Z našeho archivu:

 

Jan Zábrana: 55 (sbírka Utkvělé černé ikony)

Přestane vyznávat lásku
a začne dělat ji.

Přejde ho
přístupné terče
z rozmaru míjet
a nechávat jiným.

Pozná, jak lehké je
zasáhnout nejměkčí místa,
jak lehké
kdekoho zranit,

všichni si o to jen křičí,
každý má něco,

jeden hrb na hřbetě,
druhý smrt na jazyku,
třetí svůj metr šedesát,
čtvrtý hrb dovnitř obrácený,
pátý své prohrané ženy.

Tak každý jinak,
ale každý
v tom namočen je.

Mé setkání s Janem Zábranou mělo dvojí podobu. Když se na počátku let devadesátých v Literárních novinách objevily ukázky z jeho deníků, posléze vydaných knižně pod názvem Celý život, doslova mě pohltily a při četbě jsem zažíval s jejich autorem (paradoxně o více než generaci starším) až neuvěřitelné souznění v prožitcích, názorech a postojích. To bylo mé první setkání se Zábranou – člověkem. O pár let později vyšel péčí Jiřího Trávníčka soubor Zábranových sbírek z 50. let 20. století nazvaný prostě Básně. A tehdy se odehrálo mé druhé setkání – tentokrát se Zábranou Básníkem. Úmyslně jsem použil velké B, protože ona kniha je pro mě jednou z iniciačních, ukázala mi jinou poezii, než jsem do té doby četl a měl v oblibě, existenciální básnické gesto rozpjaté mezi póly artistnosti a drsné nestylizovanosti, gesto plné bolesti, obav, chvění, ale přitom mužné a pevné, rostoucí ze vzdoru, se slovníkem leckdy periferním, ale přesto poetickým, s prožitkem o to intenzivnějším.

Báseň nesoucí v názvu pouze číslo pořadí v dané sbírce je ryze existenciálním textem, jímž naplno prosvítá situace nietzscheovského člověka po „smrti Boha“, člověka vyvráceného z řádu světa, zbaveného metafyzického horizontu, ponechaného jen sobě (a druhým) na pospas. Ukazuje moment, který v linearitě času lyrického hrdiny básně sice ještě nenastal, který ale vlivem neúprosné determinace lidského života jistě přijde. Okamžik, kdy se z člověka – kořisti stává člověk – lovec. Okamžik, v němž rezignuje na pozitivní lidství, slušnost, ohleduplnost a vědomě ubližuje – ne proto, že musí, ale proto, že může a chce. Takový okamžik trvale mění naše životy, které se pak dělí na dobu „předtím“ a dobu „potom“. Každý člověk podobnou situací projde, pro někoho se stane varovným mementem, pro jiného běžným vzorcem chování. Stejně osudově si v sobě neseme své neúspěchy, temná zákoutí, slabá místa, která z nás dělají“přístupné terče“ ostatním. „Každý v tom namočen je“, každý má v sobě zárodky budoucích proher, každý se může z lovce kdykoliv stát kořistí jiného, silnějšího predátora. Obě situace jsou stočeny do sebe jako mystický had Uroboros požírající svůj vlastní ocas. Není úniku. Báseň se tak pozvedá z individuálního svědectví o prašivině života (obzvlášť v Čechách padesátých let minulého století) k nadosobní výpovědi o  řečeno heideggerovsky – povaze našeho pobytu a stává se Poezií.

 

6 komentářů.

  1. Josef Soukal napsal:

    Příspěvek Tomáše Bezfaldy Blažka k Celému životu ve facebookové skupině Opožděné recenze:

    Jan Zábrana: Celý život. Zábranovy deníky z let 1948 až 1984. Konvolut, který je i přes svůj více než tisícistránkový rozsah v tomto vydání pouhým torzem Zábranových dochovaných zápisků. Co napsat o knize, které patří pevné místo na panteonu českých literárních jistot, vedlejšího produktu převážně překladatelské práce autora, který žil život trpěného ale stále škrceného – a z hlediska komunistického režimu jaksi průsvitného – génia literatury, kterému bolševici zničili rodinu (dlouholeté uvěznění obou rodičů ) a zničili tím i jeho vlastní život? Vše už bylo napsáno. Ke čtení lze jen doporučit, tak intenzivních a mohutných textů v domácí deníkovém literatuře mnoho není. (Pokud já vím, že.) Tak jen poznamenám své tři čtyři zcela subjektivní postřehy. Nejvíc mě bavila první část, Zábranova studentského života zrání (hrozné slovo), jeho popisy života ve škole a se školou, pocity z četby, vycházky, zábavy, úvahy o politice a umění. Bavilo mě to asi i proto, že tam ještě Zábrana hledal svou pozici a věřil v záblesk životního smyslu; ještě nic nevěděl o takřka černočerné tmě svých dalších let. (Jeho v tomto souboru nepublikované skautské deníky si ještě chci přečíst.) – V knize je neskutečné množství jaksi ledabyle „poházených“ skvělých Zábranových básní, básnických torz. – On tam píše, jak psát dobře! To jsou přímo návody. – Zábranův pesimismus je čtenářsky na těch 1046 stranách čtenářský až úmorný. Ale jde se od něj odvracet? Lze jej jen pročíst-protrpět s autorem. – Zábranovo přesvědčení, že československý komunismus byl výhradním viníkem vzniku lidské bažiny po roce 48 a 68 je myslím částečně iluzí. Zábrana aspoň věřil a mohl se tím snad nějak chlácholit, že toho původce zná, ale myslím, si, že kdyby se dožil let polistopadových, možná by reagoval stejně jako Karel Kryl – sebeubíjející novou deziluzivní chirurgií společenského těla. Nenapadá mě teď jiné slovo, než že to byla asi zčásti jeho diagnóza – nenacházet naději. Ale – může se mu někdo divit? To nejde a styděl bych se ho soudit. – Četl jsem JZ deníky poprvé komplet a četl jsem je tři týdny – bylo to čtenářsky těžkých 21 dní. Tyhle texty nejde číst rychle, nelze je nečíst, nelze v nich přeskakovat. Je to tortura neskutečné síly. – Nezkoumal jsem to, ale nějak se mi zdá že Zábrana není v těch denících celý. Je tam jen jeho stín. – Čtěte.

  2. Josef Soukal napsal:

    K Janu Zábranovi, z diskuse na FB (V. Stanzel):

    Monotónní básně – Třetí

    To byl ten déšť, liják tvého těla,
    a k ránu pršelo i venku, do oken,
    na dvůr a na asfalt, kam už jsi neviděla,
    to byl ten déšť, ten liják tvého těla…
    A dveře zaklaply, když ještě nebyl den.

    Plíseň tam šplhala pořád výš po schodišti,
    mžourala osleplá z plamínků zápalek.
    Kdo tam s ní tehdy stál? Já, nebo už ten příští?
    Plíseň tam šplhala pořád výš po schodišti,
    ta taky hledala na všechno jeden lék.

    Vyšel jsem do deště a déšť mi hlavu stínal,
    když jsem šel na tramvaj, k Vltavě na refýž.
    Na rohu čekal den a kurvu připomínal,
    když jsem stál na dešti a déšť mi hlavu stínal
    a padal jako síť a studil jako mříž.

    Zhudebnili Hm…, užito v cyklu pořadů Josefa Rauvolfa na ČRo Vltava Ro(c)k v poezii:
    https://prehravac.rozhlas.cz/audio/3033189 (nedejte se splést tím, že je stránka uvedena jako Karel Havlíček Borovský – ČRO má v seznamu pořadů nechtěný posun o 1 číslo. Samostatně je píseň k poslechu zde:
    https://skupina-hm.bandcamp.com/track/monot-nn

  3. Josef Soukal napsal:

    Člověk je na světě k tomu, aby ho pronásledovali.

    vidět, jak Bůh obětuje generaci – bez váhání – a druhou

    Knihy pro něho byly jediná svoboda tolik let, že si ji jinak neuměl představit.
    (Jan Zábrana: Disiecta membra)

    – – –
    zářezy na pažbě
    (básníci ve vazbě)
    a přece se točí!
    (kolem nich slídivé oči)
    – – –
    Ó nebýt za branou!
    Ó býti Zábranou!

Zanechat odpověď na Josef Soukal