Dotaz:
Ve větě Na nádraží u vlaku na mě čekali rodiče určíme větný člen /u/ vlaku jako příslovečné určení místa (PUM), nebo jako přívlastek (Pk)? Případně je možná obojí varianta?
Paní K. C.
Odpověď ASČ:
Dotaz se dotýká zajímavého jevu – v řadě případů totiž rozhoduje o větněčlenské platnosti toho kterého výrazu slovosled. Například ve větě Lékař řekl pacientovi pravdu o jeho zdravotním stavu je podstatné jméno /o/ stavu přívlastkem (neshodným), neboť tvoří skladební dvojici s řídícím substantivem pravdu. Naopak při slovosledu Lékař řekl pacientovi o jeho zdravotním stavu pravdu je větný člen /o/ stavu předmětem.
V dotazované větě jde ovšem o jev jen zdánlivě podobný: ani při slovosledu Rodiče na mě čekali na nádraží u vlaku nelze spojit /na/ nádraží a /u/ vlaku do skladební dvojice typu „řídící substantivum – přívlastek na něm závislý“ (nelze se totiž rozumně zeptat „na jakém nádraží?“ a odpovědět „na nádraží u vlaku“ ). Jak v této větě, tak ve větě dotazované je proto /u/ vlaku příslovečné určení místa.
Dodám především pro gymnaziální učitele, že v uvažované větě Rodiče na mě čekali na nádraží u vlaku je i substantivum /na/ nádraží příslovečným určením místa. Nabízí se však zajímavá otázka: existuje mezi větnými členy /na/ nádraží a /u/ vlaku ve splývavém spojení jakýkoli jiný významový skladební vztah než přívlastkový? Ano, existuje: podle syntaktických příruček jde buď o příslovečné určování, determinaci (pak by šlo o skladební dvojici), nebo o přistavování, apozici (pak by šlo o skladební skupinu).
Poněkud jiná situace by však nastala při slovosledu Rodiče na mě čekali u vlaku na nádraží – i proto jsme konstatovali, že dotaz se slovosledu dotýká. Teoreticky by se totiž mohlo jednat o zdůraznění toho, že jde o vlak na nádraží, nikoli třebas o vlak na slepé koleji. A v takovém případě dostaneme na otázku „u jakého vlaku?“ smysluplnou odpověď „u vlaku na nádraží“. Zde bych tedy – pokud bychom se nemohli opřít o širší kontext – připustil pro výraz /na/ nádraží obě možnosti větněčlenské platnosti: jak příslovečné určení místa, tak přívlastek neshodný, závisející na substantivu /u/ vlaku.
Na závěr podotknu, že podobné jevy nemají sice z hlediska dnes tolik poptávané „využitelnosti v praxi“ žádný přímý význam, ale přesto by je češtináři měli do školní výuky mluvnice pravidelně zařazovat: jsou totiž neobyčejně cenným materiálem pro budování analytického (a vůbec abstraktního) myšlení. A to už je dovednost, kterou v mimoškolní praxi využijí všichni žáci.
PhDr. Jiří Kostečka, Ph.D.
ASČ
Panu Luďkovi jde zřejmě o spojení „ruku v zápěstí“. Zde po mém soudu budeme interpretovat substantivum „zápěstí“ jednoznačně jako příslovečné určení místa, tedy jako větný člen závislý na přísudkovém slovese „zlomil“. Nedává totiž valný smysl pojetí, při němž by výraz „/v/ zápěstí“ vyjadřoval vlastnost ruky, tj. byl by přívlastkem neshodným.
Zajímavé je na této větě zatížení přísudkového slovesa „zlomil si“ z hlediska klasické, tzv. závislostní syntaxe: tvoří skladební dvojici s podmětem „lyžař“ a je rozvíjeno příslovečným určením přípustky „/při/ opatrnosti“, příslovečným určením způsobu, popř. míry „nadvakrát“, předmětem „ruku“ a příslovečným určením místa „/v/ zápěstí“.
Dodatek pro učitele středních škol, zejména gymnázií: Z hlediska valenční skladby je přísudkové sloveso ovšem „pouze“ dvojvalenční, protože všechna tři příslovečná určení jsou členy nevalenčními, nezákladovými.
Děkuji Vám moc, pane Kostečko. Ano, máte naprostou pravdu, šlo o zápěstí. Strhla se nám tu mezi češtináři docela mela – děkujeme za rozsudek =)
Jedná se stejný případ i v případě věty: „Lyžař si i při vší opatrnosti zlomil nadvakrát ruku v zápěstí.“?