Do naší poradny stále přicházejí dotazy, jak na základní a střední škole určit slovnědruhově tvary jako povinen, unaven, zbit… a povinný, unavený, zbitý… První skupinu pak tazatelé kladou do konkurence s tzv. krátkými tvary nesporných přídavných jmen typu mlád, stár, zdráv, šťasten, schopen…
Rovněž se opakují dotazy, jak větněčlensky určit spojení jako chlapec je mlád / chlapec je mladý vedle chlapec je unaven / chlapec je unavený.

Touto problematikou jsme se sice již zabývali (vizte i diskusi k článku, zejména odpověď na dotaz přispěvatelky Dubnové), ale považujeme za potřebné se k danému jevu vrátit.

Dotaz:
Ráda bych se zeptala na následující: Učitel našich dětí ve škole označuje slovo spokojen jako příčestí trpné, na rozdíl od slova schopen. Učí děti, že pokud je v takovém slově slovesný základ, jedná se o příčestí trpné – v tomto smyslu: sloveso spokojit (se) existuje, čili spokojen apod. prý určíme vždy jako příčestí trpné.
V literatuře jsem se ale setkala s tím, že tvar spokojen je též jmenný tvar adjektiva spokojený. Tvar adjektiva a příčestí se tedy shoduje, je to tak? Ale ve větě se nedají použít stejně. Jednak se liší podle smyslu (adjektivum označuje vlastnost/stav, sloveso děj), jednak je nelze použít ve všech pozicích ve větě stejně. Např. ve větě Zákazník odešel spokojen se musí jednat o jmenný tvar přídavného jména, protože tvar trpného příčestí nemůže stát sám – muselo by tu být vyčasované pomocné sloveso.
Rozumím tomu dobře?
Paní T. J.

Odpověď ASČ:

Nejprve základní terminologie:
Přídavná jména neodvozená od sloves mají v řadě případů dvojí tvary: jmenný (tzv. krátký), např. mlád, stár, nemocen, šťasten, bos, a složený (tzv. dlouhý), např. mladý, -á, -é atd., starý, nemocný, šťastný, bosý.
Příčestí činné a trpné mají formálně rovněž tvary jmenné a složené: ušel – ušlý (zisk), zemřel – zemřelý, provinil – provinilý; unaven – unavený, lapen – lapený, zbit – zbitý.

Odborné příručky se slovnědruhovému určení takových tvarů buď poněkud vyhýbají, nebo je řeší různě:
Publikace Čeština – řeč a jazyk (2. vyd., 2000, str. 203) praví v souvislosti se jmennými tvary původních přídavných jmen doslova toto: „Tytéž tvary jsou dosud živé u příčestí sloves: dělal, -a, -o, nesen, -a, -o, bit, -a, -o.
Akademická Mluvnice češtiny 2 (1986) vymezuje příčestí trpné takto: „[…] neurčitý slovesný tvar adjektivní povahy, např. dělán/dělaný, kryt/krytý“ (str. 172). Označuje tedy za příčestí tvar jak krátký, tak dlouhý. Jinde však (str. 420) explicitně považuje tvary jako braný, dělaný za „adjektiva slovesná z příčestí“.
Nový encyklopedický slovník češtiny, vysoce odborná příručka, na tomto odkazu považuje dlouhé tvary jako např. (Okno je) rozbité za příčestí trpné vyjadřující nikoli děj, nýbrž stav.

Dále:
Nesouhlasím s tazatelkou úplně v tom, že tvary jako nesen, dělán, zbit nemohou stát ve větě samostatně: u eliptického trpného přechodníku je přece zcela gramatická – byť silně knižní – následující konstrukce: „[Jsa] Spokojen s nákupem(,) zákazník odešel.“ Považuji tak krátké tvary odvozené od sloves vždy za příčestí (zde trpné), i když stojí (jako v uvažované větě o zákazníkovi) samostatně v pozici doplňku. Vede mne k tomu fakt, že přídavné jméno ve tvaru složeném vznikne právě z příčestí (spokojený ze spokojen): tvary složené jsou totiž v historickém vývoji češtiny mladší než tvary jmenné. Nedává tedy smysl předpokládat, že u slov jako spokojen došlo k procesu opačnému, tedy že by ze složeného (tj. dlouhého) tvaru vznikl tvar jmenný (tj. krátký). Nikoli: prostě příčestí trpné (ale i činné, např. zemřel, -la, -lo) má krátký tvar a tím se jen podobá krátkým tvarům nesporných adjektiv (mlád, vesel, mrtev aj.).

DIDAKTIZACE PROBLÉMU
Tímto termínem obecně rozumím situaci, kdy praktikující učitel základní nebo střední školy přizpůsobí složitou (popř. příručkami rozporně interpretovanou) problematiku potřebám a věku žáků daného druhu a stupně školy. Je ovšemže jasné, že i tak musí aprobovaný učitel zachovat při výkladu základní odbornost svého oboru (předmětu).

Jako praktikující učitel češtiny navrhuji následující – podle mého přesvědčení odborně přijatelnou – didaktizaci dotazovaného jevu pro základní a střední školy:

A) Slovnědruhový aspekt
1. Odlišení jmenného tvaru adjektiv od příčestí trpného:
Jako jmenné (tzv. krátké) tvary adjektiv doporučuji určovat pouze typy šťasten, mlád, nemocen, vesel apod., tj. tvary ze synchronního hlediska neodvozené od sloves.
Jako příčestí trpné doporučuji určovat každý krátký tvar odvozený od sloves (unaven, nalezen, zbit).
2. Adjektivizovaná příčestí činná a trpná:
Jako přídavná jména doporučuji určovat slova vzniklá adjektivizací příčestí činného, např. ušlý, -á, -é ← ušel; provinilý, -á, -é ← provinil, nebo adjektivizací příčestí trpného, např. unavený, -á, -é ← unaven; zbitý, -á, -é ← zbit.
Existuje i (dnes již knižní) adjektivizace přechodníku minulého jako proniknuvší, napadnuvší.
3. Adjektivizovaná příčestí zakončená na -ící, -oucí:
Jako adjektiva určíme slova jako přející, běžící, skákající, matoucí. Stejně tak jsou adjektivy samozřejmě slova zakončená na -icí, např. balicí (papír), žehlicí (prkno); ta nemají s příčestím nic společného.

B) Větněčlenský aspekt odlišení přísudku jmenného se sponou od přísudku slovesného
1) Jako přísudek jmenný se sponou určíme každou syntaktickou konstrukci, která má ve jmenné části:
a) krátký tvar nesporného adjektiva, např. Karel je šťasten/mlád/mrtev.
Pozn.: Tvary jako znám, vědom (si) určujeme ze synchronního hlediska jako tvary adjektiva; proto i spojení (někdo) je znám, je si vědom, např. Karel je znám svým nezkrotným temperamentem, jsou přísudkem jmenným se sponou.
b) dlouhý tvar nesporného adjektiva, např. Karel je šťastný/mladý/mrtvý.
c) dlouhý tvar adjektivizovaného příčestí, např. Její vlasy jsou zplihlé; Karel je unavený/známý/zbitý; Tato formulace je matoucí; Tato chyba je do očí bijící.
2) Jako přísudek slovesný v trpném rodě určíme spojení sponového slovesa býti s neadjektivizovaným příčestím trpným (tzv. krátkým tvarem), např. Karel je unaven/zbit.

Připouštím, že na tuto látku skutečně mohou mít bohemisté různý názor. Vycházím ovšem – jak již bylo řečeno – z potřeb školské praxe a zde podle mých zkušeností žáci přesně pochopí, jaký je rozdíl mezi krátkými tvary nesporných adjektiv a mezi příčestím: i hodně mladý rodilý mluvčí ví, že žádné sloveso *bosit, *mladit či *šťastnit prostě neexistuje, proto jsou bos, mlád, šťasten jmenné tvary adjektiva. (Pokud by velmi bystrého žáka napadlo, že existují předponová slovesa jako omladit, obšťastnit, vysvětlíme, že jsou odvozena z přídavných jmen, nikoliv naopak; adjektivum ochoten je pak odvozeno od substantiva ochota.)
To ale opravdu jen na okraj; ve výuce na základních a středních školách se sami do takových jemností nepouštějme, leda ve volitelném jazykovém semináři na gymnáziu.

O tom, jak je daná látka složitá, svědčí příklad uvedený výše oním náročným češtinářem tazatelčiny dcery: Ano, tvar schopen skutečně nemá v současné češtině základové slovo, totiž hypotetické sloveso *schopit. Ovšem jen letmý náhled do slovotvorby nás poučí, že existují zcela analogická předponová slovesa uchopit, pochopit, vzchopit se. Etymologické slovníky nás pak poučují, že tvar schopen souvisí se slovesem chopit (se).

Ani toto jistěže nepatří do výuky na základních a středních školách. Upozorňuji jen již dlouhé roky, že při interpretaci některých jazykových jevů je třeba vzít v úvahu nejen hledisko synchronní, ale i diachronní. Ale to diachronní musíme náležitě didaktizovat a nezapomínat, že synchronní pohled má ve výuce dominovat.

PhDr. Jiří Kostečka, Ph.D.

Zanechat odpověď