O čem píše učitel na své facebookové stránce 30. 6.? Češtinářka Tereza Podholová (její jméno je našim čtenářům dobře známé) znovu přichází s dobrými nápady, jimž stojí za to věnovat pozornost dříve než v září…
Sice je 30. 6., tedy poslední den školního roku, ale už teď někdo přemýšlí, jakou celoroční hru od září zvolí. Kdo mě zná, ví, že jsem velký odpůrce tradičních celoročních her (důraz kladu na slovo tradiční – ty tradiční totiž posilují až moc vnější motivaci, jsou vhodné prakticky jen pro silné žáky, na ty slabší to žádný vliv potom už nemá). Představuji vám naši „celoroční hru“ (je to v uvozovkách proto, že to není žádná hra, ale je možné to jako „hru“ taky pojmout). Postupně celý rok pracujeme na tom, abychom se v dovednostech a znalostech posunuli dál. Každé z 12 barevných polí je ještě rozděleno na 4 části. Pokud se dítěti podaří v dané oblasti uspět, dostane jeden ze 4 dílků. Cílem je získat všechny 4 dílky pro všech 12 oblastí. Zdá se vám to jednoduché? Jenom 4 pro každou oblast? Nenechte se zmást – každý další dílek je větší, to znamená, že je potřeba pokaždé ukázat, že umím víc než předtím. Těch 12 oblastí zase ukazuje, kde jsou moje silné a slabé stránky (jedna barva hned plná, ale co ty další?), a že „učení“ se nedá scvrknout jen na „znalosti“. Ztvárnění ciferníku taky není náhodné – ukazuje, že po celou dobu je potřeba dbát na všechny oblasti, protože bez nich to „nepoběží“. Každý má své kolo, každý si sleduje svůj postup. O tom, zda se dítě posunulo, nerozhoduje jen učitel, ale podílejí se na tom všichni.
Z f. stránky T. Podholové (6. 3. 2022):
A dost!
Půjčím si název jedné knihy a jistě se ptáte a dost… čemu? A dost didakticky nevhodnému materiálu (především pro 1. stupeň), který na nás z různých facebookových učitelských skupin vyskakuje každou chvíli.
Je chvályhodné, že si kolegové učitelé mezi sebou nezištně sdílí nápady, rady, pomůcky a materiály (důraz kladu na slovo nezištně – kdo chce prodávat, ať si tak činí na svých vlastních stránkách či ve svých skupinách a nedělá si bezplatnou reklamu ve skupinách, které jako prodejní rozhodně zřízené nebyly), ale musí být správně. O tom, že se tam sem tam vloudí nějaká chibička (slovo je napsáno záměrně takto), psát nebudu. No…, může se stát. Autorská slepota je velmi silná. Stačí autora taktně upozornit. Problém trochu nastává, pokud sám autor ani po upozornění tak nějak neví, kde ta chyba je. Dobře…, i to bychom mohli se zaťatými zuby překousnout. Co ale tolerovat nelze, jsou chyby didaktické, kterými lze napáchat mnohem víc škody, než když nám ujede pravopis.
A přitom stačí tak málo! U každého materiálu si řekněme, jaké kompetence naplňuje, jaké dovednosti rozvíjí, jak pomáhá dítěti lépe pochopit, upevnit, zopakovat… učivo, nemůže náhodou ten materiál spíš žákovi ublížit? Je graficky přijatelný pro každé dítě, tj. i děti s poruchami? Není to až moc barevné jenom proto, aby se to dobře prodávalo a přilákalo potenciální zákazníky? Využívá dostatečně čtenářskou gramotnost, metody kritického myšlení? Aktivizuje žáka (tj. z pasivního příjemce dělá aktivního spoluúčastníka)? A v neposlední řadě jestli jsou všechny zmíněné prvky v symbióze? Ta symbióza je velmi důležitá, protože můžeme najít i materiály, které se tváří, že využívají metod RWCT, ale tyto metody jsou na materiál spíš uměle napasované, než aby je opravdu materiál využíval.
Co je ale mnohem znepokojující, spíš bych řekla alarmující, je velké množství učitelů, kteří o takové materiály mají zájem a ještě za ně zaplatí, byť poměrně malou částku pohybující se v řádech desítek korun. Když už není soudný autor takového materiálu, měli by být soudní a kritičtí kolegové učitelé, kteří na chybu upozorní, a rozhodně ji nesmí podporovat (tj. kupovat si takto didakticky nevhodný materiál a šířit ho mezi žáky). Takovéto materiály nenajdeme jenom v učitelských skupinách, jsou dokonce i na webech, které jsou přímo určené k prodeji didaktického materiálu. Prestiž takovýchto webů logicky začne klesat. Dokonce to velmi ničí i jejich reputaci – o materiály z těchto webů nemám zájem, ale přesto na nich můžeme nalézt velmi zajímavé kousky. Bohužel ty špatné materiály je ale převálcují. Kdo by se chtěl prohrabávat bahnem, aby našel jednu perlu?
Někdy si s některými kolegy připadám, jako když hrách na stěnu házíme. Opakovaně upozorňujeme autory materiálů pro 1. stupeň, že nemůže být barevně přeplácaný – na prvním místě nestojí barva, ale obsah. Barvy jsou hezké, ale jen na první pohled – pak už rozptylují, přitahují pozornost v nevhodnou dobu, zastiňují obsah apod.
Nevhodná je pro 1. stupeň korektura. Potřebujeme, aby si žáci (nejméně) po dobu 1. stupně fixovali správně napsané slovo. Jak dobře víme, děti zas tolik nečtou (to by bylo ovšem na jinou debatu), takže se se správně napsaným slovem setkávají mnohem méně. Pokud jim v nevhodnou dobu nabídneme korekturu, dochází k zafixování obou variant, a to dokonce v poměru 50:50. Problém se obvykle projeví později (2. stupeň či sš), kdy si dítě snaží v mozku vybavit správně napsané slovo, ale vyskočí obě varianty. Dokonce ani zápis obou variant jim nijak nepomáhá.
Pro některé děti může být korektura vhodná. Jsou to děti, které mají dané učivo perfektně ovládnuté a fixace na špatně napsané slovo tolik nehrozí.
I tolik oblíbené doplňovačky nejsou až takové terno. Je to rychlé procvičení, dobře se to opravuje, ale… Děti potřebují dostat pravopis do ruky, tzv. grafomotorická paměť. Když to řeknu jednoduše, ruka jim nedovolí napsat slovo chybně. Co bývá u doplňovaček ještě horší, je změna písma – do tištěného slova doplňují žáci psacím písmem vynechané písmenko. V takovéto grafické podobě se slovo normálně nevyskytuje (nechme stranou změnu psaní, ke které některé děti přistoupí – takový mišmaš psaného a tiskací písma).
Takových příkladů bychom našli i víc. Toto je jenom ukázka toho, co mě v poslední době nejvíce bije do očí.
Děkuji každému, kdo dočetl až sem, kdo se zamyslí, než nějaký materiál koupí.