Zuzana Kostićová, mayistka a religionistka, publikovala na své facebookové stránce zamyšlení, jež uvedla větami uvedenými v našem titulku. S autorčiným souhlasem příspěvek přetiskujeme:

TLDR: současná akademická sféra je jazykově i diskursivně stále více uzavřená sama do sebe. U technických a přírodních věd to zřejmě tolik nevadí, ale u humanitních věd to může být vyloženě existenční záležitost. A je nezbytně třeba s tím něco udělat.

Nechápejte mě špatně: věda je naprostý zázrak (to zcela bez ironie) a to, že se v tuto chvíli odehrává v angličtině a na mezinárodní úrovni, je skvělé. Jednoznačně to usnadňuje obrovský růst lidského poznání. Na druhou stranu každá růže má trny. Všechny teze, byť by byly sebenádhernější, v sobě nesou semeno své vlastní antiteze – a to jen čeká na to, až se celá ta skvělá věc přežene do extrému. Pak vyklíčí a rozežere ji zevnitř.

Specializovaný, mezinárodní charakter vědeckého poznání si podle mě tohle semínko pěstuje taky. A to ve formě narůstajícího odtržení od zbytku světa. Napovídá se toho hodně o akademicích uzavřených ve věžích ze slonoviny, ale to je myslím jen ta menší a snazší část problému: daleko nebezpečnější je, že se v těch věžích mluví převážně anglicky, a navíc veřejnosti nesrozumitelným diskursem. A je to čím dál tím horší, protože současné akademické financování tenhle status quo výrazně podporuje. Ideální akademik současnosti prostě píše anglicky pro mezinárodní vědeckou komunitu. Popularizace je sice fajn, ale je to jenom popularizace.

Složité technické a přírodovědné obory to pravděpodobně jako problém nepociťují – specializované texty technického charakteru asi opravdu zajímají jen odborníky. Pro veřejnost pak stačí občas dát dohromady obecný popularizační článeček nebo uspořádat zábavnou přednášku s ukázkami pokusů. Ne tak ovšem v humanitních vědách. Humanitní vědy, alespoň jak to vidím já, představují způsob, jakým společnost poznává samu sebe. A to nejen lidská společnost v univerzálním, celoplanetárním a nadčasovém smyslu, ale především konkrétní lidská společnost na konkrétním místě a v konkrétní době. Vidím to tak, že humanitní vědy jsou pro společnost totéž co psychologické sebepoznání pro jedince. Jenže co si budeme povídat, takové sebepoznání nemá valného smyslu, pokud se odehrává v cizím jazyce a je většinově namířeno k zahraničnímu publiku. Představte si, že chodíte na terapii, kde terapeut jen poslouchá, co říkáte, a všechny své reakce adresuje v angličtině kolegovi, který sedí vedle něj. Abyste z nich něco měli, museli byste a) umět anglicky, b) vyznat se v profesním žargonu, jímž spolu oba odborníci komunikují. Netřeba zdůrazňovat, k čemu by taková terapie byla.

Co z toho podle mě plyne: tím, že humanitní vědy směřují k extrémní internacionalizaci, popírají jeden z nejvýznamnějších důvodů, proč vznikly. Co hůř, jejich smysl přestává být místním společnostem srozumitelný a obraz humanitního vědce se následně generuje podle toho, co je z nich stále na veřejnosti nejviditelnější. A to jsou kontroverzní stanoviska atraktivní pro média – a zejména aktivismus. Těžko vysvětlovat veřejnosti, že většina humanitního poznání nijak kontroverzní není a aktivistů je stále absolutní menšina. Média zajišťují, že veřejnost vnímá humanitní vědce nejvýrazněji právě v těchto rolích. Obraz humanitního vědce tak začíná lavírovat mezi pokřikujícím ideologem a rozumprdem, který si libuje v nepochopitelně extrémních tvrzeních. Za mediální oponou tomu tak samozřejmě není – ale tenhle svět zůstává veřejnosti skryt za tlustou jazykovou a diskursivní bariérou. Jsem přesvědčená, že jestli to takhle půjde dál, nakonec delegitimizujeme sami sebe.

Co tedy s tím? Jistě, každý z nás může začít klást větší důraz na popularizaci a na publikování textů psaných vernakulárním a vzdělané veřejnosti přístupným jazykem. Ale jsme lidi a jak známo, člověk je bytost nedostatku a musí se holt nějak uživit. Pokud bude systém dál finančně i kariérně zvýhodňovat ty, kteří publikují převážně pro mezinárodní publikum, veřejnosti přístupné texty budou dále mizet. Možná se pak záhy ukáže, že jsme z univerzit a akademií věd vytvořili do sebe uzavřený svět podobný například církevnímu klerikalismu. U přírodních a technických věd třeba o nic nepůjde. Ale takto pojaté humanitní vědy možná společnost potřebovat nebude.