Ze studie publikované v časopise Česká literatura (1/2023):
Cílem přítomné studie je prozkoumat kategorii baladičnosti u Jana Nerudy padesátých a šedesátých let, a pokusit se tak propojit interpretační východiska, která jsou k dispozici k autorově syžetové próze (tj. k Povídkám malostranským a částečně i k Arabeskám), s možnostmi, jak především prostřednictvím balad „Mrtvá nevěsta“ a „Matka“ z oddílu „veršů výpravných“ nahlédnout vývojovou hodnotu sbírky Knihy veršů (1868). Jako významný rys básnického žánru balady studie identifikuje zaprvé předá(vá)ní narativního jádra prizmatem konkrétní a vždy odlišné citovosti, a proto zde volíme básně, které mají jasné pretexty, s nimiž lze Nerudovy „verze“ porovnat: zde se bude jednat o Goethovu „Korinthskou nevěstu“ (1897) a o Erbenova „Vodníka“. Druhým akcentovaným rysem balady pak je, s ohledem na protagonistu a jeho prožívání, iracionalita či přímo nespojitost v líčených událostech. Autorskou volbu konkrétního citového rejstříku, kterým je báseň orchestrována, nazýváme perspektivizace (narativního jádra).