Petr Němec, student oktávy Gymnázia a SOŠ Rýmařov, si pro svou maturitní práci psanou v jarním termínu letošního roku zvolil zadání č. 3:

Zimní krajina

VÝCHOZÍ TEXT
Pokojně, nekonečně padá sníh na zmrzlý kraj. Je mi slavnostně i teskno zároveň, neboť se cítím osamělý v širé krajině. Země před mýma očima se zjednodušuje, sjednocuje a rozšiřuje, je srovnaná v bílých vlnách a nerozrytá zmatenými stopami života. Konečně prořídl a zastavil se tanec vloček. Váhavě bořím nohy do nedotknutelného sněhu a poznamenávám kraj dlouhým řádkem svých kroků…
(Karel Čapek, Šlépěj, upraveno)
ZPRACOVÁNÍ: líčení zimní krajiny (funkce výchozího textu inspirativní)

Nechal se inspirovat některými motivy výchozího textu, jako hudebník zapojil do osnovy práce synesteticky zvuk i pohyb a dokázal se vyhnout kýčovitosti, která u subjektivně zabarveného popisu často hrozí. Pointa je – vzhledem k životní situaci, v níž se nachází – více než aktuální. Práci otiskujeme přesně tak, jak byla napsána, tedy i s drobnými chybami – Petr byl zařazen do kategorie žáků SPUO-1; přesto nakonec získal plný počet bodů.

Vl. Stanzel

Otevřel jsem najednou oči a oslepila mě zářící čistota bílé noci, jež se před mými okny objevila, zatímco jsem spal. Jsem mrtvý? Nikoliv. V tom rozjitřelém stavu mysli jsem přemluvilo svá víčka k několika jemným pohybům, abych spatřil…

Sněží! Jaký to slavnostní den, pomyslela by si nejspíš matka. Ale mou mysl skličuje pocit osamění v širé krajině. Obléknu proto rychle svůj kabát a vyrazím s chmurnými myšlenkami ven.

Nořím se tiše do bouřlivého tance vloček a poslouchám jejich hudbu. Žádný skladatel nikdy nedokáže napsat tak dokonalou kompozici jako vločky rozradostněné ze své hry. „Jaké hry?“ ptám se sám sebe. Agresivní a nutkavé touhy zmrazit celý svět, obemknout ho smrtícím sevřením a udusit jej? Nebo mateřské touhy přikrýt a pohladit zemi před spánkem, aby mohla snadno odpočívat pod bílou peřinou, s pocitem bezpečí?

Ohlédnu se. Mé stopy jsou ihned udupány vášnivým tancem třpytivých mágů. A okamžitě jsou proměněny v moře, které se vlní do rytmu neustávajících melodií neexistujících autorů. Samota.

Tam, kde ještě před chvílí stála má malá chaloupka, nyní z hluboka dýchá ona: bílá noc – slepota, jež mě vylákala ven. Pohltila mne.

Tu najednou, jako úderem do zvonu, utichl bujarý tanec a přede mnou se rozprostřela tichá krajina. Stojím uprostřed ní – jsem jejím srdcem. Připadám si, jako bych se tady narodil. Jako jarní kvítí jsem prorazil mohutnou hradbu sněhové pokrývky, abych mohl spatřit Slunce.

A skutečně, skrze bílou vrstvu sněžných mraků pozvolna dopadají zlatavé paprsky – pocit štěstí a radosti. Dopadají na louku, která díky nim rozkvetla tou nejbarevnější paletou barev. Na louku, která svým třpytem oslňuje i nejtemnější kouty lidské mysli.

Zemi přede mnou rozezněl úder zvonu a ona je klidná. Jako myšlenky mé milované matky. Prostá a jednoduchá peřina rozestýlaná hebkým dotekem větru. Dong…

Jaký to paradox – až nyní, když se nade mnou rozzářilo Slunce, jsem si uvědomil jaká je zima. Mráz už mi prohlodal špičku mých bot a s ještě větší chutí se pouští do palců u nohou.

Hádám, že je čas jít domů. Opustit toto místo a pošpinit tak čistotu krajiny řádkem svých kroků. Narušit její klid. Vyrýt do ní svou cestu.