Franco Moretti si získal věhlas zejména během působení ve Spojených státech amerických. Je autorem Atlasu evropského románu a dalších knih. Rozhovor pro Universitas (magazín vysokých škol) s ním vedl František A. Podhajský:
Předmětem vaší výuky byla především literární historie, musel jste svůj přístup k ní v průběhu doby měnit?
Ano. Když jsem v roce 1979 začal sám učit, a platilo to ještě na Kolumbii, mohl jsem spisovatele, jako byl Goethe, Austenová, Stendhal, žákům představovat jako počátek naší přítomnosti. Ve Stanfordu v roce 2000 to už nebylo možné. Snad proto, že studenti pocházeli z jiného kontinentu, mnozí byli z asijských rodin, snad proto, že se změnila doba. A dost možná proto, že nové digitální technologie zesílily náš smysl pro změnu. V každém případě to, co před dvaceti třiceti lety bylo pociťováno jako počátek dneška, už tak vnímáno nebylo. Takže se vyučování literární historie stalo mnohem komplikovanějším. Ale upřímně řečeno, já si nikdy nebyl zcela jistý, jakou hodnotu historie má. V tomhle ohledu mne silně zasáhla Nietzscheho úvaha O užitku a škodlivosti historie pro život, protože si myslím, že jeho hlavní argument, podle něhož jsou kulturní potřeby určovány těmi životními, je bohužel velmi silný. Bohužel, protože člověk by si přál, aby tomu tak vždycky nebylo.
Potom se ale nabízí otázka, proč historii na školách vůbec vyučovat.
Zkouším si vybavit, jak historii učili mě, a jasně si vzpomínám, že na italských školách, středních, ale také na druhém stupni, nás učili Homéra, Vergilia, ovšem ne jako nějakou minulost, nýbrž zdroj veškeré kultury. Takže minulost nebyla minulostí, ale skutečným základem všeho. V tohle už nevěřím a nevěřím v to už dlouho. Proč bychom minulost měli studovat? Myslím, že nejlepší odpověď mi dal jeden můj argentinský přítel a historik José Burucúa: „Minulost je jediným místem, kde můžeme opravdu vidět, jak rozmanitý život může být.“ V dnešním uspořádání světa a jeho budoucnosti, kterou dokážeme zahlédnout, panuje neuvěřitelná jednotvárnost. Pokud chceme vůbec pomyslet na to, že je nějaké alternativní uspořádání možné, ať už politické, sociální nebo kulturní, musíme ho hledat v minulosti, ne snad proto, že bychom z ní měli něco napodobovat, ale proto, že minulost je skutečným důkazem, že se lidská kultura neustále mění. A to je ta nejlepší odpověď, kterou jsem kdy našel.
Rozhovor ZDE.
