Redaktorka serveru Aktuálně.cz Zuzana Hronová položila PhDr. Jiřímu Kostečkovi, Ph.D., řadu otázek týkajících se úvah o zjednodušení českého pravopisu. Jeho odpovědi následně zveřejnila; článek i s bohatou diskusí lze nalézt ZDE.
Protože původní text neprošel před zavěšením na web Aktuálně.cz autorovou korekturou a byl redakčně krácen, přinášíme nyní jeho plné znění, rozšířené místy o podrobnější výklad a četnější příklady.

Dotaz 1:
Proč vlastně byla čeština vymyšlena tak složitě? Když jsem pronikla do angličtiny, záviděla jsem rodilým mluvčím, jak jednoduše mají tu mateřštinu zařízenu. A nemyslím si, že by jednoduchostí svého jazyka o něco přicházeli, když v tom Shakespeare dokázal napsat tak pěkné sonety…)

JKos.:
Čeština, stejně jako žádný jiný jazyk, nebyla „vymyšlena“. Jde o výsledek vývoje trvajícího několik tisíc let, my ovšem dohlédneme jen k indoevropskému prazákladu. Existují jazyky (maďarština, baskičtina aj.), které mají daleko složitější gramatiku než čeština. Zajímavé je též to, že jazyky v rozporu s obecným míněním nejdou vývojem od „primitivních“ k složitým, ale naopak od mluvnicky složitých k mluvnicky jednodušším: indoevropské dialekty byly mluvnicky daleko komplikovanější než např. dnešní čeština či angličtina. Takže žádné štorchovské „Kopčem hlad!“

Je třeba též upozornit na to, že jazykový vývoj je spontánní, sui generis, v zásadě neřízený. Například neexistuje vysvětlení, proč si naši předkové usmysleli ve 12.–14. století, že provedou přehlásky po měkkých souhláskách, navíc za neuvěřitelně složitých podmínek (např. přehláska a>ä>ě, á>ie proběhla po měkké či změkčené souhlásce pouze tehdy, nenásledovala si souhláska tvrdá, ovšem s výjimkou souhlásky k: Jane!>Jäne!>Jěne!>Jene!; ležaťi>ležäťi >ležěťi; duša>dušä>dušě;  čáša>čiešä>čiešě, dnes číše; ale: čas nedalo *čäs, protože souhláska s v zakončení byla tvrdá v důsledku toho, že za ní stával tvrdý jer ъ.) Jasné vysvětlení nemáme ani pro skutečnost, že na Moravě k tomu vývoji došlo jen částečně – srov. čes. slepice vedle mor. slepica. Dnešní jazykovědci podobný vývoj z 95 % popisují a jen z 5 % regulují, a to jen u spisovných jazyků.
Jakožto druhým oborem aprobovaný anglista si také dovolím poznamenat, že se zdánlivou jednoduchostí anglické gramatiky to není tak jasné, jak se obecně věří: vezměme si třeba jen existenci 12 slovesných časů; a pokud jde o lexikum, tento jazyk má zdaleka nejbohatší synonymiku ze všech známých moderních evropských jazyků.

—————————————————————————————-

Dotaz 2:
Proč jsou pravidla češtiny tak zkostnatělá? Některé jevy se v mluveném jazyce dávno přestaly používat, ale na škole se jakousi setrvačností vyučovaly ještě dlouho, dlouho po tom. A jistě se je žáci učili namáhavě, neboť přirozený cit pro jazyk už nepomáhal.

JKos.:
Nejsou zkostnatělá. To je typické novinářské klišé. Jazyková výuka, učebnice i stanovení pravidel mají určitou setrvačnost, to je pravda, ale na změny v jazyce reagují. Jenže skutečně razantní a viditelné změny se v něm odehrávají v časovém úseku nejméně čtyř generací, což je dobře, jinak bychom se nedomluvili ani se svými prarodiči. Navíc tazatelka hovoří o mluvené češtině, ale vedle ní máme přece i češtinu psanou!

—————————————————————————————

Dotaz 3:
Když bych měla zmínit konkrétní případ, tak přechodníky. Děti se tupě učili -e, -íc, -íce, -a, -ouc, -ouce, -v, -vši, -vše, ale v životě to nepoužily…. Proč vypadly z osnov tak pozdě?

JKos.:
Souhlasím s tím, že přechodníky jsou v současné češtině již mrtvým slovesným tvarem, zbyly jen ustrnulé tvary typu vida, chtě nechtě. Pokud nějaký učitel „tupě“ vyžadoval, aby se je děti učily používat aktivně, byl tupý především on. Pasivní poučení o nich je ovšem potřebné, nejméně ze dvou důvodů: a) vyskytují se ve starší umělecké literatuře a dodnes též v právních a administrativních textech – alespoň středoškolsky vzdělaný člověk by jim tedy měl rozumět; b) existují jako naprosto živé tvary v mnoha jiných jazycích, mj. v oné angličtině.

—————————————————————————————

Dotaz 4:
Možným argumentem je, že by děti nemusely rozumět staré české literatuře. Co si myslíte o aktualizaci starých knih, přesněji o jejich převádění do novodobější češtiny? Děti už by původním verzím asi opravdu nerozuměly; na druhou stranu jsem slyšela herce Alana Rickmana, jak nechápal, proč by Shakespearovská společnost v Anglii měla hrát podle nějakých novějších překladů. Smysl mu dával jen ten původní Shakespeare. Vše ostatní už by podle něj Shakespeare nebyl…

JKos.:
Se systematickým převodem starých textů do novodobé češtiny nesouhlasím. Ztrácí se tím jejich starobylá krása, jakýsi přídech magična; jako učitel opakovaně vidím své žáky zažívat i prožívat moment překvapení nad tím, jak mluvili naši předkové. Do učebnic bych vždy zařadil ukázku originálu, u staročeských textů i její prostý převod do novočeštiny; u textů od období národního obrození stačí pak jen vysvětlivky významu dnes zastaralých výrazů či mluvnických konstrukcí (Mácha, Němcová, Jirásek, Dyk…).

—————————————————————————————

Dotaz 5:
Jaký je váš názor na příčestí minulá? Mně například připadají úplně zbytečná. Co času by se ve škole ušetřilo a co výjimek by zmizelo! Je chudší slovenština, když má jen -li? Pak by se nemuselo řešit, která zvířata pobíhající na dvorku vyjmenovávám a v jakém pořadí, aby se z toho dalo vydedukovat, zda tam bude -li, -ly či -la, nebo zda je přípustných více možností…

JKos.:
Toto není jen otázka příčestí minulých, resp. psaní i/y ve shodě přísudku s podmětem. O možnostech a důsledcích zrušení ypsilon jsem několikrát psal, mj. i do poradny ASČ, kde lze tuto analýzu dohledat ZDE. Jde zejména o tom, že psaní ypsilon má – a to i u příčestí minulého – silnou a užitečnou funkci vybavovací. Z citovaného článku uvedu příklady na důsledky zrušení ypsilon: Lidi štvaly různé věci; V Německu se zebrám podařilo dvakrát utéci z areálu cirkusu – jednou dvě zebry honili tři hodiny v jahodovém poli a podruhé u Bonnu si to zamířily po dálnici. Zkusme si je nyní napsat všude, včetně přísudku, s měkkým i: Lidi štvali různé věci; V Německu se zebrám podařilo dvakrát utéct z areálu cirkusu – jednou dvě zebri honili tři hodini v jahodovém poli a podruhé u Bonnu si to zamířili po dálnici.
Je nesporné, že společný výskyt ypsilon a měkkého i podle přesných pravidel v podobných případech výrazně usnadňuje bleskové pochopení smyslu výpovědi a odstraňuje nutnost zabývat se kontextem. Z tohoto důvodu odpovídám: při vší úctě k bratom Slovákom jsem přesvědčen, že se skutečně ochudili. Nedomyšlené direktivní zjednodušování jazyka nás zbavuje jazykové účelnosti, ale i rozmanitosti a funkčnosti.

—————————————————————————————

Dotaz 6:
Zapeklité je pro lidi i psaní čárek. Nešlo by i tam zjednodušit pravidla a složitě nebádat, zda v souvětích v případě spojky nebo jde o poměr slučovací či vylučovací, zda v případě spojky a jde o poměr slučovací či vylučovací? Prostě to psát vždy bez čárky? Nebo vždy s ní?

JKos.:
Podám podobné vysvětlení jako k dotazu č. 5: Čárky ve vztahu vylučovacím či odporovacím vyjadřují jemněji a přesněji vztahy mezi slovy ve větě, a zpřesňují tedy i význam celé věty či souvětí, v důsledku pak celého textu. Uvedu klasický Havránkův-Jedličkův příklad: Chval cizinu, a zůstávej doma. Samozřejmě se český svět nezboří, když toto souvětí napíšeme bez čárky. Jen trochu poučený uživatel mateřštiny však cítí jemný významový rozdíl mezi oběma: Chval cizinu a zůstávej doma znamená „chval a zároveň zůstávej“, nemá emocionální náboj; s čárkou znamená „chval, ale přesto zůstávej“, tj. jde o jasný apel. Podobně: Čekali jsme toužebně na déšť, a on nepřicházel. Nebo: Když byla malá, nic nenasvědčovalo tomu, že bude jednou operní pěvkyně. Její bratr při každé příležitosti zpíval, a ona jen poslouchala. Je zjevné, že čárka před a ona označuje jistý nesoulad mezi oběma tvrzeními. Jistěže tam být nemusí a souvětí bude srozumitelné, ale s čárkou je významově přesnější.
Uznávám, že řada rodilých Čechů, a to i středoškoláků, tyto rozdíly cítit nemusí; jako učitel jsem proto po několika letech zkušeností zadával podobné jevy do testů jen jako bonusové, nepovinné úkoly.
Pozor ale: existují stovky modelů věty a souvětí, kdy čárka má v psaném textu funkci významotvornou; znám případy, kdy v odborném textu rozhodovala o klíčové myšlence, v právnickém pak může mít napsání či nenapsání čárky fatální následky, protože soud se neptá, co autor smlouvy mínil, ale co napsal! Příklad na čárku v odborném textu: Latina a řečtina měly stav, který představuje sanskrt, jen ve svých počátcích. (F. de Saussure: Kurs obecné lingvistiky, Praha 1989, str. 40) Bez čárky za slovem sanskrt půjde o počátky sanskrtu, nikoli latiny a řečtiny. A to je pořádný rozdíl!

—————————————————————————————-

Dotaz 7:
Některá pravidla u psaní velkých a malých písmen mi přijdou nejen složitá, ale přímo nesmyslná – třeba psaní názvů ulic/náměstí, když název začíná obecným slovem – náměstí Republiky, třída Míru… Proč se prostě název nemůže psát na začátku vždy s velkým písmenem? Pak totiž vznikají další absurdní situace, že se například píše náměstí Míru, když myslím to náměstí, ale Náměstí Míru, když myslím zastávku. Anebo kdo ví, zda slovo divadlo patří do názvu divadla, nebo ne, a tudíž se má psát malé d, či velké D?

JKos.:
Souhlasím s tím, že psaní velkých písmen by se mělo zjednodušit, třebaže pravidla ani zde nejsou tak děsivá a nelogická, jak se veřejnosti předkládá. Nicméně psaní budov (domů, divadel, kin), stanic, diskrepance Marťan x pozemšťan, Mongol x mongol a řada dalších by se řešit opravdu měly.
Dodám ale jen na obranu bohemistů něco k tomu N/náměstí Míru, abych doložil, že toto psaní není vycucané z prstu, nýbrž má jazykový důvod. V základní rovině existuje logické pravidlo, že pokud se u víceslovného vlastního jména vyskytne na jeho začátku podstatné jméno obecné (ulice, třída, náměstí, dům, kaple, vodopády, jeskyně, záliv, záliv), píše se s malým písmenem; vlastní jméno pak jakoby začíná až u druhého slova: proto náměstí Míru. Ovšem pokud některý útvar tohoto typu přejde na pojmenování jiného objektu, jevu atd. (například nové vlastní jméno nepojmenovává náměstí, nýbrž pouze přebírá již hotové jméno náměstí Míru pro pojmenování stanice), začíná vlastní jméno právě tím slovem náměstí, a proto se musí psát s velkým N. (Velké M se přitom kopíruje do nového názvu z toho starého.) Řečeno jednoduše: celé spojení vlastně zní stanice Náměstí Míru, čili jeho pravopis odpovídá výše zmíněnému základnímu pravidlu.
Samozřejmě uznávám, že v některých případech, a tento bych mezi ně zařadil, by měli jazykovědci polevit v náročnosti na běžné uživatele, jakkoli mají z hlediska čistě lingvistického pravdu. Jenže je tu ten problém, že když poleví někde, kde to má smysl, začne obrovský tlak na zjednodušení pravidel i tam, kde by jejich zploštění nefungovalo.

—————————————————————————————-

Dotaz 8:
A co třeba přívlastek volný a těsný a tenká hranice mezi nimi – nešlo by i zde psaní čárky nějak sjednotit?

JKos.:
Nešlo. Ono totiž není co sjednocovat, pravidla jsou zcela jasná a dávno sjednocená. Tazatelka má patrně na mysli hraniční případy, kdy není jasné, o který z obou typů přívlastku jde (např. dlouhé/,/ černé vlasy). Tam, kde ale je kontext jasný, má čárka v těchto konstrukcích významotvornou funkci. Příklad: Lodě vplouvající do přístavu budou podrobeny karanténě (tj. karanténu podstoupí jen ty ze všech lodí, které do přístavu vplouvají – jsou tam ale i ostatní, které nevplouvají, a ty karanténě nepodléhají). Jiný význam má souvětí Lodě, vplouvající do přístavu, budou podrobeny karanténě (totiž karanténě se podrobí všechny lodě, protože všechny do přístavu vplouvají – přívlastek vplouvající do přístavu přináší informaci jen dodatečnou, nedefinující či nezužující počet lodí, o které tu jde). Významový rozdíl zde vystihne v mluvené řeči i intonace: přívlastek volný vložený odděluje v mluvě od jeho okolí slyšitelná pauza zleva i zprava, jeho melodie naznačuje právě onu jen dodatkovou funkci.

—————————————————————————————

Dotaz 9:
Oříškem je rovněž psaní mě/mně. Minimálně u zájmena já nechápu, proč nemůže být mě ve všech pádech.

JKos.:
To je opět návrh typu „odstraňme jazykovou rozmanitost, bohatost a vybavovací funkci psané podoby jazyka výměnou za ,bonusՙ menšího úsilí při jeho studiu“.

—————————————————————————————-

Dotaz 10:
Nešlo by nějak zjednodušit složitá pravidla stran mně/mě i u přídavných jmen a příslovcí? (Např. temný – temnější, tamní – tamější, skromně – střídmě …)

JKos.:
Odpověď bude podobná jako ta k otázce č. 9. Kromě toho – znovu: jazyk je systém. Když vrtneme do jedné jeho části, většinou zboříme nejméně půlku celé stavby. Například psaní tamější má naprosto oprávněný důvod v tom, že toto přídavné jméno je skutečně tvořeno od příslovce tam, nikoli od přídavného jména tamní, jak jasně ukazují analogie zde – zdejší, nahoře – hořejší, dole – dolejší. Tazatelka by jistě nesouhlasila s výslovností [hořnější]. Jiný příklad: příslovce skromně je utvořeno od přídavného jména skromný, zatímco příslovce střídmě od přídavného jména střídmý.

—————————————————————————————-

Dotaz 11:
Zbytečně složitá jsou možná i pravidla psaní n/nn. Jak vám to přijde? A už vůbec nechápu výjimku u přídavných jmen odvozených od pojmenování zvířat (havraní). Proč? Je to nutné?

JKos.:
I zde stačí jen krátké zamyšlení, aby Čecha bádajícího nad rodným jazykem napadly analogie čáp – čapí, žába – žabí. Na nich vidíme, že „zvířecí“ přídavná jména se odvozují od podstatných příponou -í, nikoli -ní. Proto tedy od substantiva havran je náležitá podoba havraní. Nejde tedy o výjimku, nýbrž o pravidelný jev.
Naopak denní se odvozuje od substantiva den příponou
-ní (srov. jaro – jarní, nikoli jakési *jaří). Proto zde píšeme -nn-: první patří ke kořeni slova den, druhé je součástí přípony -ní.

—————————————————————————————-

Dotaz 12:
Proč se v různých pádech musí psát různě vaši/vaší, naši/naší, ji/jí? Je to nezbytně nutné? Nejde to sjednotit?

JKos.:
Ve spisovné češtině se délky samohlásek v uvedených zájmenech také vyslovují. To, že na určité části území (hlavně v Čechách) se náležité vaši, ji natahuje v mluveném jazyce na *vaší, *jí a na severní Moravě a ve Slezsku se naopak délky samohlásek krátí, není ještě důvodem, aby tyto nářeční podoby vešly do celonárodní spisovné češtiny. Většina Moravanů kvantitu v těchto zájmenech rozlišuje (dodržuje) v souladu s historickým vývojem češtiny. Ostatně kdybychom přijali postup „piš, jak vyslovuješ“, museli bychom psát následující dialog takto: „Vidíš ten dup?“ – „Který? Tam jsou dva duby!“ I zde je pravopis v souladu s mluvnicí a v rozporu s výslovností, protože první přístup je systémově náležitější. Teprve když je systém v daném jevu či oblasti opravdu v rozkladu, lze změny zavést do spisovného jazyka; tak tomu bylo třeba s infinitivními tvary končícími na -ci (péci, říci, moci): staly se – jak u těchto konkrétních sloves, tak i v rámci všech sloves – tak ojedinělými a archaickými, že byla možnost přikročit u těchto sloves ke kodifikaci drtivě převažujících infinitivů na -t.

—————————————————————————————-

Dotaz 13:
Příliš složité je podle mě i psaní pravopisných spřežek – některé jdou psát jen zvlášť, jiné jen dohromady, některé jdou psát zvlášť i dohromady a mají stále stejný význam a jiné se píšou zvlášť i dohromady, ale význam se mění. Není to zbytečně složité?

JKos.:
Nejprve malé terminologické upřesnění: jedná se o příslovečné spřežky, tj. o spojení podstatných jmen, zpodstatnělých přídavných jmen, zájmen, číslovek a příslovcí s předložkou.
Zde v zásadě souhlasím, i když opět: rozhoduje jazykový systém a jazykový úzus. Dokud totiž bude nezanedbatelný počet uživatelů naší mateřštiny pociťovat psaní na pořád a napořád jako rovnocenné, či psaní na pořád dokonce jako preferenční v konkurenci s podobou napořád, musíme ponechat v jazyce obě. Podobně po domácku // podomácku, z počátku // zpočátku aj. Celková tendence však v této oblasti směřuje k pravopisu jednoslovnému, tj. k psaní obou částí dané příslovečné spřežky dohromady.