„Nabídl pestrý program a nevyhýbal se ani nejpalčivějším otázkám současnosti,“ píše Alena Zemančíková o letošním ročníku Jiráskova Hronova. Co ji během festivalu a svátku amatérského divadla zaujalo?

Rodina našich nesnází

Kladenské divadlo V. A. D. přivádí ve své inscenaci nazvané Upokojenkyně stárnoucího syna do seniorského zařízení, v němž už deset let žije jeho matka, která upoutaná na lůžku sdílí pokoj s podobně nemohoucí stařenou. Je to hodný syn, matku navštěvuje obden, a jeho život je tím zatížen a lisován do podoby bezútěšné placky. Při jedné návštěvě vnuka vyjde najevo, že babička by si přála k devadesátým narozeninám smrt – a rozvine se černá komedie plná omylů, při níž se pozůstalí pokoušejí o vraždu (či je to eutanazie?), mezitím vyjde najevo leccos o nich samotných i o spoluobyvatelce pokoje, dvě osoby jsou zabity jaksi nedopatřením a všechno skončí svatbou babičky s filmovým idolem ze starých časů právě v den narozenin – je to sen nebo si pro ni v téhle podobě přece jen přišla milosrdná smrt?

Inscenace je nesentimentální a přece cituplná, drastická i decentní. Obě „upokojenkyně“ hrají ženy středního věku, které nenapodobují stáří žádnými vnějšími prostředky, v seniorském domově se setkáme i se svéráznou erotikou mezi klienty i nahlédneme do života personálu. Důležitým plánem je i život mladších generací, jejichž příslušníci jsou v zajetí svých kariér a hypoték postiženi stářím dřív, než na ně samo padne. Přemýšlím, kolik jsem viděla v televizi inscenací o starých lidech na konci života a jaké znám na to téma rozhlasové hry, ale žádná z nich nepřistupuje ke všem obtížím této rodinné fáze tak klidně, pravdivě, svobodně.

Kufr z Himaláje

Viděli jsme celou řadu scénických choreografií, a i když člověk přečte sdělení, převažuje stejně estetika těl a hudby. A pak vletí na jeviště pětadvacet dětí ve věku od šesti do osmnácti let, mezi nimi dvanáctiletý tibetský kluk, a hrají spolu příběh o jeho životě v kraji Himaláje, kde žije a chodí do školy do chvíle, kdy nešťastnou náhodou utrpí vážné popáleniny a dostane se mu (vy)léčení v České republice.

Inscenace se jmenuje Jola, což je ladacké slovo pro kufr, v němž má malý Odzer celý svůj dosavadní život i s úrazem. Děti, které s ním hrají, jsou součástí jeho českého života, život v Himalájích se připomene projekcemi ladacké vesnice a okolní krajiny, do níž děti prostě vstoupí a rázem žijí tam. Jednotlivé dějové momenty jsou řešeny metaforickou zkratkou (česká škola – voicebandově orchestrovaná vyjmenovaná slova), české děti ovšem s Odzerem hrají i to, o čem jim vypráví (ladacká škola trestá špatného žáka tak, že musí napodobovat slepici a ostatní ho smějí tlouci holí).

Děti si hrají v blátě, jezdí na koních, chovají yaka. Dvanáctiletý Odzer, hezký zdravý a zdatný kluk s jizvami po popáleninách, mluví dokonale česky, vždyť je v zemi od první třídy. Ve tváři má soustředěný výraz odpovědnosti za vlastní příběh i za jeho divadelní přehrání spolu s kamarády, kteří ohromují i dojímají nadáním i souhrou. Inscenace je skvělým případem dětské tvořivé energie i sjednocující pedagogické práce, má (tolik vzácné) humanistické poselství bez nejmenšího sentimentu. Skvělé aktuální, dokumentární, komunitní divadlo.

Celý článek najdete v Deníku Referendum (ZDE).