Březnový příspěvek z týdeníku Hrot týkající se diskusí kolem (ne)překladu „inaugurační“ básně:

Tohle není veselý příběh. Před pár lety jsem přestal před lidmi, které neznám, hrát Sweet Home Alabama, nejznámější písničku americké rockové kapely Lynyrd Skynyrd. Písnička je pořád pěkná, fendery zvoní jako o závod a refrén je stejně strhující, jako býval. Změnilo se publikum.

Vídám při těch příležitostech lidi, kteří zpívají ten chytlavý refrén s sebou, na ramenou či nášivce nosí vlajku Konfederace a na tváři bojovný výraz (tak do třetího piva). A připadá mi, že stále větší procento z nich tu vlajku nenosí jako připomenutí jisté rytířskosti, jež – za vysokou cenu – na Jihu panovala, ani prostě jen tak z lásky k mírně stereotypní, jednoduché rytmické rockové muzice, jíž sluší stetson.

Je to jen pocit, který se může snadno mýlit, ale je neodbytný. Připadá mi, že kdekdo z těch lidí, kdyby dostali příležitost, by byl skutečně rád, kdyby mohl za svoje SUV přivázat negra a povozit ho po Alabamě. Nebo po Brdech, když už jsme u toho.

Z důvodů natolik zjevných, že vás nebudu urážet jejich recitací, nechci nikoho tahat za autem či nosit na kládě. Zároveň jsem si vědom toho, že Sweet Home Alabama je pro stále více lidí stále zjevněji bezpečnou náhražkou asfaltu a peří; takovým mrknutím oka přes půllitr – však my víme, kámo, jak to myslíš.

Že je to výklad mylný, na věci mnoho nemění; člověk je odpovědný za to, jak ostatní vnímají to, co říká. A tak raději hraju něco jiného. Riskuji, že to ze mne v očích lidí konzervativnějšího ražení udělá v lepším případě zbabělce a otroka autocenzury; v horším prostě levičáka. To mnoho nevadí, protože v očích liberálněji založených bližních zase riskuji trpký odsudek už samotným pomyšlením na Sweet Home Alabama. Nějak se to vzájemně anihiluje, doufám.

Proto jsem na rozpacích z následujícího příběhu, na jehož konci vás netypicky požádám o radu.  (…)

Jeden komentář.

  1. Josef Soukal napsal:

    Uvádíme i jeden z komentářů k článku (na původním webu):

    Václav Voslář • před 4 měsíci • edited
    Dobrý den, děkuji za tento článek, který vnímám jako smysluplný příspěvek do nesmyslů plné diskuse a děkuju hlavně za to, že se o tu diskusi pokoušíte. Nenapadlo by mě, že by takhle „přemýšlivý“ článek mohl vyjít a jsem za to vděčný. Patřím asi do „skupiny“ smířlivější (ale mně připadá článek supr smířlivý), a dále do skupiny ideologicky zmiňovaným dámám o kousek bližší, ale ten kousek je zanedbatelný oproti tomu, do jak nesnesitelné hysterie zabíhají oba dva “póly” (když si níže přečtu „tohle vyřeší jen válka“ mám chuť svůj komentář smazat). Nebaví mě podobné kauzy podrobně sledovat, protože jsou většinou formovány opačnými tendencemi, než je smířlivost nebo rozum. Jsem rád, že jsem v tomto článku udělal výjimku a rozklikl.

    Spíš než že bych uměl poradit, mám poznámku, třeba Vás navede k nějaké další myšlence.

    Problematická je pro mě pasáž: “Předpokládám, že životní zkušenosti Gormanové, stejně jako její dílo, byly formovány mnoha věcmi. Proč z nich vybírat rasu jako takovou, která má vyšší prioritu před ostatními?” Deulová sice píše “unapologetically Black”, ale nemyslím si, že tím “vybírá rasu” jako prioritní znak identity. Domnívám se, že být “unapologetically black” neznamená z hlediska identity jen “mít černou pleť a nestydět se za to”, ale hlavně “prožít život s černou pletí hrdě ve společnosti, již do značné míry řídí/dominují ne-černí”, tedy přesah otázky rasové do otázek kulturně-společenských. Můžeme dále diskutovat, jestli někdo špatně volí slova, jestli se významy ztrácí v překladu, nebo jestli trpíme nadužíváním “novinářských” zkratek atp. Např. ta paralela Hawking-Gross se mi osobně už zase třeba hodně nelíbí, ale chápu to jako – za mě dost nešťastnou – argumentační zkratku.

    Ještě jednou díky za článek.

Zanechat odpověď na Josef Soukal