Festival spisovatelů vloni uspořádal již devátý ročník soutěže o nejlepší nepublikovanou povídku pro studenty středních škol (Cena Waltera Sernera). S tématem „Obyčejné i kouzelné předměty vypadají stejně“ se podle poroty (Jana Šrámková, René Nekuda, Radek Malý) nejlépe vyrovnal Daniel Wagner, student Gymnázia Ústavní v Praze. Přestože se jedná o volnou, mimoškolní tvorbu, jeho Varieté publikujeme i proto, že poskytuje obrázek o tom, jak vypadá výborná středoškolská práce v uměleckém stylu.

Autor píše rád, ale vítěznou povídku hodnotí skromně jako „trochu řemeslný počin“ a spisovatelskou dráhu neplánuje: „Je to oblast, která mě zajímá, ale není to oblast, kterou bych se chtěl živit. Vydal jsem i malou knížečku v nakladatelství Pravěk. Píšu prózu, ale mám rád i poezii – do prozaických textů často dávám lyrické prvky. Existencionalismem mi je blízký Samuel Beckett, symbolismem Viktor Dyk a dál mě ovlivnila satirická tvorba Edgara Allana Poea.“ Velké vzory v tomto případě znamenají vzory opravdu pročtené a opravdově prožité. K Danovým přednostem patři také osobitý přednes (především vlastních básní s prvky expresionismu a dada) a – z pohledu učitele – hloubavost a samozřejmost, s níž se snaží dobrat se vlastního, „nepředžvýkaného“ názoru. Nesporným kladem je ochota na sobě soustavně  a houževnatě pracovat (zejména zpočátku se s češtinou dost pral, ostatně pozornému hodnotiteli slohových prací neujdou ve Varieté drobná zaváhání). Vzhledem k naší již více než sedmileté známosti, jejíž jedna fáze bude uzavřena maturitou, vnímám Varieté prizmatem celé autorovy osobnosti; nicméně věřím, že i pro neutrálního čtenáře bude povídka zajímavým počtením.

Připojujeme i hodnocení spisovatelky Jany Šrámkové.

Varieté

Bylo to varieté. Takové to staré, dobré, kde postávají ošoupané černé stolky a rozvrzané židle, u kterých sedí podsadití pobudové, co žerou brambůrky, a ženy s pomuchlanými šaty, které srkají víno z výčepu. Publikum je rozdrobečkováno u stolů, krmí vystupující chmurným potleskem a oni jej přijímají s odepsanou blažeností a pocitem holuba se zlomeným křídlem. Na baru štěbetají dvě tanečnice zběhnuvší ze studií, s malými nosíky a velkými úsměvy. Barman s nostalgií a s všedností mu vlastní pozoruje jejich rozesmáté hrudě a točí si další sklenku.  Paní od lístků zavírá. Dnes má padla. Moc se neprodalo. Takový zvyk doufat, že pod přihrádkou na mince bude nějaká bankovka navíc. Nikdy tam nebyla a ani nebude. Omlácená futra u pokladny o tom ví své.

Ze sálu se linul chmurný šanson. Diváci jevili zájem spíš o její ženskost či o vlastní brunátnou halasnost, než o její zpěv. Její vypelichaná černá postava tonula v červeném prokouřeném saténu. Uzený koberec a vyhřezlý molitan z potahů. Skvrny od sherry. Zažloutlé stěny. V nenápadném koutě pavučina. Vybledlé fotografie a podpisy vyhaslých hvězd padající spolu s omítkou.  Hudebníci, jak pohřební průvod – se sklopenou hlavou, černě, ve vlastním smutku. Poslední teskná píseň a pak zamávat chatrným chundelatým boa – sotva vzbudí nějakou pozornost. Pár zdráhavých rukou nenápadně rozvíří ticho.

Přichází kouzelník.

„Velevážené obecenstvo!“ Chronický smích ožraly. „Vítám vás dnes,“ Stále ta samá slova, už dvacet let. Stále ta samá galantnost. „tak jako již mnohokráte!“ Patří mu to tu celé, přesto tak cizí pocit. Cizinec ve vlastním domě. „Na naší kouzelnické show!“ Zpoza opony se vynořila dvě barová děvčátka s nonšalantním úsměvem a začala s rutinní grácií špulit ženskosti.

Je zvláštní, jak se kouzlo prostředí přeleje na účinkující. Kouzlo zašlé slávy, jakoby bylo nutné ho nést dál, ať už cokoli.

Mlaskání obecenstva a hurónský smích.

Je zvláštní, jak obyčejní lidé přelévají svou obyčejnost na vše okolo sebe. Kouzelné, kouzelně obyčejné, obyčejně ošuntělé varieté. Vše se jeví stejně ve své obyčejnosti i kouzelnosti okamžiku. Nic nepůsobí nepřirozeně. Jakoby všichni patřili a zapadali do tohoto monumentu starých časů. Jakoby kouzelník nemohl existovat bez vožungra. Jakoby tanečnice nemohly existovat bez pomlaskávání pobudů. Vše tak prachpitomě obyčejné a přitom pro vzdáleného pozorovatele tak kouzelné. Obyčejné i kouzelné předměty, věci, lidé a prostředí vypadají stejně. Taková symbióza dvou věcí, které se navzájem postupně ničí.

Hrála hudba. Kouzelník kouzlil. Tanečnice se tetelily. Vožungrové se opíjeli. Vše plynulo, tak jak má. Čas ubíhal. Noc se dloužila. Dým houstl. Nepatrný potlesk. A pak za oponu.

Usedl před zrcadlo. Těch dvacet let nebylo možno popřít. Zahleděl se na vrásky, začínající šediny a ustaraný obličej. Viděl všechny ty fotky, vzpomínky a papír v obálce. Chvíli přemýšlel o nejistotě, kterou pojímá k včerejšímu nápadu. Čekal jí silnější.

Políbil Lucii a Lídu. Vyplatil gáži, na kterou si už půl roku musel půjčovat a usmál se, když veselé odcházely. Snad byl teď jistější. Nikomu o tom nic neřekl. Neměl moc komu. Přeci jen chceme-li po anglicku zmizet, vypařit se či odjet na dlouhou cestu, zbytečně neupomínáme. Působilo by to snad dokonce směšně… na to už není nálada. Působit směšně. „Dělat šaška!“ a rána do stolu. To je tak, když člověka zradí vlastní řemeslo.

Ještě skleničku než sbalí kufr. Veselý hovor s barmanem, vždy ho prokoukne. I dnes? Dnes ne, dnes už ne. Nalije ještě jednu. Nechá ji ležet. Oblékne kabát, ponoří se do něj, zdvihne límec. Narazí si klobouk a vyjde do deště. Auta téměř nejezdí. Semafory monotónně poblikávají. Sem tam chodec. Pevně svírá kufr. Madlo klouže. Fouká vítr. Občas spěchající postavičku ozáří neony. Dýchá rytmicky ve své rozhodnosti.

„Nemáte pěťák, pane?“ optá se klučina zmoklým hlasem. Usměje se. Šikovným pohybem mu zpoza ucha vytáhne minci a ve chvíli chlapcova nejvyššího rozrušení vsune do jeho kapsy bankovku. Hoch se rozjaří. Zmoklá čupřina mu poskočí. „Děkuji! Děkuji, pane!“  Kouzelník se usměje. Koukne na hodinky. Už je čas! Vlaky nečekají.

Vyběhl nádražní schody. Okoukl nádherné lampy a mramor. Typický nádražní hlas a holubi. Pár postávajících hloučků – klobouky a kufry. Rychle zkontroloval tabuli příjezdů. Vyběhl na šesté nástupiště. Odložil kufr s na něm přilepenou obálkou. Vlak přijížděl.

Tu nejistotu opravdu čekal větší.

A když kov mlasknul o živou hmotu.

Nebyla to žádná kouzla.

Byla to jen obyčejná lidská zoufalost.

Jana Šrámková o Varieté:

Té povídky jsem si v obrovské hromadě ostatních všimla po prvních pár slovech a propadla jí po pár větách. Slovní zásoba, s jakou se jen tak nesetkáte. Hned v prvním odstavci čteme o publiku, které krmí vystupující chmurným potleskem a oni jej přijímají s odepsanou blažeností. A dál: fotografie s podpisy vyhaslých hvězd padající spolu s omítkou. Velmi ústrojně charakterizačně použité žraní brambůrků, barvité slovo vožungr, rána pěstí do stolu, když si majitel varieté uvědomí, že nechce všem dělat šaška, a tak ho doběhne vlastní řemeslo. Věta: Ze sálu se linul chmurný šanson se mi od té doby, co jsem ji četla, už několikrát vybavila. Tak se pozná dobrá věta, že se vám vrací na mysl. A dobrý text, že když o něm mluvíte, máte potřebu z něj tolik citovat.

Kromě originální slovní zásoby a zdařilých obrazů můžeme v téhle povídce pozorovat, jak se na malé textové ploše mění práce s větnou stavbou. Dlouhá souvětí u popisů varieté na začátku, ke konci, kdy se situace dramatizuje, už jen krátké úsečné věty nebo polovětné konstrukce. Auta téměř nejezdí. Semafory monotónně poblikávají. Sem tam chodec. Pevně svírá kufr. Madlo klouže. Fouká vítr.

V tak sugestivně popsaných atmosférách najednou není potřeba nijak moc děje. Nepotřebujeme znát celý příběh postavy, už dobře popsaný okamžik vypráví o nezměrném smutku a není vždycky nutné zkoumat jeho příčiny. Oceňuji, že autor odolal a životní únavu majitele neprosperujícího podniku neměl potřebu podkreslit žádnou dávnou dramatickou tragédií, třeba válečnou nebo traumatem z dětství, což jsou motivy, které často v potřebě eskalovat osobní situaci postavy nadužíváme – jako by naše osobní životy nebyly plné dramat, o kterých se dá psát.

Konec povídky je překvapivý, ač jen tak trochu, jen tak akorát, silný, ale velmi elegantní, bez emocionálního nátlaku. Taky název textu Varieté, ať se obloukem podíváme zase na začátek, je sympaticky lapidární. Ač když povídku známe, dochází nám jeho víceznačnost.

Kdybych musela celé tohle hodnocení shrnout do jedné věty, řekla bych: Text je jazykově bohatý, přitom krátký, nekomplikovaný, čistý, nic nepřebývá. Je zkrátka dobrý. A je zkrátka první.

Josef Soukal