„Nemluvíte o Rousseauovi, ale o Lockovi, a dílo, které popisujete, je od Pestalozziho.“ Asi takhle občas vypadá zkoušení z předmětu dějiny pedagogiky. Někdy se dozvím i nová jména: „Flígl“ (byl nakonec identifikován jako Fröbel), „Fichtenberg“ (byl nakonec identifikován jako da Feltre), „Ramblin“ (byl celkem rychle identifikován jako Rabelais), „Dierwang“ (byl nakonec identiϐikován jako Diesterweg), „Lambert“ (byl nakonec identifikován jako Lindner), „Tinder“ (byl nakonec identifikován jako Thorndike). Pak to jsou takové standardy jako „Devej“ (Dewey), „Bejsdou“ (Basedow) a samozřejmě Prouza (nebyl identifikován jako nikdo). Slovo samozřejmě jsem připojil z důvodu, že se u nás na ústavu Prouza stal takovým Járou Cimrmanem. Když nevíš, kde najdeš potřebnou informaci z pedagogiky, tak to najdeš vždycky v Prouzovi. S napětím každý rok očekávám, kdy německou reformaci „odpálí“ Martin Luther King. O tom, jak angličtina vládne světu, svědčí Komenského dílo „Orbik Pikčrs“.
Vyjma nových jmen se samozřejmě dozvídám i o naprosto nových teoriích a informacích. Kromě opět takových standardů, že na artistické fakultě se vzdělávali kejklíři, jsem se dozvěděl o tom, proč Marie Terezie zavedla povinnou školní docházku. Prostě se lidé začali bouřit, že už nechtějí být hloupí. Stejně tak informace, na které je odkazováno v názvu. Julius Fučík založil Junáka (při dotazu, zda to nebyl náhodou Svojsík, tak nebyl) a Komenský se věnoval vzdělávání proto, že cítil potřebu nutnosti vzdělaných lidí, a to z důvodu rozvoje automobilového průmyslu.
Občas se ze zkoušení pro mě stává soutěž „Hádej, kdo jsem?“, kdy zpravidla až po několika minutách dovedu identifikovat, o kom či o čem je řeč. Ve většině případů, kdy se ona identifikace povede, se jedná o 3 in 1. V hlavě mi nejvíce utkvěla fiktivní postava skládající se z Amerlinga, Owena a Spencera. Samozřejmě si za spoustu věcí, které slyším u ústní zkoušky, mohu sám. Např. se vždy zdržíme u „Orbik Pikčrs“, protože tam jsou obrázky zvracejících lidí apod. Takže u zkoušky o tomto díle slyším někdy pouze toto.“
Z editorialu Kamila Janiše ml. v časopise Pedagogická orientace, 2016, č. 2; autor se dále věnuje významu oboru Dějiny výchovy.
