Dotaz:
Při vypracovávání úkolu jsme narazili na problém se vzory sloves. Proto prosím o radu: jaký vzor mají slovesa sypat, zobat? Víme, že kolísají mezi 1. a 5. třídou, ale v 1. třídě jsou podle vzoru bere, nebo maže?
A podle jakého vzoru je sloveso číst?
Slečna H. J.
Odpověď ASČ:
Nejprve se zastavme u didaktického aspektu tohoto učiva. Nejeden češtinář slovesné třídy úplně vypouští z výuky na základních i středních školách. Zdůvodnění bývá podobné jako u názorů, že při jazykových rozborech se nemá jít do hloubky např. při určování vedlejších vět příslovečných, protože „pro praxi je to k ničemu“.
Již několikrát jsme na stránkách naší asociace i ve zdejší poradně upozornili, že tzv. „učivo nepoužitelné pro budoucí život žáka“ se vyskytuje ve všech učebních oborech či předmětech. Přímo průzračným příkladem je třeba třetí (ale v mnohém ohledu i druhá) odmocnina, Eukleidova věta, úprava mnohočlenů aj. v matematice. Ano, až 90 % absolventů ZŠ či SŠ tuto látku nikdy v praxi nevyužije. Takto utilitaristicky však nelze uvažovat! Každé učivo skýtá v rukou dobrého učitele přinejmenším materiál pro rozvoj abstraktního myšlení. A to se již v životní praxi upotřebí více než bohatě.
Nejinak je tomu se slovesnými třídami. Sotva lze popřít, že tato látka poskytuje příležitost budovat u žáků povědomí o struktuře jevů, o jejich hierarchii, o podstatě analýzy, o propojení více podoborů dané disciplíny, o možnosti algoritmizace při řešení problémů. Už tohle samo o sobě není málo. Navíc je zde patrný i jeden aspekt ryze praktický: žáci se na jazykovém materiálu mateřského jazyka učí, že v češtině na jedné straně existuje pevný systém (zde slovesných tvarů), na straně druhé pak řada přechodových jevů, jež nelze jednoznačně zařadit. Lze je však přesně popsat a nejednoznačnost konstatovat! A tohle už je myšlenkový postup, který je univerzální. Navíc samozřejmě přistupuje i přínos při studiu jazyků cizích: i v nich existují struktury vykazující jak pevný řád, tak výjimky a přechodová pásma – a kdo je zná z mateřštiny, nezalekne se jich u jazyka jiného.
Doporučujeme podat ucelené poučení o slovesných třídách na 2. stupni; na střední škole ho pak mírně rozšířit na gymnáziu (např. o slovesa nepravidelná).
Nyní již k odpovědím na výše uvedené dotazy. Pokusíme se při nich demonstrovat něco z toho, co jsme uvedli v úvodu tohoto článku:
A) Slovesa sypat, zobat skutečně patří jak do 1., tak do 5. slovesné třídy, ne však stejnou měrou. Pokud jde o 1. třídu, mají tvary podle vzoru bere. Takto se totiž časují slovesa, jejichž kořenná souhláska v přítomném tvaru[1] je pravopisně tvrdá nebo obojetná, nikoli pravopisně měkká – právě to je kritérium rozdílu mezi slovesy patřícími k časovacím typům (vzorům) bere a maže, resp. nese a peče, která jinak mají v příčestí minulém stejné zakončení -al (-ala, -alo…), resp. -0l (nula+l). Je však třeba podotknout, že sloveso zobat má blíž k 5. slovesné třídě, protože jediný možný tvar rozkazovacího způsobu (imperativ je dalším kritériem při určování slovesné třídy a vzoru) zní zobej!. Nicméně v přítomném tvaru jsou spisovné tvary jak zobu, tak zobám, takže zobat částečně do 1. třídy patří. Sloveso sypat má rozkazovací způsob syp! i sypej!, tedy jak podle vzoru bere, tak dělá.
Dodejme, že sloves, která kolísají mezi 1. a 5. slovesnou třídou, je poměrně dost. U vzoru bere jsou to slovesa, jež mají jako kořennou souhlásku nějakou retnici, např. kopat, škubat, kývat, dřímat; u vzoru maže je jich dokonce většina, např. řezat (řežu i řezám, řež! i řezej!), lízat, česat, klouzat…
B) Sloveso číst je v důsledku historického vývoje českých hlásek do značné míry nepravidelné. Můžeme ho však zařadit do 1. slovesné třídy, a to podle pravopisně tvrdé souhlásky ve 3. osobě jednotného čísla přítomného tvaru a podle příčestí minulého – konkrétně ke vzoru nese.
Upozorněme, že při určování slovesných tříd dochází nejednou k omylu v důsledku záměny vidů: např. slovesa přenést, umýt žák chybně zařadí ke vzorům sází, dělá, protože utvoří tvar přítomného tvaru od sloves přenášet, umývat.
Nyní připojíme algoritmus, jak spolehlivě určit slovesnou třídu, a to i u komplikovaných případů. I řada jiných sloves totiž přechází v některých tvarech z třídy do třídy, podobně jako je tomu u dotazovaných dvou (typické je to zejména u dvojice vzorů 2. slovesné třídy tiskne – mine.) Při rozboru je ovšem třeba eventuální nepravidelnosti objevit a poukázat na ně.
Krok 1
Utvoříme 3. osobu jednotného čísla přítomného tvaru; sloveso tak podle zakončení zařadíme do jedné z pěti slovesných tříd (podle kmene přítomného): 1. -e, 2. -ne/-me, 3. -je, 4. -í, 5. -á.
Krok 2
2a) U sloves 3. třídy:
Podle infinitivu odlišíme vzory kryje x kupuje (krý0t x kupovat). Žáci budou upozorněni, že do této třídy patří též slovesa, která mají před infinitivní koncovkou -t příponu -ě (např. spět) nebo měkké -í (např. pít). Rozhodující je zakončení v 3. osobě přítomného tvaru (spěje, pije).
2b) U sloves 5. třídy:
Dané sloveso je možno ihned zařadit ke vzoru, je zde jen jeden: dělá. Žákům připomeneme, že je nutno prověřit, zda analyzované sloveso nepatří též do 1. třídy (viz výše).
Krok 3
U sloves 1. třídy:
3a) Zkoumáme dále, zda kořenná souhláska před zakončením je pravopisně měkká, či nikoli (viz výše). Podle toho rozlišíme vzory tvrdé nese, bere a měkké maže, peče, umře.
3b) Utvoříme příčestí minulé a zkoumáme, zda kmen slova[2] má příponu nenulovou, nebo nulovou (v druhém případě se koncovka příčestí minulého -l, -la… připíná přímo ke kořeni). Podle toho ihned odlišíme vzory nese (nes0l – nulová) a bere (bral) mezi tvrdými a maže (mazal), peče (pek0l), umře (umřel) mezi měkkými.
Krok 4
U sloves 2. třídy:
Utvoříme příčestí minulé a tím odlišíme přímo všechny tři vzory opět podle toho, jaká přípona zde stojí: tiskne (tisk0l), mine (minul), začne, dojme (začal, dojal). Žáci však musejí být upozorněni, že mezi vzorem tiskne a mine dochází k neobyčejně hojnému přecházení, takže ani bohemisté nevědí vždy z hlavy, který z obou možných tvarů je spisovný: práskl?/prásknul?/oba? (Poslední je správně.) Je tedy třeba ověřit si spisovný tvar v Pravidlech českého pravopisu.
Krok 5
U sloves 4. třídy:
4a) Utvoříme příčestí minulé, a má-li příponu -i , ihned určíme vzor prosí (prosil).
4b) U sloves s příponou příčestí minulého -e/-ě utvoříme 2. osobu rozkazovacího způsobu jednotného čísla a tím od sebe odlišíme vzory trpí (trp!) a sází (sázej!). Je třeba žáky upozornit, že nepomůže utvořit 3. osobu množného čísla, protože podle již dávnější úpravy normy mají zde slovesa podle vzoru sází jak koncovku -í , tak i -ejí. V rozkazovacím způsobu naproti tomu je sloveso tvarově jednoznačné.
Příklady rozboru některých sloves:
1) Zvát: 1. zve (1. třída); 2. kořenná souhláska je pravopisně obojetná (může tedy jít o vzor bere nebo nese); zval (přípona -a): vzor bere.
2) Přijmout: 1. přijme (2. třída); 2. přijal: vzor dojme.
3) Hřmět: 1. hřmí (4. třída); 2. hřměl (může tedy jít o vzor trpí nebo sází); 3. hřmi! (nikoli: *hřměj!): vzor trpí.
4) Klouzat: 1. klouže / klouzá (viz PČP, tyto slovesné tvary tedy kolísají mezi 1. a 5. třídou); 2. kořenná souhláska je měkká (může tedy jít o vzor maže nebo peče; 3. klouzal: vzor maže/dělá.
5) Hnát: 1. žene (tváří se jako 2. slovesná třída); 2. hnal (tváří se jako příslušník vzoru začne). Těmto závěrům však naprosto odporuje infinitiv: u sloves 2. třídy má totiž vždy příponu[3] buď -nou(t), nebo -í(t). Navíc se znalostí české slovotvorby dokážeme vyvodit, že souhláska n je zde kořenná, nikoli příponová: vyskytuje se totiž v každém tvaru tohoto slovesa (žene, hnal, žeň!) i v každém slově příbuzném: hnutí, honba, honit, ženoucí… Z toho vyplývá, že toto sloveso patří do 1. třídy. Pak už je jednoduché určit jako vzor brát (kořenná souhláska n není v přítomném tvaru měkká, příčestí minulé je hnal). Mimochodem pak hraje roli i rozkazovací způsob – srov. žeň!, ber!, na rozdíl od žeň!, začni!
6) Chtít: 1. chce (1. třída); 2. kořenná souhláska se měkčí (t v c); 3. chtěl; podle tohoto postupu lze soudit na vzor umře, avšak sloveso má řadu tvarů, které se s uvažovaným vzorem neshodují: chci, chtějí, chtěj! proti umřu, umřou, umři!. Sloveso je nepravidelné, nelze ho jednoznačně zařadit do žádné třídy ani k jedinému vzoru.
Doporučím na závěr zejména učitelům gymnázií projít si pozorně analýzu zařazení slovesa hnát. Na tomto slovese totiž můžeme ukázat celou řadu velmi podnětných myšlenkových operací a řešitelských postupů – včetně užitečného pravidla, že i zdánlivě jasný případ musíme prověřovat.
PhDr. Jiří Kostečka, Ph.D.
ASČ
[1] Hovoříme skutečně o přítomném tvaru, nikoli o přítomném čase, protože u dokonavých sloves má přítomný tvar význam času budoucího.
[2] Kmen slovesa je tvořen jeho kořenem a příponou, tj. dostaneme jej, odtrhneme-li v daném tvaru koncovku. Přípona se nazývá odborně kmenotvorná, ale nedoporučujeme tento termín zavádět na druhém stupni ani na středních odborných školách nebo učilištích. Není nutný ani na gymnáziích.
[3] Opět: jde o příponu kmenotvornou, zde nikoli prézentní, nýbrž infinitivní.
Dobrý den,
dle výše uvedených kroků bohužel stále nejsem schopna zařadit sloveso vzít.
1. krok vezme = 1. třída
2. krok souhláska je obojetná
3. krok vzal (bral a mazal)
četla jsem, že si lze dopomoct i imperativem, ale bohužel ani imperativ nenabízí rozuzlení (vem (což je lidový výraz) X vezmi odpovídá spíše slovesnému vzoru umři). Mohla bych Vás požádat o radu, k jakému slovesnému vzoru se sloveso vzít řadí?
Je možné, že jsem špatně zařadila vzal k páté infinitivní třídě a -a- není v tomto případě kmenotvorným sufixem, ale součástí kořene. Ani potom si nejsem jistá, je-li sloveso řazeno ke vzoru peče nebo nese.
Děkuji za odpověď,
Barbora Šťastná
Sloveso „vzít“ patří do 2. slovesné třídy podle vzoru „začít“. Časování sloves je v češtině velmi komplikovaná záležitost a algoritmus, který uvádím, neplatí stoprocentně – pouze většinově. Existují slovesa tvaroslovně nepravidelná, jež jednoznačně zařadit nejdou – např. „chtít“ (některé tvary má v souladu s očekáváním podle vzoru „umřít“, ale některé ne; srov. „umřu x chci“, „umřou x chtějí“, „umři! x chtěj!) nebo „jíst“. To je výsledek historického vývoje češtiny.
Zpět ke slovesu „vzít“: Pokud obecně některé tvary nehrají s předpokládaným vzorem, vyzkoušíme – než prohlásíme sloveso za nepravidelné – jinou slovesnou třídu. Zde se vzhledem k infinitivu nabízí 2. třída, vzor „začít“. Hraje nám infinitiv, hraje příčestí činné, hraje rozkazovací způsob. Vlastně hraje i 3: os. jedn. čísla přít. času – opět v důsledku historického vývoje: v praslovanštině měla obě slovesa, „začít“ i „vzít“, v kořeni e-nosovku, což se projevuje u prvního slovesa nosovým „n“, u druhého nosovým „m“.
Tohle samozřejmě žáci nemůžou vědět a nikdo to taky po nich nechce. Češtinář by ale mohl uvést, že ve 2. slovesné třídě se podle vzoru „začít“ časují i typy „vzít“, „zajmout“, které mají ve 3. os. jedn. čísla přít. času koncovku -me, nikoli -ne. Další takové sloveso je třeba „obejmout“ (liší se stejně jako „zajmout“ sice od vzoru „začít“ infinitivem, ale ostatní tvary jsou v souladu se vzorem).
Dobrý den, nemohu nereagovat na klasický argument, proč by se mělo v rámci všeobecného vzdělávání vyučovat učivu, které 90% žáků nikdy k ničemu nevyužije. Ano, například matematika, ale i fyzika aj. takovým učivem přímo přetékají. A ano, lze pomocí tohoto učiva rozvíjet logické myšlení a jiné všeobecné kompetence žáků a studentů. JENŽE tohoto učiva je veliké množství a je velmi náročné – a nutnost je vstřebat vede většinu žáků a studentů naopak k tomu, že vypínají myšlení a sahají po pamětním učení pouček, kuchařkovitých návodů apod. A učitelé – ve snaze penzum učiva „odučit“ a dosáhnout aspoň zdánlivých vzdělávacích výsledků – jim v tom často vydatně „pomáhají“. Domnívám se, že speciální učivo by se mělo v maximální možné míře přesouvat ze všeobecného vzdělávání do speciální výuky, např. do seminářů pro maturanty, a této speciální výuky by mělo být mnohem více, než je. Umožnit žákům, aby se specializovali podle svých zájmů a silných stránek, ne učit všechny všemu jako v 17. století. Objem poznání se od té doby poněkud navýšil. A v rámci všeobecného vzdělávání pak vyučovat opravdu jen všeobecné základy a prakticky použitelné učivo a NA NĚM rozvíjet myšlení dětí. Proboha proč učit na gymnáziu v matematice rovnice s parametrem a v češtině slovesné třídy? Copak není možné učit studenty myslet na učivu pro ně smysluplném? Co kdyby se v matematice zůstalo u Pythagorovy věty, ale probrala by se s žáky tak, aby ji doopravdy pochopili a dovedli samostatně, nekuchařkovitě používat v situacích, které znají z reálného života? Třeba by pak skutečně myslet začali, a navíc by i zaujali trochu lepší postoj ke škole a ke vzdělávání a začali by CHTÍT myslet a vzdělávat se…
Nejprve by bylo třeba definovat, co to je učivo, které „v životě nevyužijeme“, pak je teprve možné diskutovat dále. Má-li být opakem čistě pragmatický soubor poznatků a schopností, půjde podle mého názoru o vzdělávání velmi redukované.
Co se týče žákovského chtění a nechtění, nemalá část problému podle mne tkví v samotných žácích – jednak ve schopnosti soustavně a houževnatě pracovat, jednak v tom, že dnes jim hodně sil bere přebytek informací mimo školu; nepamatuji se, že by před čtvrtstoletím přicházelo do školy tolik žáků už ráno unaveno a současně „nakrmeno“ informacemi všeho druhu.