„Nulová inovace u škol zřizovaných obcemi.“ To je lživý fundament, ze kterého vyrůstá blog Petra Chaluše, publikovaný samozřejmě na webu obecně (ne)prospěšné společnosti EDUin, která tímto pokračuje v tažení proti veřejným školám.S dojemnou naivitou Chaluš o rodičích žáků na soukromých školách tvrdí, že„ ani tak neunikají do elitního systému, který má nabídnout izolaci pro bohaté nebo pro chytré. Nemyslí primárně sobecky na budoucí ekonomický úspěch svých dětí.“ Očekává snad někdo, že tito rodiče nahlas přiznají, že nechtějí, aby jejich děti do školy chodily společně s lůzou? Bývalý kolega, když posílal syna „jen“ na víceleté gymnázium, použil slovo póvl. Že je to generalizace? – Rozhodně ne větší než ta, kterou nám předvádí pan Chaluš.

Z autorova blogu na i.DNES.cz.

 

Kategorie: i.DNES.cz, Obecné

3 komentáře.

  1. slávina napsal:

    Naprosto souhlasím s příspěvkem Ivy Švarcové!
    Komu poslouží devastace našeho speciálního a i základního školství ?
    Rozhodně ne vyrůstající generaci dětí, které mnohdy vůbec nezažily, že jejich rodiče
    vydělávají peníze prací . Pro získání sociální dávky nepotřebují žádné vzdělání .
    Proč se namáhat učením ?
    Pro učitele začíná být velmi demotivující vzdělávat seskupení žáků naprosto různé
    úrovně mentálních možností .
    Žádná podpůrná opatření nemohou nahradit intenzivní speciální péči . Jsou to jen slova,
    a slova ….A zbožná přání diletantů.

  2. Iva Švarcová napsal:

    S výpady proti veřejným školám se setkáváme už dlouhou téměř denně a nebývají to vždy výpady zaslepené. Toto tažení je cílevědomé a začalo zároveň s prosazováním inkluzivního vzdělávání. Je plánovité, systematické a je do něho zapojena organizovaná skupina inkluzistů a jejich pomahačů, kteří sledují své vlastní zájmy.
    Je velmi pravděpodobné, že hlavním cílem dlouho připravovaných opatření zaměřených na likvidaci speciálního vzdělávání byla privatizace základního školství.
    Inkluzi, stejně jako dehonestování veřejných škol, od počátku prosazovali lidé s nedostatečným nebo žádným pedagogickým vzděláním a od počátku byla realizována jako politické opatření. Byla realizována proti vůli a proti zájmům speciálních škol, proti zájmům veřejných škol, proti zájmům učitelů, rodičů a v neposlední řadě i proti zájmům žáků škol běžných i speciálních.
    Dnes už se veřejně mluví i píše o tom, jaký problém představuje „společné vzdělávání“ žáků se sníženou úrovní rozumových schopností s jejich intaktními spolužáky a už není žádným tajemstvím, jak výuku v „běžných školách“ narušují žáci s různými poruchami chování, které není možné s rámci početných tříd zvládnout ani za pomoci „podpůrných opatření “.
    Mluví i píše se o tom, že úroveň výuky na mnoha veřejných školách klesá. A tak zodpovědní rodiče, kteří mají zájem o kvalitní vzdělání svých dětí, hledají nové cesty, aby svým dětem pomohli, a to i za cenu finančních nákladů převyšujících jejich možnosti. Zakládají se školy často podivného zaměření, vznikají různé rodičovské projekty, v nichž často chybí kvalifikovaní učitelé, za inovace ve školství se vydávají alternativní školy s více než stoletými koncepcemi vzdělávání, které vznikly ve zcela odlišných podmínkách a jejichž zaměření bylo podstatně jiné, než jak je nyní prezentováno.
    V souvislosti tím probíhá intenzivní masáž veřejného mínění, která má povahu tvrdého konkurenčního boje. Do tohoto boje jsou zatahováni nejen rodiče, ale i nezletilé děti. Být v soukromé škole je „in“ stejně jako je „in“ mít značkové oblečení a nejdražší mobil. Prosazuje se myšlenka, že „co nic nestojí, za nic nestojí“ a znevažuje se práce a vzdělání tisíců učitelů veřejných škol. Zasahuje to i žáky, kteří jsou utvrzováni v tom, že jejich učitelé nejsou tak dokonalí, jako učitelé v soukromých školách a snižuje to důvěru žáků v učitele a autoritu učitelů.
    A tak se téměř denně můžeme někde dočíst, o „nulových inovacích u škol zřizovaných obcemi“, o nedostatečném vzdělání učitelů (většina z nich jsou magistři svého oboru), o zastaralých metodách vyučování, v nichž převažuje frontální výuka (která mimochodem patří k nejefektivnějším formám vyučování), že učitelé se dostatečně nevěnují žákům individuálně ( což jde při počtu 30 žáků ve třídě dost obtížně), že učitelé mají na žáky příliš vysoké nároky ( zpravidla v souladu s RVP), že ve školách převažuje sumativní hodnocení, místo aby se užívalo hodnocení formativní, pokud možno slovní, že jsou ve školách žáci ponižováni a šikanováni atd. Jednotlivé negativní případy a příklady se zobecňují a zveřejňují v médiích, zatímco jednotlivé „ příklady dobré praxe“ soukromých a alternativních škol se vyzdvihují a přednáší se o nich na různých seminářích a kulatých stolech.
    Komu a čemu to slouží? To je otázka pro kvalifikované a objektivní sociology. Ale je zřejmé, že to neslouží žákům, ani zdravým ani postiženým ani chudým ani bohatým ani průměrným ani mimořádně nadaným ani jejich přípravě na život v tržní společnosti, kde budou vystaveni náročné konkurenci.

Zanechat odpověď