Z rozhovoru v magazínu EDUzín:

Takže o špatných věcech se ve třídě vůbec nemluví…

Spíš se řeší bokem a pokud jde o drobnosti, pak co nejméně viditelně. Příklad: Chci pozornost dětí, ale Honzík ve třetí řadě ještě povídá. Tak řeknu: „všichni oči na mě, první řada je připojená, druhá taky, ve třetí řadě ještě čekám na jeden pár očí.“ V ten moment se přidá i poslední povídavý žák, aniž bych ho nálepkoval „tamhle Honza zase kecá“. Dáte mu možnost zlepšit se, aniž by s tím šla negativní pozornost třídy.  (…)

Co když někdo třídní pravidla nedodržuje?

Neustále se vracím k tomu, co je správné chování, jako když promazávám dobře seřízený stroj. Dětem pomáhám i nonverbálně, třeba posunky nebo chvilkovým přerušením toku řeči. Protože pravidla dobře znají, rychle si uvědomí, že je něco v nepořádku, a samy se zregulují. Když jde o něco závažnějšího – třeba se někdo někomu ošklivě posmívá – dám mu varování a když jsou dvě za den, musím mluvit s rodiči. To se děje velmi málo. Možná to zní autoritativně, ale my nemůžeme dovolit, aby ve třídě platil zákon džungle. Aby se tam děti necítily dobře a bály se tam přijít. 

Aby to neznělo jen jako kasárenský dril – ta botheredness se projevuje třeba i tak, že když se mě dítě na něco zeptá a já zrovna nemám čas, řeknu mu „teď nemůžu, ale ještě dneska ti to řeknu“. A musím to splnit. Nebo že nenechám být, když někdo mluví a spolužáci ho neposlouchají. Všechny děti v mé třídě musí vědět, že mi záleží na jejich dobru a tak je nemůžu nechat, aby nenapsaly velké písmeno na začátku věty nebo tečku na konci. Svou lásku jim ukazuju dokonce i tím, že je vyvolám. Protože když je nechám spát v koutě, tak se nic nenaučí, nebudou mít pocit úspěchu, nebudou mít motivaci se učit. Odnesou si ze školy jen to, že jsou k ničemu a že jim to nejde. V Česku si říkáme, že škola je otrava a učitelé vymýšlejí, jak ji udělat zábavnější. V Anglii je úplně jiný narativ: škola je fajn, protože nám pomáhá se zlepšit. Učitel probudí v dětech motivaci tím, že se toho hodně naučí. Když jsem nastoupil do své současné třetí třídy, některé děti po dlouhém období distanční výuky ještě neuměly plynule číst. Za pár měsíců se to naučily, měly z toho ohromnou radost, a ta je motivuje k dalšímu zlepšování.

Starší rozhovor s Pavlem Bobkem a odkazy na autorovy blogy najdete ZDE.