Teoretické uvedení

Již delší dobu se nejen v českém kontextu vedou diskuse o tom, jakým směrem by se měla ubírat výuka gramatiky (srov. Hausenblas, 1996; Lefstein, 2009). Argumenty přibližující se jednomu či druhému pojetí výuky gramatiky jsou v podstatě vystavěny na různých představách toho, jaké kompetence si jedinec musí osvojit, aby adekvátně ovládl určitý jazyk. Na jedné straně tak stojí zastánci gramatické kompetence, na druhé straně kompetence komunikační. Současná podoba kurikulárních dokumentů (srov. RVP ZV, 2010) se snaží přiblížit druhému z obou přístupů – výuka jazyka má probíhat uvnitř konkrétního komunikačního kontextu a tento kontext má být jejím prostřednictvím (re)konstruován. Při rozboru předkládané výukové situace proto přezkoumáme vztah gramatického a komunikačního pojetí výuky české mluvnice, a to na učivu slučovacích spojek.

Pohled do školní praxe: anotace, analýza a alterace výukové situace

Anotace

Kontext výukové situace

Situace, které se budeme dále věnovat, pochází z výuky českého jazyka, mluvnice v 8. ročníku běžné základní školy. Jedná se o druhou hodinu tematického bloku, v němž se učitelka a žáci zabývají souřadným spojením vět či větných členů a jeho typům. V první hodině tematického bloku učitelka žákům vysvětlila, kde je v rámci skladby možné najít souřadná spojení a seznámila žáky s poměrem slučovacím a stupňovacím. Ke konci hodiny učitelka žákům rozdala nakopírovaný materiál, na němž byly ve dvou sloupcích vypsány všechny typy poměrů a odpovídající spojovací výrazy (viz tabulka 1). V rámci poměru slučovacího, který nás bude nadále zajímat, se jedná o spojky a, i, ani, nebo, také, též, pak, ani – ani, jednak – jednak, dílem – dílem. Do následující hodiny, jejíž součástí je anotovaná ukázka, učitelka žákům zadala za úkol se spojky naučit nazpaměť.
Více ZDE.

Autorka o výuce skladby ZDE.

Jeden komentář.

  1. Josef Soukal napsal:

    Poznámka k textu: V některých případech bychom doporučili místo termínu spojky užít termínu spojovací výrazy.

Zanechat odpověď