Poslední číslo ČJL ročníku 63 přináší v uvedených rubrikách tyto texty:

Stati a články

J. Vala – I. Fic: Báseň J. H. Krchovského v recepci mladých čtenářů
J. Svobodová: Nezdvořilost v mediální komunikaci
J. Novotný: Benátky starověkého Mastičkáře

Z praxe našich škol

P. Chejnová: Neverbální komunikace jako součást komunikační výchovy na střední škole
Z. Dvořáková – M. Buriánková: Obrana jazyka českého proti zlobivým jeho utrhačům

Z nové české literatury

V. Novotný: Výjevy ze současnosti, Máme poezii, máme prózu

Z jazykové poradny Ústavu pro jazyk český

I. Svobodová: Číslovky 3

Rozhledy

M. Čechová: Současná slovenská lingvodidaktika
J. Hoffmannová: Světla Čmejrková (1950–2012)
V. Mokienko: Češtinářka Galina Alexejevna Liličová
J. Zeman: Polská stylistická konference o vztahu stylu a kultury

Literatura

L. Lederbuchová: Čteme? Čteme!
P. Poslední: O Karlu Poláčkovi posedmé

Podrobněji ad:

J. Vala – I. Fic: Báseň J. H. Krchovského v recepci mladých čtenářů
Článek přináší další příspěvek do stálých diskusí o interpretaci literárního textu. Autoři sledovali interpretační hodinu v literárním semináři víceletého gymnázia v rámci svého výzkumu, v němž podle vlastních slov usilují o „zachycení měřitelné části čtenářských prožitků recipientů (12–15 let) kvantitativní výzkumnou metodou: sémantickým diferenciálem – SD“. V této souvislosti je mně záhadou, proč se tedy – jak vzápětí sami uvádějí – v popisovaném případě zaměřili na žáky 15–16leté…

Učitel češtiny se v silně teoretizujícím úvodu dozví ještě o metodě ohniskové skupiny, jež byla při popisované hodině užita. Nemám rád „dělání vědy“ z běžných pedagogických postupů tím, že se jim přiřadí vznešená terminologie; dovolím si též poznamenat, že asi není úplně šťastné vymezovat v časopise určeném primárně praktikům odborné názvy „nepřímými definicemi“, odkazujícími ke zdrojům, na jejichž studium má málokterý učitel čas („Jde o metodu, pomocí které získáváme data při využívání skupinových interakcí, které samovolně vznikají a probíhají v debatě na předem určené téma /Morgan, 2007/. Podstatou ohniskové skupiny je téma, ohnisko, které se odvíjí od výzkumného problému a badatelových otázek. Ohnisko diskuse bývá obvykle definováno volněji, aby se skupinová debata mohla rozvíjet ve více směrech /Švaříček, Šeďová 2007/“). Václav Kučera či Vladimír Nezkusil by se divili, co všechno neznali – až na to, že podobné interpretace vedli dokonale i bez ohniskových metod a sémantických diferenciálů…
Samotný popis interpretační hodiny je již zajímavější: Krchovského báseň Co jsem to měl… Fuj mouchu v puse! je interpretačně vděčná a záznam reakcí studentů zajímavý. Je vidět, že hodinu samu vedla vyučující invenčně. Z naznačeného interpretačního postupu ovšem nelze vydedukovat, co vlastně žákům řekla ona a co je mimovýukovým vkladem autorů článku.

ČJL se již od svého založení vymezuje jako časopis lingvodidaktický. Měly by se v něm tedy objevovat texty potřebné především pro pedagogickou praxi, nikoli pro zajištění publikační kvóty a citačního indexu vědců; texty inspirativní, použitelné ve výuce,  odborně vyspělé, leč prosté zbytečného teoretizování – takové, jaké byli schopni psát právě Kučera, Nezkusil, Hoznauer… Obávám se, že tento článek mezi ně nepatří.

J. Svobodová: Nezdvořilost v mediální komunikaci
Jeden z příspěvků na frekventované téma komunikace. Není sporu, že poučení o komunikačních pravidlech a strategiích patří do výuky mateřského jazyka, nedomnívám se však, že by tento příspěvek vnesl do problematiky něco nového a inspirativního: není snad nijak překvapivé zjištění, že vyjadřování Zdeňka Pohlreicha nese všechny rysy verbální agrese, vulgarity a hrubosti, ať už je motivováno „osobností mluvčího“, nebo „dramaturgickým záměrem příslušného média“, jak se v článku konstatuje. Ocenit lze didaktický záměr příspěvku, formulovaný explicitně v závěru: že totiž existuje něco jako asymetrické postavení mluvčích v komunikaci a že ve slušné společnosti by nemělo být zneužíváno k užití nepřiměřených jazykových prostředků.

J. Novotný: Benátky starověkého Mastičkáře
Tento článek splňuje veškeré náležitosti, jež má mít příspěvek do časopisu pro učitele z praxe: je teoreticky na výši, ale zároveň zcela srozumitelný, zajímavý a využitelný ve vyučovací praxi (byť patrně jen na střední škole).
Autor polemizuje s pojetím Eduarda Petrů, podle nějž dvojverší Mistře, jsem ti dvorný holomek ! dějúť mi Rubín z Benátek odkazuje na italský původ mastičkářova sluhy. Precizně argumentovanými vývody dospívá Novotný k závěru, že Benátkami tu není míněna italská perla Jadranu, nýbrž dobový pražský hampejs (s názvem Venuše – Venetiae – Benátky). Následuje pregnantní vysvětlení toho, čím je vlastně ona „mast“, kolem níž se točí tolik obscénních veršů: (jedná se o) „látku produkovanou lidským tělem, decentně řečeno látku související s lidským početím i pudovou erotikou“. Poučný je i závěr článku, rekapitulující dlouholeté cenzurní zákroky do středověkého textu, včetně vynechávání celých slov jinak „pregnantním J. Gebauerem“.

P. Chejnová: Neverbální komunikace jako součást komunikační výchovy na střední škole
Článek je přínosný pro vyučovací praxi zejména shrnutím prostředků neverbální komunikace, jimž by učitelé měli věnovat při výuce pozornost: jsou jimi gesta a postoje, proxemika (vzdálenost komunikantů), haptika (doteky), mimika a oční kontakt.

Z. Dvořáková – M. Buriánková: Obrana jazyka českého proti zlobivým jeho utrhačům
Nanejvýš aktuální příspěvek, zaměřující se na „deviace“ od české normy, jak je můžeme slyšet či vidět ve všech médiích dneška. Uveďme výběr z instruktivních dokladů, jež autorky nashromáždily: Vlna mrazů zužuje celou zemi; Švédové město Brno nedobili; Luxus a tajemno vládní vili; Oprava musí být ukončena k tomuto datumu; Hezký den vám oboum dvoum; Nese Kainové znamení; Ať se koni Převalskému v Mongolsku daří!; Kolik let je člověku, jež vstoupil do Kristových let?; Vyprávění lidí, jež se stali oběťmi povodně, námi otřáslo; Na Dakaru se můžete u závodníků setkat i s řetízky manželek a přítelkyň, šikovně uchycených na motorce; Humanitární obory je třeba utlumovat; Amnestie vyvolala silnou kontraverzi (Ještěže ne kontrarevoluci! /JK/); Závodnice byla úplně zborcená potem; Ostraváci si nedělají servítky; O korupci si špitají vrabci na střeše; Zpívat před vyprodaným publikem je Magdaléna Kožená zvyklá; Řada budov se díky špatnému technickému stavu zřítila.
Podobné blundry jsem sám pilně sbíral už před patnácti lety a zařazoval do svých učebnic. A zdaleka jsem tehdy nemusel lovit jen v bulváru! Jak vidno, situace se za jednu generaci příliš nezlepšila. Přímo plasticky vidím, jak s těmito a desítkami dalších příkladů didakticky naložit: malý testík, do nějž střídavě zařadíme vždy 2-3 věty či souvětí jazykově nezávadné a jednu z výše uvedených perel. A vy, žáci, hledejte, kde nechal tesař díru…

V. Novotný: Výjevy ze současnosti, Máme poezii, máme prózu
Je dobré vidět, že některé jistoty přetrvávají: stálá rubrika doc. Novotného opět nezklame.
Dozvíme se o poezii Adama Borziče (nar. 1978) – sb. Rozevírání, Zdeňka Volfa (1957) – sb. Až na poslední pohled, Petra Mazance (1945) – sb. Kdo v zlaté struny zahrát zná.
Při pouti prózou nemineme Svatavu Antošovou (1957) – prozaické hiphopové blogy plné freestylového rapování Skoby, brněnského romanopisce Jiřího Kratochvíla (1940) – Dobrou noc, sladké sny či Jana Koubka (1977) – paraepická prvotina Matky.
V. Novotný se v rubrice nevyhýbá ani ostrému recenznímu odmítnutí špatné literatury; tentokrát to postihlo „nejslabší titul v historii nakladatelství Druhé město“, prózu Ondřeje Horáka (1976) Dvořiště.
Nemohu neuvést postřeh, že recenzent se jen málokdy odhodlává k přesnému žánrovému zařazení titulu – tedy pokud za ně nebudeme považovat formulace „návrat k předpostmoderní poetice české prózy“ či „novelistická prvotina“. Normální povídka, normální novela a normální román už jsou zjevně hudbou minulosti – dnes se píší jen „prózy“ a „paraepické knihy“.

I. Svobodová: Číslovky 3
Ve třetím pokračování tohoto morfologického cyklu se autorka zaměřuje na tvary číslovek sto, tisíc, milion, miliarda a tvary počítaného předmětu po nich.
Jak z textu vyplývá, panuje zde doslova anarchie, potvrzovaná i Českým národním korpusem. Nelze stanovit jednotné pravidlo, protože číslovky se jednak chovají různě samy o sobě (sto versus všechny ostatní: může zůstat nesklonná, miliarda: má na rozdíl od tisíc počítaný předmět téměř vždy ve 2. pádě – srov. s tisíci knih / knihami vedle prakticky výlučného s milardami knih), jednak různě s ohledem na to, zda jsou v singuláru, či v plurálu.
Číslovka sto může zůstat nesklonná, pokud se skloňuje počítaný předmět: ke stu korun / ke stu korunám / ke sto korunám; se stem korun / se sto korunami (nelze *se stem korunami). V plurálu je normativní ke třem stům korun / ke třem stům korunám / ke tři sta korunám.
Pro ostatní číslovky lze dnes ve spisovné češtině stanovit jistou poučku jen pro skloňování v plurálu: pak lze vždy skloňovat jak číslovku, tak počítané substantivum. U problematických případů jsou tedy normativní tyto tvary, resp. dublety: s dvěma tisíci kusů / s dvěma tisíci kusy; před pěti tisíci (miliony, miliardami) let / před pěti tisíci (miliony, miliardami) lety – ovšem s výhradou u miliardy, viz výše; s miliony korun / s miliony korunami; s tisíci výtisků / s tisíci výtisky.
Přiznám se, že zatímco tvar (ke) tři sta korunám ještě skousnu, údajně správný tvar (ve) čtyři sta výtiscích (sic!) můj idiolekt odmítá. Jak to vidí další češtináři?

L. Lederbuchová: Čteme? Čteme!
Tento příspěvek je recenzí monografie Jiřího Trávníčka „Čtenáři a internauti: Obyvatelé České republiky a jejich vztah ke čtení“ (Brno: Host, 2011).
Zajímavé je již Trávníčkovo vymezení obou kategorií: čtenářem je ten, kdo tvrdí, že přečte alespoň jednu knihu za rok, internautem ten, kdo uvádí, že užívá internet pravidelně jako naprostou civilizační samozřejmost.
Pro češtináře je zajímavé zjištění, že 79% respondentů se deklaruje jako čtenáři a že hranice mezi nimi a nečtenáři je dána „vlastnictvím“ maturitního vysvědčení. Méně už pak překvapí, že nejvíce čtou absolventi VŠ obecně a beletrii ženy. I další čísla z Trávníčkova výzkumu stojí za povšimnutí – například že ženy čtou na rozdíl od mužů i poezii… A patrně nejpozoruhodnější je zjištění „čím silnější čtenář, tím častější internaut“; člověk by řekl, že spíše bude platit implikace „nejsem-li častý internaut, jsem silný čtenář“.

Patrně nejdůležitějším závěrem Trávníčkova výzkumu jsou dvě konstatování: 1. ničivý vliv internetu na čtenářství je pouhý mýtus; 2. česká škola je schopna si čtení vynutit, ale nikoliv ho vštípit jako kulturní samozřejmost.
Co my na to jako češtináři, kolegové?

 Jiří Kostečka

 

5 komentářů.

  1. Josef Soukal napsal:

    Má zkušenost češtináře na víceletém gymnáziu říká, že ti žáci, kteří se pokouší svědomitě nastudovat všechny možné spisovné tvary (nejen u složených číslovek), dělají nakonec neuvěřitelné chyby, tudíž se všechny své svěřence snažím vést k tomu, aby při procvičování na konkrétních případech nejprve hledali tvar, který jim zní přirozeně, a pak si ověřili, zda je skutečně spisovný. Dost se nám to osvědčilo.

  2. Jakub Žytek napsal:

    Složené číslovkové výrazy jsou zjevně rozkolísané, ale alespoň u číslovky „sto“ pozoruji určitou tendenci ke zpravidelnění: celý výraz typu „dvě stě lidí“ bývá mluvčími stále více pociťován jako jednoslovný („dvěstělidí“), proto se skloňuje až poslední část, tj. počítaný předmět. Vytváří se tu vlastně jakási zvláštní plurálová forma s výchozím genitivním zakončením (nom. (?) dvě-stě-lidí, gen. bez dvě-stě-lidí, dat. ke dvě-stě-lidem, ak. dvě-stě-lidí, lok. o dvě-stě-lidech, instr. s dvě-stě-lidmi/-ma). Stojí také za zvážení, nakolik je v obecné mluvě (omlouvám se za neterminologický termín) obvyklejší spojení „k šestsetkorunám si připočítej ještě…“ versus „k šesti stovkám si připočítej“ – podle mého názoru jsou substantivizované stovky a tisícovky frekventovanější.
    Mému idiolektu se zase příčí tvary slýchané často v rozhlase: typu „byly dvacet tři hodiny“; dle mého zcela umělý úzus, takřka nikdo tuto shodu podle posledního substantiva nepoužívá.

    • Jiří Kostečka napsal:

      Máte naprostou pravdu. Obecná čeština či jiné interdialekty situaci zjevně ovlivňují. Dohodneme-li se ale na tom, že spisovná čeština by měla „držet společnost pohromadě“, měli by učitelé tento maglajs/z?/ nějak didaktizovat. Jistě nejsem sám, kdo doporučuje svým žákům držet se co možná nejjednodušší cesty: vyhněte se šprtání dublet a pojměte do paměti jen to, co je vždy správné.
      V daném případě učím takto: Nikdy neuděláme chybu, pokud vyskloňujeme substantivní číslovku (sto, milion, miliarda…) jak v jednotném, tak množném čísle a počítaný předmět přitom ponecháme ve 2. pádě; u složené číslovky (dvě stě, tři miliardy) přitom vyskloňujeme všechny její součásti. Čili vždy správné budou tvary jako „ke stu korun“, „ke dvěma stům korun“, „se dvěma sty / třemi sty krabic“, „k šesti tisícům případů / s šesti tisíci případů“, „o dvou miliardách dolarů“, „(šlo) o tři biliony dolarů / (mluvili) o třech bilionech dolarů“. Že jsou správné i jiné možnosti (např. „s šesti tisíci případy“), je irelevantní, jak by řekla Sedmá z Devíti (doufám, že mám správně velká písmena).
      A mimochodem se v uvedených případech ukazuje, že ani v plurálu nelze počítaný předmět vždy skloňovat – rozhodně ne ve 4. pádě: „*(ve sporu šlo) o tři tisíce/biliony dolary“ je zcela jistě nemožné, idiolekt neidiolekt. 🙂

      V příštím školním roce se v ASČ zaměříme na další potíže s českou morfologií, resp. na to, jak je didakticky minimalizovat při výuce.

      • trew napsal:

        Ano, správně, „Sedmá z Devíti“, ale chybí ještě uvést „Terciární doplněk Unimatice 01“. Resistance is futile. You will be assimilated.

        • Jiří Kostečka napsal:

          Omlouvám se, máte naprostou pravdu – doufejme až na tu asimilaci.
          Žijte dlouho a blaze, a pokud možno neskončete ve Sto-Vo-Koru.
          To byste nevěřil(a) – abych byl džendrově korektní -, že i češtináři se umí bavit.
          Hezký zbytek víkendu!
          JK

Zanechat odpověď na Jakub Žytek