Ve své odpovědi K. Lippmannovi jsem vysvětlil, jaké problémy s sebou nese tematické pojetí výuky literatury a maturitní zkoušky a uvedl, proč je princip současné ústní zkoušky (její literární části) vhodnější a proč je v souladu s RVP.

Doplňuji nyní svůj článek vyjádřením k námitkám V. Valíkové uvedeným v komentářích k mému textu přetištěnému na webu pedagogicke.info. K námitkám se vyjadřuji ve volném pořadí.

Článek ZDE.

7 komentářů.

  1. Karel Lippmann napsal:

    Pane Kostečko, sebekriticky přiznávám, že s intuitivním prociťováním či intuitivně vyvolanými emocionálními prožitky polemizovat neumím. Takové výkřiky do světla mne oslňují.

    • Josef Soukal napsal:

      Pane Lippmanne, pokud nechcete uvádět žádné argumenty, prosím nezaplevelujte nadále diskusi hodnotícími komentáři.

    • Jiří Kostečka napsal:

      Já přece jen ještě jednou zaplevelím:
      Pane Lippmanne, vy skutečně popíráte existenci intuitivního estetického prožitku při percepci uměleckého díla? Tak to je mi vás – bez ironie – upřímně líto.

  2. Karel Lippmann napsal:

    Pan Soukal mi nic nevysvětlil. Jen si jako obvykle upravil myšlenky a praxi oponenta do podoby, která mu vyhovuje. Pan Soukal nevysvětluje, jen každé své takto upravené tvrzení vydává za vysvětlení.

    Pan Kostečka mi „po sto padesáté“ vysvětlil: „Cílem výuky literatury není to, aby mladý člověk, jenž narazí při četbě na metonymii vykřikl: „Hurá, metonymie!“. Cílem je, aby ve svém vědomí měl tento umělecký prostředek zakotven a při četbě si jej intuitivně vyvolal. S tím, že takto v jeho mysli vznikne i emotivní prožitek.“

    Tak s těmito psychickými procesy nelze polemizovat. Vymykají se totiž racionálnímu uchopení.

    • Josef Soukal napsal:

      Diskuse s p. Lippmannem je zcela zbytečná, kolega argumenty ignoruje. za sebe jsem ji ukončil, a pokud to bude možné, budu jeho opakované ataky ignorovat.

    • Jiří Kostečka napsal:

      Pane Lippmanne,
      přesto prosím polemizujte. Velmi rád připustím, že se mýlím, pokud mně to ovšem dokážete jinak než výkřiky do tmy.

  3. Jiří Kostečka napsal:

    „Znovu upozorňuji, že výuka není určena maturitními katalogy, ale RVP a ŠVP; snižuje-li učitel kvůli maturitě nároky, činí tak ze svého rozhodnutí a na vlastní zodpovědnost.“

    Článek kolegy Soukala naprosto přesně pojmenovává slabiny pojetí, jež nám paní Valíková předkládá.
    Umělecký text je primárně text ozvláštněný uměleckými prostředky; ty by měl zasvěcený čtenář znát, aby literární dílo plně prožil.
    Je to pořád dokola: „K čemu je mně znát epizeuxis?“
    K ničemu, pokud nevím, čemu tento umělecký prostředek slouží. A škola je tu od toho, aby potenciální čtenáře na umělecké prostředky – řekněme – upozornila.

    Přes všechnu znalost teorie nejsem s to plně se ztotožnit s pojetím literárního díla jakožto znaku. To bychom za znak museli vydávat naprosto všechno, včetně kýchnutí. Umění (a tedy i umělecká literatura) je prostě jednota obsahu a ozvláštňující formy. A abychom umění prožili, musíme vědět, jaké formální (= ozvláštňující) prostředky autor (hudby, filmu, slovesných žánrů atd.) má k dispozici. A jaké použil.

    A po sté padesáté pro pan Lippmanna: Cílem výuky literatury není to, aby mladý člověk, jenž narazí při četbě na metonymii vykřikl: „Hurá, metonymie!“. Cílem je, aby ve svém vědomí měl tento umělecký prostředek zakotven a při četbě si jej intuitivně vyvolal. S tím, že takto v jeho mysli vznikne i emotivní prožitek.

Zanechat odpověď