jak bych si sám přál.
K Tvým poznámkám:
„někteří žáci se naopak vůbec chyby nebojí, doslova napíšou či plácnou cokoli“:
– především jsem toho přesvědčení, že většina lidí (žáky nevyjímaje:)) nerada chybuje. Mám vyzkoušeno, že i když žáci píší test bez známky, chtějí jej obecně napsat co nejlépe a štve je, když mají něco špatně.
– samozřejmě se najdou žáci, kteří prostě plácnou cokoliv bez rozmyslu, podobně jako – pokud mohu použít tuto analogii – na sjezdovce najdeš „šílence“, kteří se řítí dolů bez ohledu na to, jestli zraní sebe nebo jiné.
Hovoříme o tzv. „accountable risking“, tj. zodpovědném riskování. To je podmíněno tím, že jako učitelé dáme jasně najevo, že chyba je prostě chyba a správná odpověď je správná odpověď. Předpokládá to, že nemaskujeme chybu výroky typu „zajímavý názor“, nebo „také by se to tak dalo říct..“.
V článku píšu, že žáci se snaží chybu maskovat. Troufám si tvrdit, že blazeovaný postoj, o kterém píšeš, je často pouze obranný mechanismus pro zachování vlastní důstojnosti tváří v tvář chybě, podobně jako šaškovství nebo třeba rebelství. To je charakteristické pro lidi s fixním nastavením mysli, protože každou chybu berou jako útok na svou osobnost.
Dále: je potřeba říci, že žáci velmi často prostě nevědí, že chybu dělají. Tzv. Dunnig-Kruger efekt říká, že čím méně toho víme (a čím více chyb tedy děláme), tím více jsme přesvědčeni o své neomylnosti a naopak. O to důležitější je upřímná zpětná vazba od učitele.
„Též bych raději než o „vítání chyb“ psal o tom, že učitel má kolektiv řídit tak, aby se v něm nikdo chyby nebál.“
Článek poukazuje na dva (z mnoha možných) aspekty kultury chyby: 1) aspekt psychologického bezpečí a 2) aspekt pozitivní práce s chybou
Tvoje poznámka se týká prvního aspektu – psychologického bezpečí. Zde je nutné nastavit pozitivní pravidla vzájemné komunikace a podpory, cvičit je s žáky a trvat na nich.
Co se týče druhého aspektu:
Slavný americký basketbalový kouč (a učitel angličtiny) John Wooden řekl, že učitel musí především rozpoznat rozdíl mezi „odučil jsem to“ a „oni se to naučili“. Chce tím říct, že ať je naše prezentace látky sebelepší a sebepoutavější, v žádném případě to automaticky neznamená, že to žáci umí. Prostě to NUTNĚ umět (zcela) nebudou a budou dělat chyby. Moje zkušenost s některými kolegy je taková, že je chyby a neznalosti žáků iritují. S chybami je ale třeba počítat.
Výše zmíněný druhý aspekt kultury chyby v podstatě směřuje k tomu, jak přesvědčit žáka s „fixním myšlením“, který bere chybu jako hrozbu, aby se stal žákem s „prorůstovým myšlením“, který bere chybu jako příležitost k učení.
Proto v článku mluvím o „pozitivním rámování“ chyby.
Někde jsem četl výrok: „Je v pořádku dělat chyby. Není ale v pořádku dělat pořád ty samé chyby.“ Myslím, že hezky shrnuje podstatu toho, co chci říct.
Lukáši, ten poslední citát je opravdu případný.
–
K „maskování“ chyb ještě upřesňuji, že jsem si téhle možnosti vědom; ale měl jsem na mysli jedince s velkým sebevědomím a/či s přezíravým postojem ke škole jako takové.
–
Moje poznámky byly spíše doplňující.