Znovu publikujeme článek z časopisu Český jazyk a literatura. Autor se v něm zabývá problematikou, jež často nebývá v učebnicích zpracována v souladu s novějšími poznatky.

Řeč postav ve vyprávění

Robert ADAM

Před několika lety jsem obhájil disertaci, v níž jsem vytvořil (v návaznosti na L. Doležela a s velkou pomocí teorií A. Macurové a J. Hrbáčka) mj. vlastní taxonomii forem, jimiž je ve vyprávěném komunikátu ztvárňována řeč postav. V tomto článku bych rád se svými závěry seznámil učitele češtiny.

V každém slovesném komunikátu vystupují nějaké vnitrotextové subjekty. V primární komunikační rovině je to subjekt podavatele a subjekt příjemce, sekundárními vnitrotextovými subjekty jsou postavy. V tomto článku se soustředím na uměleckou prózu, je však třeba mít na paměti, že primární i sekundární komunikace mezi vnitrotextovými subjekty probíhá i v jiných druzích jazykových projevů včetně mluvených. Podavatel vyprávěného komunikátu (ten, kdo v něm mluví, vypráví) se obvykle označuje jako vypravěč. Ve vyprávění v ich-formě zpravidla vystupuje postava, která je s vypravěčem totožná, ale na rozdíl od něj je zakotvena v časoprostoru vyprávěného děje. Obvykle se takto rozlišuje „vyprávějící a prožívající Já“, avšak z mnoha důvodů je praktičtější zůstat u pojmu vypravěč a prožívající Já nazývat – rovněž jednoslovně – proživatel.

Vypravěč není jediným subjektem, který ve vyprávěném komunikátu mluví: řečovou činnost vyvíjejí rovněž jednotlivé postavy. Má-li tato činnost podobu vyprávění, nazýváme takové vyprávění sekundární. Již dávno si stylistikové povšimli, že řeč postav může být ztvárněna (podána) různými způsoby. V české odborné literatuře stojí na počátku zkoumání těchto způsobů článek J. Hallera Řeč přímá, nepřímá a polopřímá (NŘ 1929, s. 97–107, 121–130) a za teoretický základ uvažování o nich slouží už po několik desítiletí monografie L. Doležela O stylu moderní české prózy (Praha 1960).

L. Doležel postavil řeč postav proti řeči vypravěče a popsal, jak vypadají prototypy obou těchto řečí: V řeči vypravěče se vyskytuje pouze třetí slovesná osoba (to ovšem neplatí o ich-formě) a jediný slovesný čas, zpravidla minulý, nebývají v něm přítomny prostředky apelu (apelové částice, kontaktová citoslovce, vokativy, rozkazovací věty) ani prostředky exprese (citově zabarvené výrazy, zvolací a přací věty), scházejí v něm prostředky vyjadřování subjektivní sémantiky (hodnotící adjektiva, hypokoristika, modální výrazy) a deiktické výrazy v něm mají funkci odkazovací. Prototypická řeč postavy naproti tomu může obsahovat všechny mluvnické osoby a všechny časy, prostředkům apelu, exprese a vyjadřování subjektivní sémantiky se nevyhýbá, ukazovací zájmena a zájmenná příslovce v ní mohou opravdu ukazovat (k vyprávěné komunikační situaci). Obě řeči od sebe bývají odděleny graficky: uvozovkami, případně dalšími členicími znaménky, často i členěním do zvláštních odstavců.

Vedle těchto prototypických podob popsal L. Doležel i podoby jiné, přechodové, a souhrnně nazval všechny podoby „kontextovými postupy“ nebo „promluvovými typy“. Střechový termín není dosud bohužel ustálen: ve středoškolských učebnicích českého jazyka se užívá pojmů „podoby promluv“ nebo „formy promluv“, M. Grepl (Encyklopedický slovník češtiny, Praha 2002, s. 375–376, heslo Reprodukce prvotních výpovědí) píše o „formách reprodukce prvotních výpovědí“, atd. Podle mého názoru je nejvhodnější popisný pojem formy podání řeči. Proč „formy“, o tom viz dále podrobně. Výraz „podání“ nebo „reprodukce“ považuji za nutný, neboť nejde o podoby sekundárních promluv, nýbrž o podoby toho, jak jsou tyto promluvy ztvárněny, „filtrovány“ v komunikaci primární; „podání“ je pak pojem vhodnější než „reprodukce“, poněvadž je obecnější a hlavně neutrální ve vztahu k ontologickému statusu fikčního děje: vždyť má-li být promluva reprodukována, musela být předtím nutně někde produkována. Konečně „řeč“ je vhodnější než „výpovědi“ nebo „promluvy“, protože je v singuláru a umožňuje uchopit promluvové pásmo postav, resp. vypravěče, jako celek.

L. Doležel rozlišil pět forem podání řeči, kdežto v současných učebnicích českého jazyka se píše o čtyřech. Postupně totiž byla správně opuštěna představa, že mezi tyto formy patří tzv. řeč smíšená, tj. řeč vypravěče modifikovaná tu a tam jednotlivými znaky řeči postav/postavy: smíšená řeč totiž nepodává celistvé promluvy postav, nýbrž jen jejich útržky, charakteristické obraty nebo jen pouhá jednotlivá pro postavu typická slova. Ostatní formy L. Doležel definoval podle přítomnosti jednotlivých (výše vyjmenovaných) charakteristických prostředků prototypické řeči vypravěče v řeči postavy. Časem se však v definicích začalo kromě poukazu k přítomnosti těchto prostředků používat i poukazu k rozdílné míře doslovnosti jednotlivých forem (tj. míře věrnosti, s níž odrážejí „originální promluvu“ postavy) a k charakteru podávané řeči (zda je promluva postavy monologická, nebo dialogická, zda jde o hlasité promluvení, nebo o myšlenku apod.). Vzniká tak jakási podivně zjednodušená taxonomie forem podání řeči, založená na nestejnorodých kritériích a zcela mylně předpokládající, že přítomnost určitých jazykových prostředků nutně vytváří určitou (vždy stejnou) míru doslovnosti a je nutně spjata s určitým charakterem podávané řeči.

Ve skutečnosti je třeba tyto tři charakteristiky navzájem důsledně oddělit a zjišťovat zvlášť, 1) jaká řeč je podávána, 2) kterou formou se to děje a 3) jak vysoká je míra doslovnosti. Kombinovat tyto tři charakteristiky nelze sice zcela libovolně, avšak počet kombinací, které se reálně vyskytují v umělecké literatuře, je mnohem vyšší, než jaká je obecná představa.

Řeč, která je podávána, může být vlastně libovolné povahy. (Ukázky pocházejí z Babičky Boženy Němcové.) Může být různě dlouhá – od jediné výpovědi až po mnohastránková sekundární vyprávění (v Babičce např. myslivcovo vyprávění o Viktorce). Může být monologická i dialogická, mluvená i psaná, vnější (skutečně artikulovaná) i vnitřní (myšlená). Podávat lze i řeč hypotetickou, nerealizovanou (Pan otec řekl by: proti gustu žádný dišputát.), řeč neverbální, nerealizovatelnou (Kury i vrabci s velikým podivením na spřežení se dívali, myslíce si asi: Propánakrále, copak to má být!), i řeč typizovanou, tj. zastupující množství podobných řečí pronesených v podobných situacích (Jak jsem se v hospodě nebo v létě na mlatě ukázala, už křičeli hoši: Madlena je tu, hrajte kalamajku, vrtáka!). Některé typy podávaných řečí jsou obvyklejší než ostatní (např. mluvený dialog, vnitřní monolog, dopis), avšak důležité je, že řeč kterékoli povahy může být podána v zásadě kteroukoli formou.

Podávaná řeč postavy bývá často – ale zdaleka ne vždy – uvozena nějakým rámcem. Rámec má nejčastěji podobu věty (běžně se používá termín „uvozovací věta“), ale může jím být i souvětí, nebo naopak nevětný výraz. Jádrem větného nebo souvětného rámce bývá sloveso mluvení, dále rámec zpravidla obsahuje identifikaci komunikující postavy a mnohdy i další charakteristiky podávané řeči, např. údaje o hlasitosti, o výšce hlasu, o mimice, která mluvení doprovází, atd. Hlavní funkcí rámce je explicitně označit podávanou řeč jako řeč postavy. U některých forem podání řeči je proměnlivé i umístění rámce: rámec může stát před podávanou řečí, za ní, podávaná řeč může být rámcem obklopena (…říkávala: „Vidíte, … , bude to Vaše,“ doložila vždy, škatulku zavírajíc.) i přerušena („Jděte mi k šípku,“ povídala, „kdopak by do takové houpačky sedal, to je tak pro vás.“).

Jak již bylo řečeno, jednotlivé formy podání řeči postav nejsou nutně spjaty s povahou podávané řeči ani s měrou doslovnosti. Je tedy třeba popsat je jakožto formy a k jejich definici použít pojmů z oblasti syntaxe (včetně textové) a pragmatiky. Pojmy z textové syntaxe přebírám od J. Hrbáčka (Nárys textové syntaxe spisovné češtiny, Praha 1994; s těmito pojmy se pracuje již v publikaci M. Čechové a kol. Komplexní jazykové rozbory, SPN, Praha 1992). Pro názornost uvádím u každé formy ukázku, jak by šlo její pomocí vyjádřit promluvu matky v pohádce o nezbedných kůzlátkách (ve vyprávění v er-formě). Je-li to možné, uvádím příslušnou formu bez rámce.

Přímá řeč se bez rámce obejde. Podávaná řeč postavy v ní má status výpovědi (nebo množiny výpovědí). Je-li rámcová věta přítomna, je s podávanou řečí spojena až na úrovni nadvětné syntaxe, netvoří spolu jednu výpověď. Deiktické prostředky i kategorie osoby a způsobu se v přímé řeči vztahují k perspektivě mluvící postavy a k situaci sekundární komunikace. Doufám, že zatím nebudete zlobit. Hlavně nikomu neotvírejte. Rozumíte?

Polopřímá řeč se rovněž obejde bez rámce. I zde má podávaná řeč status výpovědi (nebo množiny výpovědí). Je-li rámcová věta přítomna (což je spíše nezvyklé), netvoří ani zde spolu s podávanou řečí postavy jednu výpověď. Kategorie osoby a způsobu podléhají posunům: první a druhá osoba se mění v osobu třetí (v ich-formě je situace složitější: je-li příjemcem řeči proživatel, mění se druhá osoba v první), imperativ se mění v indikativ nebo kondicionál. Posunout se může i čas: v polopřímé řeči v češtině se sice skoro vždy zachovávají časy sekundární komunikace, avšak i jejich transpozice ve vyprávěcí čas (zpravidla minulý) je možná. Doufá, že zatím nebudou zlobit. Hlavně nemají nikomu otvírat. Rozumějí?

Podání řeči pomocí částice prý je vlastně definováno podobou rámce: částice prý, užívaná uvnitř podávané řeči, tvoří rámec sama o sobě. Podávaná řeč má status výpovědi (nebo množiny výpovědí). Mluvčí v tomto případě nemůže být explicitně identifikován. Proto se této formy užívá často právě tehdy, když na identitě mluvčího a okolnostech řeči nezáleží, avšak když je důležité poukázat na to, že jde o řeč nějaké postavy. Tato forma se běžně kombinuje s nepřímou řečí u podání delších promluv: první výpověď takové promluvy bývá podána pomocí řeči nepřímé, v dalších výpovědích se pak skutečnost, že jde o řeč postavy, signalizuje částicí prý. (Opakované užívání částice prý na malém prostoru – jako v následujícím příkladě – proto působí poněkud nezvykle.) Prý doufá, že zatím nebudou zlobit. Hlavně prý nemají nikomu otvírat. Prý jestli rozumějí. (Částice prý se vedle podávání promluv užívá i pro vyjádření nízké míry jistoty mluvčího o obsahu výpovědi. A jen v tomto druhém, modálním významu může být částice prý nahrazena synonymy, např. údajně.)

V nepřímé řeči nemá podávaná řeč status výpovědi: je vyjádřena jako závislá věta předmětová (nebo jejich množina) rozvíjející větu rámcovou a k této větě je připojena spojkou nebo (jde-li o doplňovací otázku) tázacím výrazem. Imperativ se mění v indikativ nebo kondicionál, první a druhá osoba se (v er-formě) mění v třetí. Řekla, že doufá, že zatím nebudou zlobit. Že hlavně nemají nikomu otvírat. Zeptala se, jestli rozumějí.

Ve zprávě o řeči není řeč postav v pravém smyslu slova podávána; vypravěč pouze informuje o tom, že se řečový akt odehrál (tj. že postava něco říká, píše nebo si něco myslí), popřípadě uvede některé obsahové složky tohoto řečového aktu. Podávaná řeč nemá status výpovědi; je vyjádřena buď jako pouhý větný člen rámcové věty, nebo jako závislá věta či množina závislých vět rozvíjející větu rámcovou a připojená k ní vztažným výrazem. Úplné sdělení (celá propozice) touto formou být podáno nemůže. Zpráva o řeči se uplatňuje obvykle tehdy, když na přesném a úplném obsahu řeči příliš nezáleží. Řekla, jak se podle jejích představ mají chovat. Ověřila si jejich porozumění.

Všech pět právě vyjmenovaných forem může a nemusí být graficky odděleno od okolí za pomoci uvozovek. Ovšemže je takto nejčastěji vyznačována řeč přímá. V učebnicích českého jazyka se pro graficky neoddělenou přímou řeč stále ještě užívá původního termínu „řeč nevlastní přímá“, ale v odborné literatuře dnes převládá přesnější označení neznačená přímá řeč. Neznačená přímá řeč se mnohdy nedá jednoznačně odlišit od (neznačené) řeči polopřímé: k rozlišení je totiž nutné, aby podávaná řeč buď obsahovala rozkazovací věty (v přímé řeči bude imperativ zachován, kdežto v polopřímé transformován), nebo vypovídala o účastnících sekundární komunikace (v přímé řeči budou první a druhá osoba zachovány, v polopřímé transformovány).

O všech formách podání řeči postav s výjimkou řeči přímé se obecně předpokládá, že uvozovkami oddělovány nejsou. Ve skutečnosti však nacházíme v literatuře řadu případů takového vyčleňování, zvláště u řeči nepřímé. Značená nepřímá řeč není výjimečná v Babičce: do uvozovek může být vyčleněna buď celá předmětová věta (Tlampač povídal, že „pořádná svatba osm dní trvat má“…), nebo jen její část (Děti si povídaly, že je babička v neděli „hrozně hezká“!).

Nyní se obraťme k otázce míry doslovnosti jednotlivých forem podání řeči postav. Přímá řeč (lhostejno, zda značená, či neznačená) je ze všech forem nejlépe disponována vyjádřit podávanou řeč maximálně přesně, doslovně. Některé stylistiky to vede k zjednodušujícímu závěru, že je přímá řeč doslovná vždy: např. M. Grepl (c. d., s. 375) uvádí, že přímou řečí „reprodukovaná výpověď zachovává svou situačně prvotní podobu, tj. nijak se výrazově nemění“. Z české literatury však opět známe řadu případů, v nichž vypravěč do řeči podávané přímou formou zasahuje očividně. Např. v Rubšově humoristické novele Pan amanuensis na venku zazní v dialogu replika: „Je to …ický vůz?“ Podobně je tomu v další humoresce, v Tatínkových juchtách V. Č. Bendla: hrdina na začátku vyprávění přijíždí domů na prázdniny vlakem a konduktér volá německy: „Station X., zwei Minuten Aufenthalt!“ Ve fikčních světech obou humoresek postavy nepochybně jméno obce vyslovily, avšak vypravěč ho z jejich řeči „vymazává“. Lze patrně zobecnit, že vypravěčovy zásahy do přímo podávané řeči postav spočívají nejčastěji v tom, že z ní odstraňují vlastní jména.

Nepřímá řeč, druhá ze základních forem podání řeči postav, je rovněž schopna podávat promluvy s různou měrou doslovnosti. Jako dva krajní póly si můžeme představit situaci, v níž nepřímá řeč podává nezkresleně pouze propoziční (obsahovou) kostru řeči pronesené ve fikčním světě, a situaci, v níž jsou navíc zachována všechna slova, která postava pronesla. O „autentičnosti“ konkrétního výraziva v následující ukázce z Babičky snad nelze pochybovat: Jednou přišla Mančinka od Kudrnů a vypravovala panímámě, že jí dala Kudrnová kus zajíčka, ale to že byla taková dobrota, že to ani vypovědít nemůže, zrovna jako mandle. Pokud z Mančinčiny řeči toto výrazivo odstraníme, půjde stále o nepřímou řeč, ale rozdíl proti originálu bude propastný: Jednou přišla Mančinka od Kudrnů a vypravovala panímámě, že jí dala Kudrnová kus zajíčka a že byl velmi dobrý. Stejné schematické dělení (mějme na paměti, že jde o abstrakci krajních případů z široké stupnice možností) lze vztáhnout na podání řeči pomocí částice prý, a dokonce i na zprávu o řeči. Příklad (Zopakoval svůj „naprostý, ale opravdu naprostý“ nesouhlas.) jsem si – přiznám se – vymyslel, ale posuďte sami, zda nezní věrohodně: představte si ho v novinovém komentáři nějaké televizní debaty, jíž se zúčastnil Václav Klaus.

Srovnáme-li výše uvedenou nepřímou řeč mlynářovic Mančinky s přímou řečí z Rubšovy novely, neubráníme se dojmu, že Mančinčina promluva je podána živěji, autentičtěji, že lépe zprostředkovává vyjadřovací způsoby pro postavu typické. Naproti tomu u amanuensovy otázky nás může napadnout, zda by nebylo věrohodnější, kdyby bylo součástí jeho promluvy oslovení adresáta, pozdrav nebo slůvko prosím apod. Snad je tedy jasné, že existují nepřímé řeči věrnější a živější (doslovnější) než přímé; čili obecně: že z formy podání řeči nelze na míru doslovnosti tohoto podání usuzovat automaticky.

Jak už bylo řečeno výše, o řeči postav a formách jejího podání pojednávají učebnice českého jazyka pro střední školy. Jejich výklad však někdy utvrzuje studenty v tradovaných, leč nepřesných nebo skutečnosti neodpovídajících názorech. K obvyklým nepřesnostem a nedostatkům středoškolských učebnic patří např.: opomíjení zprávy o řeči (její zařazení mezi formy podání řeči postav není v české stylistice zatím tak obvyklé jako ve světě); použití různých kritérií při vymezování jednotlivých forem podání řeči (nepřímá a polopřímá řeč bývají správně definovány na základě syntaktických charakteristik a posunů v slovesných kategoriích, kdežto přímá řeč poukazem na svou údajnou doslovnost); opakování tvrzení, že v polopřímé řeči se obvykle místo přítomného času užívá čas minulý (to platí např. v němčině nebo francouzštině, tedy v jazycích, na nichž zkoumání forem podání řeči postav ve světové stylistice započalo, ale nikoli v češtině); spojování rozdílu mezi vlastní a nevlastní (lépe: značenou a neznačenou) přímou řečí s přítomností, resp. nepřítomností dvojtečky a uvozovací věty (ve skutečnosti jsou obvyklé jak značené přímé řeči bez rámcových vět, tak neznačené s rámcem; uvozování neznačené přímé řeči dvojtečkou je rovněž zcela běžné); a konečně směšování pojmenování formy podání s pojmenováním toho, co se podává (studenti se tak setkávají s matoucími vyjádřeními typu „polopřímá řeč reprodukuje přímou řeč“).

Jsem si vědom toho, že v učebnicích dochází nutně k redukci dosažených vědeckých poznatků a že výklad o podání řeči postav nemůže být ani v případě nejvyšších ročníků středních škol vyčerpávající. Myslím si však, že není nutné setrvávat na poznatcích, které již byly světovou i domácí stylistikou zpřesněny. Rovněž sjednocení definičních kritérií v rámci jediné taxonomie a nezamlčování běžných a ustálených vyjadřovacích způsobů může být studentům jen a jen ku prospěchu.

Publikováno v časopise Český jazyk a literatura, č. 4, 2006-7

Jeden komentář.

  1. Josef Soukal napsal:

    Vnitřní monology a vnitřní dialogy, ich-forma, du-forma a er-forma (ve vztahu k teorii subjektů
    a perspektivizačních center Aleny Macurové): https://studiezaplikovanelingvistiky.ff.cuni.cz/wp-content/uploads/sites/19/2017/11/Jana_Hoffmannova_21-31.pdf

Zanechat odpověď na Josef Soukal