Aktualizace z 31. 1. 2016: Vzhledem k rostoucímu počtu příspěvků se ukázalo být pro čtenáře přínosnější některé literární rubriky spojovat. Tituly plánované pro Knižní taháky … budou zpracovány jako samostatné příspěvky.

Smyslem tohoto příspěvku, jenž snad postupně přeroste v samostatnou rubriku v rámci Tisíce a jedné knihy, je prosté doporučování knih vhodných k četbě, tak jak na pisatele právě vykoukly z knihovny. Nikoli tedy soustavné literární dějiny ani ucelený kánon, jen několik řádek či odstavců a ukázka(y), jako připomínka naplněných pročtených chvil s přáním poslat je dál. Budou-li inspirovat školní kánony a seznamy četby, tím lépe.

Leccos z toho, co zde uvádím, je porůznu dostupné v učebnicích literatury a čítankách. Ty už se dnes spíš skenují a kopírují, než vydávají, a tak si i já dovolím od sebe opisovat.

Knižní taháky jsou otevřeny i pro další přispěvatele!

Dnes: Lišák Pseudolus, Oráč z Čech, Tři muži ve člunu, Rudá jízda a Deník 1920.

Titus Maccius Plautus: Lišák Pseudolus

Na tomto světě na prodej je všechno,

i čest a sláva, kdekdo o tom ví,

jen čisté srdce, čisté krásné srdce,

na žádném rynku není ke koupi,

zpívají a zpívají se verše básníka Jana Skácela v převodu komedie klasika římské literatury. Plautus věděl o životě své a dopřál publiku to, co chtělo vidět a slyšet. Zápletky jeho nejznámějších her (původem řecké) ovšem během dalších dvaadvaceti století dále zklasičtěly. Jan Skácel ve své úpravě z osmdesátých let 20. století nenásilně smísil příběh o lásce (mladíka z dobré rodiny k dívce z nevěstince) a úkladech (pragmatického světa peněz), jehož hlavní postavou je ovšem bystrý a také fanfarónský otrok, s lyrickou notou i reflexí. A osvědčil přitom i svůj nemalý smysl pro humor.

Pseudolus (pokračuje v četbě) Miláčku, všemu je konec. Nebudeš už za mnou chodívat …

Kalidorus (mu čte přes rameno) Nikdy, nikdy se už nesetkáme. Surová ruka odtrhla od sebe naše milující těla. Žoldnéř mě odvleče do studené Makedonie a dálka rozloučí nás navždy jako smrt. To vše ti dávám na vědomí, zachraň mě, teď můžeš dokázat, jestli jsi opravdu miloval, nebo svou lásku jenom lhal.

Pseudolus Hm.

Kalidorus Jak jsou ta slova smutná,

co je v tom psaní –

Pseudolus chyb. … Hrůza!

Kalidorus (zpívá)

Teď znáš můj žal i bolest mou i nouzi,

touha je zlatý holub, je však k nevíře,

že Venuše nám lidem dala lásku,

Pseudolus a kromě holek také kuplíře.

Kalidorus (zpívá dál)

Na tomto světě na prodej je všechno

a taková je hnusná síla peněz –

Pseudolus (dokončuje)

o tom už dávno čimčarají vrabci,

bez peněz do hampejzu nelez.

Kalidorus Kde seženu do zítřka dvacet min?

Pseudolus Též bych moc rád, mladý pane věděl.

Kalidorus Nemohl bys mě půjčit aspoň drachmu?

Pseudolus Za jednu drachmu nepřitiskneš k rtům své Foenicium. Bozi, jaké jméno! Řekni mi pravdu, je to femininum, nebo je ta ženská neutrum?

Kalidorus Když mně dáš drachmu, půjdu na tržiště a zakoupím si v provaznictví provaz.

Pseudolus Nač v této chvíli potřebuješ lano?

Kalidorus Mé Foenicium zbrojnoš odvede, to nepřežiju. Dříve než se setmí, odejdu sám do věčné tmy.

Pseudolus To mně chceš sdělit květnatými slovy, že oběsíš se za bílého dne? Kdo mi pak vrátí moji drachmičku?

Jan ze Žatce: Oráč z Čech

Dílo Jana Husa se nečte, zasloužilo by si převod do současného jazyka, povzdechl si v souvislosti s významným výročím historik F. Šmahel. Oráč z Čech má tu výhodu, že v originále se nazývá Der Ackermann aus Böhmen, tudíž o nutnosti překladu není nutno debatovat. Ten novočeský pořídil Jaroslav Povejšil před třiceti lety a čte se opravdu dobře. Ke všeobecné škodě o něm asi mnoho čtenářů neví, byť je Ackermann / Oráč považován za jedno z nejvýznamnějších děl německy psané středověké literatury vůbec. Myšlenkově odpovídá své době a trochu se opakuje, ovšem spor člověka se Smrtí o smysl lidského odchodu z pozemského světa na cestě staletími rozhodně nevyčpěl. Po stránce jazykové prostírá tabuli pro gurmány; a vůbec nevadí, že Johannes von Saaz (popř. von Tepl) – je-li skutečně autorem díla – text možná psal hlavně jako literární cvičení pro tříbení stylu: V dopise ho totiž nazval plodem „z pole rétorické půvabnosti“. Je načase čtenářské dluhy (nejen školní) splatit.

ORÁČ:

Ztratil jsem nenávratně nejdražší poklad; mohu nebýt smuten? V žalu musím čekat na svůj skon, zbaven vší radosti. Nechť milostivý Bůh, náš mocný pán, mě na vás, zlovolná rmutitelko, pomstí! Okradla jste mne o veškeré blaho, oloupila o slastné dny žití, připravila o velkou poctu. Veliké cti jsem požíval, když ta dobrá, čistá dcera mi splácela dětmi vzešlými z čistého hnízda. Mrtva je kvočna, která vyvedla taková kuřátka. Ó Bože, mocný pane, jak rád jsem ji vídal, když kráčela cudně a vědoma si plné své cti, a lidé na ni s libostí hleděli a říkali: „Dík, chvála a čest té milé dceři; jí i jejím ptáčatům Bůh dopřej jenom dobré!“ Kdybych za to dovedl Bohu poděkovat, učinil bych tak věru náležitě. Kterého chudáka kdy tak štědře obdařil! Říkejte si, co chcete: koho Bůh obdaří čistou, cudnou a sličnou ženou, takový dar je darem, a je to dar z pozemských darů nejvzácnější. Ó přemocný kníže nebes, jak blaze tomu, koho jsi spojil s čistým, bezúhonným druhem! Raduj se, počestný muži, z čisté ženy, raduj se, čistá ženo, z počestného muže: Bůh vám dopřej radosti oběma! Co ví o tom hlupák, který nikdy z této studnice mládí nepil? I když mi žal svírá srdce, přesto vroucně děkuji Bohu, že jsem tu v ctnostech pevnou dceru poznal. Nechť vás, zlá Smrti, všech lidé nepřítelko, Bůh nenávidí do skonání světa!

SMRT:

Nepil jsi ze studny moudrosti, poznáváme to z tvých slov. Do koloběhu přírody ses nezahleděl; do změti věcí vezdejších jsi nepopatřil; do pozemské měnlivosti jsi nenakoukl; jsi nechápavé štěně. Všimni se, jak zářivé růže a omamné lilie v zahradách, jak kořenné byliny a potěšlivé květy na lukách, jak nehybné kameny a vzrostlé stromy na divokých pláních, jak statní medvědi a silní lvi v drsných pustinách, jak urostlí, udatní hrdinové, jak bystří, znamenití, vysoce učení a všelikých uměn znalí lidé a jak všichni pozemští tvorové, ať jakkoli vzdělaní, jakkoli důvtipní, jakkoli silní, ať jakkoli dlouho se drží, jakkoli dlouho jsou činní, jak všichni se obrátí v nic a hynou. A když celá lidská pokolení, která tu byla, jsou a ještě budou, musí přejít od bytí k nebytí, proč by ta vychvalovaná, kterou oplakáváš, měla požívat toho, že se jí stane, co ne všem ostatním a všem ostatním, co ne jí? Ty sám nám také neunikneš, i když teď tomu věříš jen málo. Jeden po druhém! musí říci každý z vás. Tvá žaloba je nanic; nepomůže ti, pochází z tupé hlavy.

Dílo je dostupně ZDE (http://archive.is/0ei6H).

Jerome Klapka Jerome: Tři muži ve člunu (o psu nemluvě)

Vtom se ozval George: „Pojeďme tedy na řeku.“

Řekl, že budeme mít čistý vzduch, pohyb a odpočinek a že nám stále se proměňující krajina krásně pročistí hlavu (pokud by tu také Harris přicházel v úvahu) a fyzická námaha nám zvedne chuť k jídlu a navodí dobrý spánek.

Harris mínil, že George by neměl dělat něco, po čem by byl ještě ospalejší, než obyčejně je, aby mu to neuškodilo. Moc dobře nechápe, jak si chce George zařídit, aby mohl spát ještě více než dosud, když den má v zimě jako v létě jen 24 hodin. Pokud by opravdu spal ještě víc, udělal by pak lépe, kdyby zemřel a tím ušetřil za nájem a stravu.

Jinak Harris sdělil, že se mu řeka líbí. Mně se řeka líbila také a shodli jsme se s Harrisem na tom, že to byl od George dobrý nápad. Z tónu, jakým jsme to řekli, čišelo překvapení nad tím, jak je George najednou tak vtipný. Jedině Montmorency se tvářil nespokojeně. Namítal, že ho řeka vůbec nezajímá. „Pro vás, kamarádi, je to dobré,“ řekl, „vám se to líbí, ale mně ne, to není nic pro mne. Krajina mne nebaví, ani nekouřím. Když uvidím myš, nebudete chtít zastavit, a když budu chtít spát, budete dělat ve člunu různé vylomeniny a hodíte mne do vody. Podle mého názoru je to velká ztřeštěnost.“

Byli jsme však tři proti jednomu, a tak jsme návrh přijali.

Když v r. 1889 nabídl mladý anglický humorista J. K. Jerome jednomu časopisu Příběhy od Temže, volné vyprávění o putování po dolním toku řeky, velebící krásy krajiny a připomínající historické události, určitě netušil, že stojí na prahu životního úspěchu.

Vydavatele časopisu však mnohem víc upoutaly veselé příhody tří veslařů a přemlouval autora, aby historické a místopisné kapitoly nelítostně seškrtal a co nejvíc místa aby popřál scénám humorným. J. K. J. poslechl, a tak začalo pod novým titulem Tři muži ve člunu (o psu nemluvě) vycházet na pokračování vyprávění, které nikdy nepřestane patřit mezi nejdokonalejší ukázky specifického anglického humoru, jemuž říkáme suchý. Toho humoru, který přesně ví, jakého kdy užít výraziva, který umí pracovat s nádhernou nadsázkou a přeháněním, který projevuje záměrnou nevážnost vůči upjaté důstojnosti, který se radí s nejcitlivějšími lékárnickými vážkami, má-li přidat nezbytné koření cynismu, který má i svou rozmarnou filozofii. Tři muži nadchli už čtenáře časopisu. Ale knižní vydání, to byl úspěch, jaký ani autor ani nakladatel jistě nečekali. Nejen v Anglii, i v Americe. V Anglii mizely výtisky dalších a dalších vydání tak rychle z knihkupeckých regálů, že nakladatel prohlásil, že je čtenáři zřejmě jedí.“

(…) Naprosté většině čtenářů připomene jméno Jerome Klapka Jerome pouze Tři muže ve člunu; nanejvýš ještě Tři muže na toulkách. Nic víc. V předmluvě k jednomu z pozdějších vydání té první knihy to trochu lítostivě konstatuje sám J. K. J.: „Napsal jsem knihy, které mi připadají mnohem chytřejší, knihy, které mi připadají mnohem humornější. Ale pokud si mě čtenářská obec vůbec připomíná, pak jedině jako autora Tří mužů ve člunu (o psu nemluvě).“ A v knize Oni a já se zmiňuje o mladém muži, který se mu chlubil, že přečetl všechny jeho knihy. „Potom ale byl velice překvapen,“ píše J. K. J., „když se dověděl, že jsem jich napsal více než dvě.“

(Z doslovu překladatele J. Z. Nováka)

Po večeři vytáhl George to své bendžo a chtěl nám na ně zahrát, ale Harris byl proti tomu; řekl, že ho bolí hlava a že se necítí dost silný, aby to hraní vydržel. George naopak mínil, že hudba by Harrisovi udělala dobře – hudba prý často utiší nervy a bolest hlavy zažene; a zabrnkal dva tři tóny, jen aby Harrisovi předvedl, jaké to je.

Harris pravil, že je mu milejší bolení hlavy.

George se dodnes na to bendžo hrát nenaučil. Kdekdo ho totiž od toho v jednom kuse zrazoval. Dokud jsme byli na řece, dvakrát či třikrát se večer pokusil trochu cvičit, ale jakživ s tím neuspěl. Už výrazy, kterých o tom používal Harris, stačily, aby komukoli vzaly odvahu; a k tomu ještě Montmorency pokaždé během celého toho představení neustále vyl. Takže tomu člověku nikdy neposkytl poctivou příležitost.

Co ho to posedlo, že takhle vyje, když já hraju?“ křičel rozhořčeně George a házel po něm botou.

Co to tebe posedlo, že takhle hraješ, když on vyje?“ odpovídal Harris a tu botu vždycky zachytil. „Nech ho na pokoji. On si nemůže pomoct. Má hudební sluch, a když ty hraješ, tak prostě výt musí.“

Tři muže ve člunu svého času přeložil i jeden z našich prezidentů (spolu se svým bratrem). Jeho jméno asi mnohé překvapí…

Isaak Babel: Rudá jízda

Isaak Babel (nar. 1890) vyrůstal v židovském prostředí v Oděse, poznal frontu 1. světové války i sovětsko-polské války z r. 1920. Druhý z válečných konfliktů zachytil v povídkovém cyklu Rudá jízda, jenž vyšel v tehdejším Sovětském svazu v r. 1926; o čtrnáct let později byl autor popraven (z počtu v tamějších končinách zavražděných či jinak zničených umělců jde hrůza). Překlad Jana Zábrany (ten si užil své s režimem v Československu) byl jednou z vlaštovek protrhávajících mračna padesátých let (vyšel r. 1958). Ve svých denících, posmrtně vydaných pod názvem Celý život, Jan Zábrana zmiňuje i toto:

Včera jsem náhodou – když jsem něco přerovnával v komoře – našel staré číslo Plamene (11/67), v kterém doktor (Bohumil Hrabal; pozn. J. S.) píše v odpovědi na jakousi anketu to, co mi o svém vztahu k Babelovi mnohokrát říkal: „Byl bych velice ochuzen, kdybych se nesetkal se zářivým a tragickým spisovatelem Isaakem Babelem a jeho Rudou jízdou, ve které jednou ranou se směšuje oslava člověka s jeho bídou, Isaakem Babelem, který svoji lidskou a občanskou a uměleckou pravdu říkal, byl by za ni zaplatil cokoliv. Jeho Rudá jízda je pro mne maximem toho, co lidský duch dokázal; nemohu nikdy číst více než jednu povídku a pak zavřít knížku a naslouchat, jak mi bije srdce a jak mi pracuje rozum na plné obrátky. Někdy si myslím, že lze umřít na bolest, kterou způsobuje Babelovo slovo. Tohle říkám uváženě a je tomu alespoň pro mne tak.“

Dolgušovova smrt

(…)

K čemu se ženský namáhaj,“ odpověděl ještě smutněji, „k čemu jsou námluvy a oddavky, k čemu kmotři na svatbách vyváděj…“

Na nebi zazářil růžový ohon a zhasl. Mezi hvězdami vystoupila mléčná dráha.

K smíchu,“ řekl Griščuk hořce a ukázal bičem na člověka sedícího u cesty, „k čemu se ženský namáhaj…“

Člověk, který seděl u cesty, byl telefonista Dolgušov. Nohy měl rozhozené a upřeně se na nás díval.

Já,“ řekl Dolgušov, když jsme k němu dojeli, „já už jsem hotovej… Je vám to jasný?“

Je,“ odpověděl Griščuk a zastavil koně.

Je potřeba na mě obětovat patronu,“ řekl Dolgušov.

Seděl a opíral se o strom. Každá bota mu trčela jinam. Nespouštěl ze mne oči a opatrně si odhrnul košili. Břicho měl rozervané, střeva se mu plazila na kolena a bylo vidět, jak bije srdce.

Najde mě šlachta a budou se mi posmívat. Tady máš dokumenty, napíšeš mámě co a jak…“

Ne,“ odpověděl jsem a pobodl koně ostruhami.

Dolgušov rozložil po zemi modré dlaně a nedůvěřivě si je prohlédl.

Utíkáš,“ zamumlal a sklouzl, „jen utíkej, hajzle…“

Po těle mi stékal pot. Kulomety vyťukávaly pořád rychleji, s hysterickou umíněností. Obklopen svatozáří západu, přijížděl k nám Afoňka Bida.

Pomaličku to čistíme,“ zvolal vesele. „Co to tady máte za tyjátr?“

Ukázal jsem mu na Dolgušova a poodjel.

Mluvili spolu krátce – co, to jsem neslyšel. Dolgušov podal četaři svou knížku. Afoňka ji schoval do boty a střelil Dolgušova do úst.

Afoňo,“ řekl jsem s ubohým úsměvem a popojel ke kozákovi, „já, já jsem nemoh…“

Vodpal,“ odpověděl a zbledl, „zabiju tě. Vy brejláči, vy našince litujete jako kočka myš…“

Brejláč“, ústřední postava, nejen zaznamenává, ale hluboce prožívá bídu člověka i bídu dějin, aniž by ztrácel smysl pro to, co je v životě zářivé. Až po mnoha letech se kdesi našla část Babelových zápisků z těchto pohnutých dob; v Česku knižně vyšla jako Deník 1920 (1993):

3. 8. 20

Zajíždíme do lesa, vzápětí jsme ostřelováni, granáty vybuchují 100 kroků od nás, donekonečna kroužíme po kraji lesa.

Písek je těžký, vůz se sotva hýbe. Epos o ztýraných koních.

Paseka, prohledáváme úly, čtyři chalupy v lese – nikde nic, všichni ožebračení, prosím jednoho rudoarmejce o kousek chleba, odpovídá mi, že se Židy nechce mít nic společného, připadám si tu cizí, kalhoty jsou mi dlouhé […], jedeme dál, únavou skoro padám z koně, je na mně, abych se o něj postaral, přijeli jsme do Kroňuškova, krademe ječmen, říkají mi – hledejte a berte – já hledám po celé vsi zdravotní sestru, ženské jsou hysterické, během pěti minut po příjezdu už rekvírujeme […].

Přijíždíme na pole, je tam spousta vozů 4. divize, baterie, znovu polní kuchyně, sháním zdravotní sestru, těžká noc, chce se mi spát, musím nakrmit koně, ležím, koně spásají nádhernou pšenici, v pšeničném poli rudoarmejci – bledí, navždycky mrtví. Trápí mě kůň, ženu se za ním, dotírám na zdravotní sestru, spíme na tačance, sestra je stará, plešatá, nejspíš Židovka, mučednice, nadávky mi rvou uši, vozka sestru shazuje, koně sotva pletou nohama, vozka se nedá vzbudit, je hrubý a sprostě nadává, sestra říká – naši hrdinové jsou strašní lidé. Sestra ho přikrývá tělem, oba spí v objetí, nešťastná stará sestra, nejlíp by bylo vozku zastřelit, zběsilé hádky, nadávky, sestra snad nepatří do tohohle světa – usínáme. Probouzím se za dvě hodiny – ukradli nám uzdu. Zoufalství. Svítání. Do Radziwillova je to 7 verst. Jedu nazdařbůh. Nešťastný kůň, všichni jsme nešťastní, pluk jede dál. Zůstávám.

Hlavní na tomto dni bude popsat rudoarmejce a vzduch.

O Babelově Historii mého holubníku a Oděských povídkách někdy příště.

Ve výhledu jsou dále: Do slov má láska odívá se (Ono no Komači), Sonety (William Shakespeare), Poprask na laguně (Carlo Goldoni), Po nás ať přijde potopa! (František Gellner), Prorok (Chalíl Džibrán), Zmatky chovance Törlesse (Robert Musil), Svatá Jana (George Bernard Shaw), Bubáci pro všední den (Karel Michal), Miss Otis lituje (Josef Kainar), Údolí včel (Vladimír Körner), Biletářka (Arnošt Goldflam), Věci po mrtvých (Jiří Dědeček), Cesta (Cormack McCarthy), O slepici, která snila o létání (Hwang Sonmi),„kapesní‟ povídky Karla Čapka, prózy Guy de Maupassanta či Andreje Platonova, písňové texty Jiřího Suchého…

 

Připravil Josef Soukal

2 komentářů.

Zanechat odpověď