O projektu více ZDE, další hesla ZDE.

Autorem hesla je Mgr. Zdeněk Sotolář

J. R. R. TOLKIEN:

HOBIT ANEB CESTA TAM A ZASE ZPÁTKY

(The Hobbit or There and Back Again, 1937)

Fantasy román s pohádkovými prvky

Pro čtenáře od 8 let

V jisté podzemní noře bydlel jeden hobit.“ Těmito slovy začíná příběh o cestě hobita, čaroděje a dvanácti trpaslíků k Osamělé hoře. Pod horou se skrývá opuštěné trpasličí království a poklad, kterého se kdysi zmocnil drak Šmak. V čele výpravy stojí Thorin, dědic tohoto království, ale strůjcem událostí je čaroděj Gandalf. Důležitým členem společenstva je hobit jménem Bilbo Pytlík. Hobiti jsou malé bytosti, oproti člověku polovičního vzrůstu, mají rádi dobré jídlo a pohodlí – a navzdory tomu se právě hobit stane hlavním hrdinou příběhu. Než se výprava dostane k Hoře, bude muset překonat mnoho nebezpečných překážek a prožije podivuhodná setkání. Nemalou roli sehraje kouzelný prsten, který Bilbo získá v hlubokém podzemí. O poklad budou muset bojovat s drakem, ale vyvrcholením příběhu je Bitva pěti armád: útok pomstychtivých skřetů znovu sjednotí znepřátelené lidi, trpaslíky a elfy.

Jednou z překážek jsou skřeti: s nimi se naši hrdinové setkali už na začátku cesty při průchodu podzemím, kde dokonce upadli do jejich zajetí… a přivolali na sebe jejich pomstu.

Kapitola 4

Přes hory a pod horami

Tu noc se jim přece jen vyplatilo, že s sebou vzali malého Bilba. Ten totiž nějak dlouho nemohl usnout, a když konečně usnul, měl praošklivé sny. Zdálo se mu, že jedna puklina v pozadí jeskyně je čím dál větší a čím dál širší, dostal hrozný strach, ale nemohl vykřiknout ani cokoli podniknout, jenom ležel a přihlížel. Pak se mu zdálo, že podlaha jeskyně povoluje a on že někam klouže – že se někam propadá, hloub a hloub, bůhsámví kam.

Vtom sebou strašlivě trhl, probudil se a zjistil, že jeho sen byla částečně skutečnost. V pozadí jeskyně se opravdu rozšířila nějaká puklina a byla z ní už široká chodba. Ještě stačil zahlédnout, jak v ní mizí oháňka posledního poníka. Ovšemže ukrutánsky zaječel, tak urkutánsky, jak jen hobit dokáže, což je při jeho velikosti překvapující.

A z pukliny se vyhrnuli skřeti, velicí skřeti, ohromní škaredí skřeti, spousta skřetů, dřív než byste řekli kámen ámen. Bylo jich aspoň šest na každého trpaslíka a dva dokonce i na Bilba, a všechny je popadli a odvlekli puklinou, dřív než byste řekli křís a zmiz. Ne však Gandalfa. Bilbovo zaječení bylo dobré aspoň k tomu. Ve zlomku vteřiny ho úplně probudilo, a když se k němu skřetové vrhli, šlehl jeskyní oslnivý blesk, začpělo to jako po střelném prachu a několik skřetů padlo mrtvých.

Puklina se s třesknutím zavřela a Bilbo s trpaslíky se octli v pasti! Kde byl Gandalf? O tom zajatci ani skřeti neměli nejmenší ponětí a skřeti se nezdržovali, aby na to přišli. Chopili se Bilba a trpaslíků a hnali je chodbou dál. Byla hluboká, hustá tma, ve které vidí jen skřetové, navyklí n a život v nitru hor. Chodby se tam křižovaly a klikatily všemi směry, ale skřeti znali cestu, jako vy trefíte na nejbližší poštu, a ta cesta vedla hloub a hloub a bylo tam pekelné dusno. Skřeti se chovali náramně surově, nemilosrdně zajatce štípali a řehtali se a chechtali příšernými kamennými hlasy, a Bilbo byl ještě nešťastnější, než když ho zlobr zvedl za prsty u nohou. Kolikrát tehdy zatoužil po své útulné a světlé hobití noře! A nebylo to naposledy.

Teď se před nimi objevil pablesk nějakého červeného světla. Skřetové se dali do zpěvu, pleskali do taktu ploskýma nohama o kámen a cloumali svými vězni.

Chňap! Lap! Strop sklap!

Třesk, plesk! Dup, křup!

Tam dolů hned, kde vládne skřet,

hohó, tam s tebou šup!

Břink, bim! Sem s ním!

Perlík, a kuj! Hohó, jsi můj!

Teď buš a buš a rob a služ,

hohó, teď kuj a kuš!

Chceš pryč? Prásk bič!

Sténej a skuč! Kňourej a kňuč!

A rob a rob a čekej hrob,

kde vládce skřet smí popíjet,

hohó, kde má svůj svět!

Znělo to skutečně děsivě. Stěny odrážely ozvěnou to jejich chňap, lap! A dup, křup! I šeredný smích jejich hohó! Celkový smysl jejich popěvku byl až příliš jasný, protože teď skřeti vytáhli biče, při každém prásk bič! je začali šlehat a hnali je před sebou, co jim nohy stačily, a nejeden trpaslík už kňoural a naříkal, když doklopýtali do velké jeskyně.

(…) Skřeti jim spoutali ruce za zády, spojili je všechny do jedné řady a odvlekli je na druhý konec jeskyně i s malým Bilbem, který klopýtal na konci.

Tam seděl ve stínu na velkém plochém balvanu strašlivý skřet s obrovskou hlavou a kolem něho stáli skřetové ozbrojení sekyrami a zakřivenými meči, jakých používají. Aby vám to bylo jasné, skřeti jsou krutí, plní zloby a mají černá srdce. Neumějí udělat nic krásného, ale zato ledacos chytrého. Když si dají tu práci, dokážou razit štoly a dolovat stejně dobře jako trpaslíci (ne ovšem jako ti nejšikovnější), třebaže jsou zpravidla nepořádní špindírové. Velmi dobře dovedou vyrábět kladiva, sekyry, meče, dýky, krumpáče, kleště, jakož i mučicí nástroje, nebo k jejich výrobě podle svých nákresů nutí jiné, zajatce a otroky, kteří musí robotit, dokud nezahynou z nedostatku vzduchu a světla. Není nepravděpodobné, že vynalezli některé z mašin, které od té doby sužují svět, zejména důmyslná zařízení na zabíjení velkého počtu lidí najednou, poněvadž si vždycky libovali v kolech a ve strojích a ve výbušninách, a nikdy také nepracovali vlastníma rukama víc, než bylo nezbytně nutné; ale za těch časů a v té odlehlé divočině ještě tak daleko nepokročili (jak se tomu říkává). K trpaslíkům necítili žádnou zvláštní nenávist, ne větší, než cítili ke každému a ke všemu, zejména ke všemu spořádanému a blahobytnému. V některých krajích s nimi dokonce zlí trpaslíci uzavírali spojenectví. Jenže na Thorinův kmen měli skřetové obzvláště spadeno kvůli válce, o které jsme se už zmínili, ale která nepatří do našeho příběhu, a skřetům ostatně nezáleží na tom, koho zajmou, jen když se jim to podaří mazaně a potají a vězňové se nemohou bránit.

Kdo jsou ti bídní červi?“ otázal se Velký skřet.

Trpaslíci – a tohle!“ řekl jeden z pohůnků a trhl za Bilbův řetěz, takže hobit musel padnout na kolena. „Našli jsme je, jak se schovávají na našem předním zápraží.“

Co jste tam hledali!“ obrátil se Velký skřet k Thorinovi. „Jistě jste měli za lubem něco nekalého! Špehovali jste nejspíš soukromé záležitosti mých lidí! Nepřekvapilo by mě, kdybyste byli lupiči! Mordýři a přátelé elfů, podle všeho! No tak! Co mi na to řeknete?“

Trpaslík Thorin k vašim službám!“ odpověděl oslovený – to byla jen taková zdvořilá nicotnost. „O těch věcech, které si představujete a ze kterých nás podezíráte, nemáme ani ponětí. Schovávali jsme se před bouří v příhodné a neobydlené jeskyni, jak se nám zdálo; ani ve snách by nás nenapadlo obtěžovat skřety jakýmkoli způsobem.“ To byla ovšem svatá pravda.

Hm!“ ušklíbl se Velký skřet. „To říkáte vy! Smím se zeptat, co vůbec děláte tady v horách, odkud jdete a kam jste měli namířeno? Vlastně bych o vás měl vědět všechno. Ne že by vám to moc pomohlo, Thorine Pavézo, na to vím o tvých lidech až dost, ale s pravdou ven, nebo si pro vás vymyslím něco zvlášť nepříjemného!“

Jeli jsme navštívit své příbuzné, své synovce a sestřenice, bratrance z prvního, druhého a třetího kolena i ostatní potomky našich praotců, kteří žijí na východ od těchhle opravdu pohostinných hor,“ odpověděl Thorin, který v tom momentě nemohl přijít na nic lepšího, když skutečná pravda by zřejmě nebyla k ničemu.

To lže, Vaše skřetí skvělosti!“ ozval se jeden z pohůnků. „Několik z našich lidí sklál v jeskyni blesk, když jsme tyhle červy zvali sem dolů, a na mstě je zabil. Právě tak nevysvětlil tohle!“ A ukázal meč, který sebrali Thorinovi, meč ze zlobřího doupěte.

Velký skřet strašlivě zavyl vzteky, sotva se na meč podíval, a všichni jeho vojáci zaskřípali zuby, třeskli štíty a zadupali. Okamžitě ten meč poznali. Pobil svého času stovky skřetů, když je půvabní elfové z Gondolinu pronásledovali v pahorkatině nebo dobývali jejich hradby. Elfové jej nazývali Orkrist, Skřetodrv, kdežto skřetové mu říkali prostě Bijec. Nenáviděli jej, a ještě hůř nenáviděli každého, kdo jej nosil.

Mordýři a přátelé elfů!“ zařval Velký skřet. „Rozsekejte je! Bijte je! Hryžte je! Zničte je! Uvrhněte je do černých děr plných hadů, aby už nikdy neuviděli světlo!“ Zuřil tak, že seskočil ze svého stolce a sám se hnal na Thorina s vyceněnými zuby.

Právě v tom okamžiku však všechna světla v jeskyni zhasla, velký oheň udělal pf! A proměnil se v sloupec modravě světélkujícího dýmu, který vyletěl až ke stropu a zasypal všechny skřety palčivými bílými jiskrami.

Mělo to za následek nepopsatelný řev a vytí, jekot a vřískot, sténání a úpění, křik a kletby a skřeky. Kdyby se několik set divokých koček a vlků pomalu peklo zaživa, nenadělali by tolik rámusu. Jiskry skřetům prozobaly těla a dýmem, který teď klesl od stropu, tak zhoustl vzduch, že dokonce ani jejich oči v něm nic neviděly. Brzy padali jeden přes druhého, váleli se na hromadách po zemi, kousali se, kopali a rvali mezi sebou, jako by všichni zešíleli.

Náhle zablýskl vlastním světlem nějaký meč. Bilbo viděl, jak jeho čepel projela skrznaskrz Velkým skřetem, který ve svém zuřivém výpadu strnul ohromením. Teď se skácel mrtev a skřetí vojáci před svítícím mečem s jekotem prchali do tmy.

Meč se zasunul zpátky do pochvy. „Rychle za mnou!“ špitl ostře nějaký hlas, a než Bilbo pochopil, co se děje, opět klusal, co mu nožičky stačily, na konci řetězu, dalšími temnými chodbami, kde za nimi slábly skřeky ze skřetí síně. Vedlo je nějaké bledé světýlko.

Rychleji, rychleji!“ přikazoval hlas. „Za chvíli znovu rozžehnou pochodně.“

Momentíček!“ ozval se Dori, který běžel vzadu těsně před Bilbem a byl to slušný chlapík. Pomohl hobitovi, aby si mu vylezl na ramena, jak to jenom šlo se spoutanýma rukama, a pak se všichni dali na úprk s cinkáním řetězů a s častým klopýtáním, protože neměli volné ruce, aby jimi udržovali rovnováhu. Dlouho se nezastavili a jistě zatím pronikli přímo až do nitra hory.

Tam Gandalf rozsvítil svou kouzelnou hůl. Samozřejmě že to byl Gandalf, ale v té chvíli byli všichni tak zaneprázdněni, že se ho ani nezeptali, jak se tam dostal. Čaroděj znovu vytasil meč a ten znovu zablýskal tmou sám od sebe. Žhnul zuřivostí, když byli nablízku skřeti, a teď plál jasným modrým plamenem z radosti, že zabil strašlivého pána jeskyně.

(Přeložil František Vrba)

TOLKIEN, J. R. R. Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky. Vydání druhé. Praha: Odeon, 1991. ISBN 80-207-0262-8. S. 82–90.

SLOVNÍKOVÉ HESLO

Hobit je pohádkový příběh o střetu Dobra a Zla. Narozdíl od tradičních pohádek se však odehrává ve světě, který si J. R. R. Tolkien (1892–1973) sám vytvořil – ve Středozemi. „Nejslavnějším a nejčastěji napodobovaným z vysněných světů literatury fantasy je Tolkienova Středozemě. Při pohledu na její mapu zjistíme, že bychom v moderní beletrii těžko hledali lepší příklad dokonale vymyšlené fiktivní geografie,“ čteme v Encyklopedii fantastických světů (s. 245). Tolkien pro své příběhy nakreslil podrobné mapy. Na počátku Hobita je Throrova mapa cesty k pokladu pod Horou. (Objevením mapy pokladu začíná i Stevensonův Poklad na ostrově.)

Zdrojem inspirace pro Středozemi a její obyvatele byl svět středověkých mýtů a legend, především severských. Významným představitelem zlých sil v Hobitovi je drak Šmak Zlatý. Jeho předobrazem byl pro Tolkiena drak z Beowulfa (staroanglického středověkého hrdinského eposu). S drakem bojoval i legendární „prototyp“ středověkých rytířů – svatý Jiří. Draky se hemží nejenom mýty a pohádky, velkou roli hrají draci také v žánru fantasy: moudré draky známe z cyklu Zeměmoří, který vytvořila americká spisovatelka Ursula Le Guinová; s draky se setkáme i v cyklu o Harry Potterovi, o němž píše J. K. Rowlingová (Harry zabíjí draka v díle Harry Potter a Ohnivý pohár).

Hlavní a titulní postavou je však hobit. Kdo jsou vlastně hobiti? Tolkien o nich píše:

Zdá se mi, že dneska je třeba hobity poněkud popsat, neboť jsou už vzácní a plaše se straní Velkých lidí, jak říkají nám. Jsou to (nebo bývali) malí lidičkové, dosahující asi tak polovičky našeho vzrůstu a menší než bradatí trpaslíci. (…) Mají sklon k obtloustlým bříškům; oblékají se do pestrých barev (hlavně do zelené a žluté); nenosí žádnou obuv, poněvadž jim na chodidlech od přírody roste hustá a hřejivá hnědá srst, podobná jejich srsti na hlavách…“

Rozhodně by nikdo nepředpokládal, že takto vypadá opravdový hrdina. A přece jsou to Bilbovy vlastnosti, které rozhodují o mnohých událostech. (Stejně jako vlastnosti Frodovy v příběhu Pán prstenů, který dějově na Hobita navazuje.) Když se nakonec schyluje k bitvě mezi lidmi, elfy a trpaslíky, „jediný, kdo zůstane imunní vůči přitažlivé síle zlata, je maličký hobit, obyčejný pokojný človíček, který na žádné dobrodružství nemá ani pomyšlení, protože dobrodružství zdržují jednoho od oběda,“ píše v doslovu k Hobitovi Lubomír Dorůžka (s. 379). Osou příběhu je „cesta“: motiv starý jako literatura sama (známe ho už ze starověkého eposu o Gilgamešovi). A právě v průběhu cesty sledujeme Bilbovu proměnu na hrdinu. Ale Bilbo je nehrdinský hrdina, sympatický a blízký svou „obyčejností“. Hrdiny příběhů mohou být i malí lidé, nejenom elfí válečníci a mocní čarodějové.

Tolkien jednou řekl reportérovi: ‚Hobiti jsou prostě angličtí venkované, zmenšení, protože se v tom zrcadlí obvykle malý dosah jejich obraznosti – ne však malý dosah jejich odvahy nebo latentní síly.‘ Jinými slovy, hobiti představují spojení malé představivosti s velkou odvahou, které (jak Tolkien viděl v zákopech během první světové války) často vedlo k přežití za zcela nepravděpodobných okolností. ‚Vždycky na mě dělalo dojem,‘ vyjádřil se jednou, ‚že jsme vůbec tady, že jsme díky nezlomné odvaze docela maličkých lidiček přežili proti nesmírné přesile.‘ (Carpenter, s. 158)

První pokusy o zfilmování Tolkienova Hobita byly animované, hraný film natočil režisér Peter Jackson po trilogii Pán prstenů a vytvořil z něj opět trilogií – Hobit: Neočekávaná cesta (2012), Šmakova dračí poušť (2013), Bitva pěti armád (2014). Scénář vychází z knižního Hobita, ale je doplněn řadou dalších motivů.

Literatura:

CARPENTER, Humphrey. J. R. R. Tolkien: Životopis. Praha: Mladá fronta, 1993. ISBN 80-204-0409-0.

DAY, David. Tolkienův bestiář. Vydání 1. Praha: MUSTANG s.r.o., 1995. ISBN 80-7191-015-5.

DORŮŽKA, Lubomír. Pohádkový svět pana profesora Tolkiena. Doslov knihy: TOLKIEN, J. Hobit, aneb, Cesta tam a zase zpátky. Vydání druhé. Praha: Odeon, 1991. ISBN 80-207-0262-8. S. 373–380.

Fantasy: encyklopedie fantastických světů. 1. vydání. Editor David Pringle. Praha: Albatros, 2003. ISBN 80-000-1126-3.

NEFF, Ondřej a Jaroslav OLŠA. Encyklopedie literatury science fiction. Praha: AFSF, 1995. ISBN 80-857-8790-3.

http://cs.wikipedia.org/wiki/Hobit_aneb_Cesta_tam_a_zase_zp%C3%A1tky

http://en.wikipedia.org/wiki/The_Hobbit

http://cs.wikipedia.org/wiki/Beowulf

http://www.knihovnice.cz/recenze/tolkien-j-r-r-hobit-aneb-cesta-tam-a-zase-zpatky.html

http://www.knihovnice.cz/mp3/hobit.mp3

http://tolkien.cz/

http://www.jcsoft.cz/fantasy/literat/tolkien.asp

Zanechat odpověď