Sedmdesátá léta byla pro Mertovu tvorbu stěžejním obdobím hrubnutí hlasu, cizelování výrazu a odpoutávání se od mladických beatnicko-hippie stylizací. Renesanční muž Merta, architekt a filmař, jenž předtím stopem projezdil Evropu, našel svůj výraz v písních, které nevyrůstaly zdaleka jen z folkáčského povědomí o dylanovsko-donovanovském základu.
„Měl jsem ambici skladatelů vážné hudby,“ píše Merta v bookletu Podkrovních pásků, „písničku jsem bral jako plnohodnotný výraz doby, která každý pokus o velké formy kontrolovala, zakazovala a ničila.“ Já se ale nemohu zbavit pocitu, že Mertovy písně jsou pozoruhodné právě tím, že v nich není velká forma zničena úplně.
Petr Ferenc v recenzi alba Podkrovní pásky. Více na www.novinky.cz.