Vedlejší efekt

Minulý týden proběhlo Jazykovědné sdružení, v jehož rámci mluvil o problémech výuky psaní na školách Tomáš Feřtek. Vystoupil v roli otce, jehož děti se ve škole také učí psát, a v roli novináře – spasitele, jehož úkolem je zvládnout proces iniciace a zasvětit nově příchozí novinářské elévy do tajů a zákonitostí psaní. Základní rada pak pro mne v jeho podání vyzněla takto: „Na prvním místě je důležité, co chceš sdělit, forma pro sdělení se pak najde lehce.“ Jenomže, pane Feřteku, nejde o pečení buchet, kdy je těsto předem připraveno, promícháno a nakynuto v misce a pak se v kredenci hledá jen patřičná (nejlépe nepřilnavá) forma nebo plech, do které se těsto nalije, a podle požadovaného tvaru vznikne bábovka nebo kulatý koláč. To, co člověk chce říct, nelze oddělit od toho, jak to říká, a i to nese jakýsi (nikoli podružný nebo nevýznamný) význam. Protiargumenty zazněly už v diskusních reakcích na přednesený příspěvek v podobě námitek, že přece psaní je spojeno s myšlením a že i (nebo právě) pomocí formulování se žák učí myslet.

Iluzorní představy o svazujících lanech

Pod kritický drobnohled se tak neustále dostává funkční stylistika a jistá iluzorní představa o „žánrové čistotě“ tzv. slohových útvarů. Feřtek interpretuje pravidla v podobě žánrů jako svazující lana, jako strach z chyby, žáci se podle něj bojí psát, protože pokud „uhnou od žánru“, jsou v české škole odsouzeni k nepochopení. Kritizuje něco, čemu sám rozumí pouze jako „domácí kutil české stylistiky“, a ve své opovážlivosti povyšuje svoji osobní zkušenost na obecný problém.

Jeho vystoupení má však naštěstí pro nás užitečný vedlejší efekt: neobratně totiž naráží na to, jakým způsobem je funkční stylistika společně se slohovými útvary a postupy v obecném povědomí interpretována, a to nikoli jako jisté pomůcky a kategorie, pomocí nichž se lze orientovat v jazykovém prostoru, ale jako striktně dané a nepřekročitelné hranice, za nimiž zeje propast, do níž pisatel po jejich překročení nutně padá. Zvýrazňuje se tedy umělost těchto pomocných vodítek.

Zablokované psaní a strach z autorství

Blok „něco napsat“ však podle mého soudu nepochází z této zející propasti, ale ze strachu vyjádřit sám sebe, svůj vnitřní svět, dodat svému psaní nějaký finální tvar, který by mohl číst i někdo druhý než já sám, tedy ze strachu z autorství. Blok může také pocházet z nedostatečné komunikace o psaní, z nezvyku vyjadřovat se i písemným způsobem, a to nemám na mysli jen několik úsečných vět v sms nebo krátký komentář na facebooku, z nezvyku o psaní ve škole mluvit. Aby však bylo možné o něm mluvit, je třeba mít nějaký nástroj v podobě metajazyka a jeho součástí jsou v české tradici třeba právě ony funkční styly. Ty mohou fungovat ve výuce psaní jako jisté orientační body.

Otázka tradice

Problém výuky psaní je i otázkou tradice. Bylo by zcela jistě možné rezignovat na funkční styly a učit najednou psát pomocí tvorby esejů, jako je tomu třeba v německém nebo francouzském prostředí. Je třeba se však ptát: Na jakou tradici mohou v tomto směru navazovat čeští učitelé a jak je možné ji rozvíjet?

Smažení palačinek aneb nefunkční synekdocha pars pro toto

Nedá mi to, a tak mi dovolte, abych se ještě vyjádřila ke znění zadání maturitních písemných prací, protože často slýchám, že jsou banální, že se tak zadávalo již před 50 lety, anebo, jak zaznělo na Jazykovědném sdružení, že jsou „smysluprostá“, aniž by byly uvedeny příklady. Mimochodem tolik se brojí proti slohovým útvarům, ale když se formuluje zadání písemné práce pomocí popisu komunikační situace a místo konkrétního útvaru se objeví slovo„text“, tak je v češtinářské obci oheň na střeše.

Pro český mediální a veřejný prostor je typické zjednodušování a používání výrazných příkladů, proto je velmi jednoduché prohlásit, že se v roce 2012 maturovalo „na palačinkách“. Na co si veřejnost stěžuje u novinářů, dělá sama. Je pravda, že použití výrazných metafor nám pomůže uchopit jisté kategorie ve světě a lépe se v něm orientovat. To, že takový způsob je však nutně způsobem zjednodušujícím, je třeba si uvědomit takříkajíc „před závorkou“.

Tedy, v roce 2012 se maturovalo kromě „legendárních palačinek“ (apropos díky jim za to, že problém psaní zviditelnily!) na dalších 9, resp. 19 zadáních (byly ještě 2 úrovně obtížnosti). Zatímco učitelé společně s médii hořekovali, že zadání jsou nedůstojná maturit, „čtenáři slohových prací“ (centrální hodnotitelé) kroutili hlavami nad nedůstojností odevzdaných písemných výkonů.

A jsou skutečně zadání „smysluprostá“ [1]? To, že palačinky měly v desítce zadání své místo, bylo dáno také nutností složit soubor zadání podle určitých pravidel. Neoddiskutovatelný fakt, že si toto zadání vybírali ti, jimž nebylo určeno, byla daň za mnohost a možnost výběru, který také vypovídal o uvažování některých maturantů, a to volit cestu nejmenšího zla. Jako doklad toho, že palačinky nebyly zlem nejmenším, ale největším, nechť slouží příklady ze slohových prací maturantů, jež zaznívají v příspěvcích dr. Kostečky.[2]

Andrea Králíková

 

 

 

 

 

 

 


[1] Bylo uveřejněno již několik desítek maturitních zadání písemných prací. Jejich tematický rozptyl nechť posoudí laskavý čtenář sám. Všechna uveřejněná zadání jsou dostupná na adrese www.novamaturita.cz.

3 komentáře.

  1. Jiří Kostečka napsal:

    Na onom setkání jsem byl osobně přítomen, projev T. Feřteka jsem slyšel na vlastní uši a – málem jim neuvěřiv – reagoval na něj. Vzhledem k řečníkově smutnému loňskému angažmá v kritice centrálního hodnocení maturitních slohů jsem se zdržel ostřejších formulací, protože bych mohl být obviněn z podjatosti, a koneckonců šlo o setkání na akademické půdě. Nicméně ohánět se zkušeností svého dítěte z jedné konkrétní školy a zobecňovat ji na údajný princip výuky češtiny v celé zemi, to je opravdu hodně silná káva.
    Nemluvě o tom, že novinář by snad měl mít taky nějakou sebereflexi, neřeknu-li přímo sebeúctu.
    Jako češtinář jsem si jist, že za otřesnou úrovní maturitních slohů (a potažmo současných vyjadřovacích schopností většiny národa) stojí i jazyková a myšlenková úroveň dnešní české žurnalistiky. A nejen bulváru – i mainstreamu: Například v souvislosti s tím, že novinář pokoutně získá interní e-mail, vytrhne ho totálně z kontextu, nepřípustně zkrátí právě v těch pasážích, které se mu nehodí do krámu, a takhle uchňachňaný text vyvěsí nejprve na svůj blog a pak na web EDUin; nebo v důsledku toho, že novinář napíše o státní maturitě do Reflexu (!) lživý článek.
    Oboje zmíněné předvedl právě pan Feřtek.
    K prvnímu jsem uvedl dostatek odkazů vloni přímo na webu EDUin, k druhému vizte: „Vysyp z rukávu definici fejetonu, mládenče“, Tomáš Feřtek; In: Reflex (Praha) 2000 (20. 4.). Dodám, že Katalog požadavků v ŽÁDNÉ ze svých verzí NIKDY nic takového, co dal pan Feřtek přímo do titulku, nežádal. Ale co by se „žurnalista“ obtěžoval byť jen s nahlédnutím, natož s ověřením, že…
    A takoví lidé budou nám češtinářům kázat, jak máme učit stylistiku? A my si to necháme líbit?
    No, pokud ano, ztrácíme sebeúctu stejně jako oni.
    JKos.

    • zemek napsal:

      Také jsem tam byl a v kuloárech jsem mu to připomněl. Neprotestoval, možná už mu dochází, co způsobil.

  2. Vladimír Stanzel napsal:

    …“povyšuje svoji osobní zkušenost na obecný problém“ – to je přesně ono. Pro práci pana Feřteka a pro mnoho výstupů z EDUinu je bohužel až příliš často příznačné, že dojmologie a vlastní (tím pádem značně omezená) zkušenost vítězí nad fakty, resp. vyvozují se závěry, aniž by se opíraly o nějaká tvrdá data, zjištěná třeba „profesionálním“ výzkumem. U novináře, ostatně jako u každého člověka denně obcujícího s jazykem, by mělo být samozřejmostí, že zná alespoň pár základních východisek strukturální lingvistiky (koneckonců učíme je i současné gymnazisty), ušetřil(i) by se tak zbytečné blamáže.
    VÚP, ÚČJ nebo bohemistické katedry FF a PdF by mohly a asi i měly zaměřit výzkumné úsilí na problematiku výuky stylistiky (a její metodiky) na všech druzích škol – státní maturity pro to byly a jsou ideálním starterem. Přímo úměrně klesajícímu čtenářství totiž u žáků klesají i schopnosti vyjadřovací, takže mnohé dříve bez problémů fungující metodické postupy dnes přestávají být efektivní. A jsme zase u tolikrát v různých diskuzích připomínaného dysfunkčního systému postgraduálního vzdělávání pedagogů. Chápu, že při současné platové a jiné mizérii na vysokých školách panující je kýžená změna jen obtížně realizovatelná, ale nečinně přihlížet rozvalu vzdělávacího systému není řešení.

Zanechat odpověď