Z glosy na webu iliteratura.cz:

Milé a milí, čtenářky a čtenáři. Vy velké a velcí, dospělákyně a dospěláci, i vy malí a malé, mrňousci a mrňouskyně. Také mám ráda spravedlnost a nelíbí se mi, když někdo zůstává stranou. Jen mě teď občas přepadá pocit, že pro všechnu tu ohleduplnost nedohlédneme k podstatě.

Poslední dobou a posledním časem v televizi i rozhlase mnohá politička a mnohý politik, každá moderátorka a každý moderátor už zcela přirozeně oslovuje své posluchačky a posluchače, hosty a hostky velice pečlivě, aby někdo nezůstal stranou. Ve Francii (pardon: v zemi francouzské a v kraji francouzském) se teď horkým tématem stalo zájmeno „iel“ (tvar, který je amalgámem zájmen „il“ a „elle“, tedy „on“ a „ona“). Některé a někteří mluvčí ho užívají pro označení nebinárních osob, může ale sloužit i v případě, že se mluví o jisté osobě a není jasné, jakého je rodu (nemusí jít jen o nevůli rod označit, ale také o případy, kdy je třeba zahrnout možnost, že jde o ženu nebo muže, aniž by se užitím výrazu jedno řešení podsouvalo). V těchto dnech neologismus „iel“ zařadil do svého reportoáru tradiční slovník Le Robert. Jenže ouha, i ten má tvary: „iels“ (plurál tvořený analogicky jako pro mužský rod)… a ovšem rovnou i „ielle“ a „ielles“ (na první pohled usouvztažnitelný s rodem ženským). A jsme, kde jsme byly a byli. Tedy Francouzky a Francouzi jsou, kde byly*i.

Tahle věc samozřejmě neleží jen v hlavách francouzských, podobné zapeklitosti se řeší též u nás. A mně se pořád vrací ta otázka, kdo je tu upjatě korektní, a kdo zase zatvrzele zpátečnický. Zatím se řadím k těm druhým, budu tedy zde níže psát postaru a s klidem v rodě mužském – aby to lépe odsýpalo. Potřebuji se totiž dostat ještě k tomu, kdo je přehnaně citlivý.

Činoherní klub přestává uvádět McDonaghovu hru, agentura žádá černošského herce

Vánoce bez Louskáčka: Taneční soubory mají problém s rasistickým“ dílem

Zanechat odpověď