Jan Borna

Krajina nad parapetem

 

Arnošt Goldflam:

Borna, jak ho pozoruje pozorovatel, pro úspěšné pozorování nepříliš disponovaný.

Kamkoliv přijdu, s posedlostí zvědavce se dívám po přítomných, snažím se uhadovat, jací lidé tam jsou, co je to za lidi, co dělají, co se jim honí hlavou, jakou mají povahu a tak. Jednou mi bylo řečeno, že se pořád po lidech dívám a není mi to nic platno. Že jim, čili tedy člověku, nerozumím, a kdybych se sebevíc snažil, je mi to houby platno. Ale já se stejně dívám a snažím se odhadovat, co je kdo zač, a zkouším se i nadále v lidech vyznat, jenomže se mi to opravdu moc nedaří.

Léta jsem si myslel, že přítel Borna je na tom stejně. Že totiž – při vší zvědavosti a zvídavosti – lidem stejně taky nerozumí a ani nikdy neporozumí, že je se vším příliš brzy a taky zbrkle hotov.

Jenomže Osud Bornu nepřejícně navštívil trvalou chorobou a on se mi začal měnit před očima a já po řadu let vidím, že se pomaličku proměňuje a s tím i ty jeho vlastnosti a schopnosti.

Snižuje se jeho pohyblivost. O to víc se zlepšuje Bornův dar pozorovací, jeho dispozice vcítit se do jiných lidí, jeho zájem o druhé a jeho vhled do jejich nitra. A navíc, najednou je schopen sebeironicky glosovat vlastní omezení a nedostatky, bez bolestínství, s nadhledem, humorem a laskavostí. Ale já ho nechci velebit, jsem toho dalek, chválit lidi!

Nicméně je pravda, že jeho režie mají něco, co dříve u něho člověk nenašel vždycky. Je tu hravost, komunikativnost, humor, smutek, samozřejmě obraznost, cit pro rytmus, hudebnost… jeho inscenace bývají událostí. A já si u něho taky rád zahraju, protože cítím, co asi tak chce, a zároveň mám svobodu si to najít. Vlastně, když už hraju a v regulérním divadelním představení, pak většinou v Bornově inscenaci.

Takže jsem se před lety nedivil, když jsem četl jeho texty. To by v tom nakonec byl čert, aby člověk, který je tvůrčí a nemůže jen tak lehce šmejdit po světě, nějakým způsobem nechtěl vyjádřit stav svého nazírání na svět a nakonec i na sebe.A skutečně, Bornovy básničky byly živé, vtipné, pointované, lakonické, vlastně tu byla i jakási vnitřní spojitost s jeho divadelními kabarety. Jenomže i to se časem mění. Jestliže na počátku byl glosátor, který občas mrkne do zrcadla a někdy pohlédne z okna, zaznamená viděné a jeho proměnu, dnes je to jinak. Dnes je to člověk sedící u okna, opírající se o podušku položenou na parapetu a hledící do světa, který dost důvěrně zná. Hodiny a dny pozoruje proměny všeho, co vidí, včetně sebe. Jsou to nekonečné vteřiny a, dovolím si parafrázovat Ladislava Klímu, pozorovatel tu nahlédá do věčnosti.

Jeho pozorování se stávají přesnějšími a hlubšími, obrysy viděného ostřejší a kontrastnější a jeho bolest lehčí a humor bolestnější. Z textů – a to rozhodně ne nezajímavých, pozor! – se staly opravdové básně a z básní skutečná poezie. Tím pádem se i z Jana Borny stal opravdový básník, který zasahuje svého čtenář a dívá se tam, kam čtenář nedosáhne, leč Bornovým prostřednictvím.

A nakonec ještě: četl jsem tuto sbírku, abych k ní napsal těchto pár doprovodných řádek, a právě jsem došel k básni zvané naftalínová. Věřte nevěřte, právě v tu chvíli, když jsem četl řádky…chtěl bych umřít jako mol, při letu a za potlesku… proletěl mezi mnou a obrazovkou počítače skutečný mol a to je únor a já jsem doma už týdny žádného mola neviděl! Ano, je to tak, Jan Borna je  nezpochybnitelným básníkem a jako takový má velikou moc. Je to moc člověka, který vládne slovům, obrazům a citům čtenáře. Moc, které se člověk rád poddá.

 

Doslov ke sbírce básní (v pořadí již třetí) divadelního režiséra Jana Borny s názvem Krajina nad parapetem, který se do knížky nakonec nevešel.

Se svolením autora převzal Josef Soukal z jeho blogu.

 

 

• • •

(babí léto)

 

Na anténách se houfují ptáci

do obrysu městského podzimu.

Staré ženy se plouží po nákupištích.

Po tváři lovím

opuštěné nitky babího léta.

 

 

• • •

(Leť, moucho, leť!)

 

Otevírám okno

a vypouštím mouchy

nastřádané teplem noci.

Pak čekám …

Kdo vypustí mne?!

Je poledne.

Pro argument své bezmoci

šplhám na mucholapku.

 

 

Podzim

 

Jako zpozdilí motýli

poletují barevné listy,

léto se vrací na zem zetlít

a uschovat se do semen.

Čeká nás tajemství pod sněhem.

A divokou zvěř

ponížené přešlapování

před krmelcem.

 

 

• • •

 

Strouhám dny

jak ztvrdlý sýr.

Zeleň a ptáci mne už ničí

a město v dálce tupě dýmá.

Alergikům bledne rýma

a na povrch se tlačí úkoly,

které si najisto nesplním.

Můj olétaný motýl nedožene

léto poslední a promarněné.

 

 

• • •

(paraplegická)

 

Proklínám svůj invalidní vozík!

Ostatní mají vždycky

lepší, lehčí a rychlejší než já.

Alespoň z kopce se snažím předjíždět,

krouhám zatáčky a řvu: „Pozóóór!“

Sedíme na vozíkách pod kopcem,

překřikujeme se o prvenství

a čekáme,

kdo nás vytlačí nahoru.

Nikomu se nechce.

I Pánbíček se s námi zadýchává.

 

 

• • •

(koleda)

 

U polobotek mi panáčkuje pes

a za oknem žadoní ptáci.

Kolečkem salámu a hrstí drobků

odměním tu ochočenou havěť.

Pod koleny se mi hlína choulí

a z nebe pamlsek nepřichází.

Do výšky hrst slzí vyhodím,

panáčkuji a žadoním.

 

 

Zimní ráno

(rodinná)

 

Venčitelé kouří ledový vzduch,

jejich psi hanobí jinovatku.

Mrazivé šero zafukuje pod dveře

a klouzavé město propadá zmatku.

Opouštíme dům v důvěře,

že teplo našich kamen nevyhasne.

Líbáme se v předsíni.

Poslední zhasne.

 

 

• • •

(nekrolog za sníh)

 

Samota tak těsná,

že dva se do ní vejdou

stěží.

Mrazivá noc,

běsná.

Sněží.

Vločky padají neslyšně,

bez minulosti

a zlosti,

že nic už nebude.

Svítí slunce.

Staň se, osude!

 

 

• • •

(osamocená)

 

když si brutálně zesílím rádio,

začne soused nalevo

konečně bušit na zeď.

(A to jsem ještě

nevolal o pomoc.)

 

 

• • •

(zvuky Ráje)

 

Dlouhý výdech,

kterým se žena vrací

z krajiny slasti.

Předení koťat,

dospávajících k ránu

pod vyhřátou peřinou.

Tiché brouknutí,

pro které stačí vytáhnout peřinku

zpátky pod bradičku.

 

 

• • •

(Odvahu k setrvačnosti!)

 

Asi přijde ta chvíle,

kdy skopnu z kozlíku

chromého vozku.

Ale i setrvačnost neřízených koní

dovleče trosku postele na obzor,

kde se země lomí v křižovatku.

Jen ve strachu nepodlehnout zmatku.

 

 

• • •

(27. 12.)

 

To je nám nějak smutno.

Dny se v půli utnou,

mžouráme rozespale do noci,

láska se ve svících nerozžehla,

nacpaná břicha prázdnem slehla,

a je po Vánocích.

 

 

• • •

 

Soumrak se krotce plazí.

Jak toužíme být jiní!

Malíř má oči plné sazí

a osamělá plátna špiní.

 

• • •

(dovětek k paralympiádě)

 

Položil jsem prázdnou šnečí ulitu

na čáru života

a odstartoval svůj závod.

V dlani držím nehybnost,

v žilách mi tepe sprint.

Svírám nekonečnost

s ulitou smrti

a opájím se pohybem.

 

 

• • •

(skica k rozmlouvání)

 

Bojíš se, smrti?

Neboj, budeme na to dva,

ale zatím běž do prdele,

Boží mlýn sice mele – hubou,

času je málo,

odejdu, a hříchy zbudou.

 

 

Poznámky ze staré čínské filosofie

(Oldřichu Královi)

 

Když ležíš,

tak lež!

Když sedíš,

tak seď!

Když stojíš,

tak stůj!

A jdi,

když jdeš!

Stejně dojdeš jen tam,

kam opravdu chceš.

 

 

• • •

(moje Tao)

 

Takhle nás hora zastavila na úbočí:

krtka v obživlé hlíně

a poštolku znehybňující vzduch,

mravence na cestách

a dřevěný kolík,

obtočený provazem hladové kozy.

No,

dnešní odpoledne prožijeme spolu.

 

 

• • •

(večerní dluh)

 

Třikrát jsem přešel kuchyň

a zase je večer,

nic jsem neudělal pro své tělo

a duši jsem trvale dlužen,

alespoň pár veršíků napíšu

a jdu spát.

Uléhat a vstát!

Uléhat a vstát!

 

***

Jan Borna: Krajina nad parapetem, dybbuk 2008

JAN BORNA (1960) je kmenový režisér a člen uměleckého vedení Divadla v Dlouhé. Jeho inscenace jsou do značné míry autorské, často si sám píše scénáře nebo výrazně adaptuje předlohu. Specializuje se na tvorbu pro děti (Kdyby prase mělo křídla, Malá vánoční povídka) a na rodinné divadlo pro všechny generace či kabaret (Oněgin byl Rusák, Kabaret Prévert–Bulis). Vydal čtyři knihy veršů: Malé prosby, Veselá čekárna, Krajina nad parapetem, Na dosah.

 O Arnoštu Goldflamovi viz zde.

 

Jeden komentář.

Zanechat odpověď