Dotaz:
Dobrý den, mám tento syntaktický problém:
Ve větě Je možné se setkat až v úterý patří infinitiv setkat se  k části je možné, nebo je to podmět? Jde o to, že výraz je možné má pouze modální význam, dala bych tedy infinitiv k tomu. Šlo by pak o jmenný přísudek se sponou. Když se převede infinitiv do podoby vedlejší věty, bude z něj podmětná věta (Je možné, abychom se setkali… ). Jsem tedy na rozpacích, jak to určit.
Děkuji mnohokrát za odpověď.
Paní M. U.

Odpověď ASČ:
Na rozpacích nebuďte, uvažujete zcela správně:
Jde o přímo exemplární konstrukci s infinitivem ve funkci podmětu. Důkazem je mj. možnost substituce (náhrady) infinitivu podstatným jménem setkání/schůzka: srov. Setkání je možné až v úterý / Schůzka je možná až v úterý. Obě možnosti ukazují jasně na podstatu jevu shodou přísudku s podmětem, zde zejména ve jmenném rodě.
Podobně je podmětem infinitiv např. ve větách Mýlit se je lidské, Vyřešit tenhle úkol je nemyslitelné. A ano, máte pravdu, substituce vedlejší větou vede ke stejnému výsledku, totiž k vedlejší větě podmětné.

Závěr:
Ve větě Je možné se setkat až v úterý je podmětem infinitiv setkat se, přísudkem slovesně-jmenným (= přísudkem jmenným se sponou) pak spojení je možné. Sponou je samozřejmě slovesný tvar je. Slovosled tu nehraje roli.

Jiří Kostečka

7 komentářů.

  1. Irena Stiborková napsal:

    Prosila bych objasnit tento jazykový problém:
    Je nutné to vidět.
    Podmět – vidět, přísudek – je nutné,jaký větný člen je slovo – to?
    Děkuji za odpověď.

    • Jiří Kostečka napsal:

      Zájmeno „to“ se může ve větě vyskytnout jak ve funkci podmětu, tak ve funkci předmětu.

      Jako důkaz prvního tvrzení uvedu příklad „To je nesmysl.“ (Srov. substituci /tj. náhradu/ zájmena „to“ spojením „Tahle úvaha je nesmysl.“ – Z tvarů „tahle“ a „úvaha“ jasně vyplývá 1. pád, tedy signál podmětu.)
      Pro doložení druhého tvrzení slouží právě dotazovaná věta. Stačí drobná úprava slovosledu a substituce zájmena pádově jednoznačným substantivem, aby byly větněčlenské vztahy zcela průzračné: „Vidět to / tuto sochu je nutné.“
      „Vidět“ je zde podmět; „je nutné“ je přísudek jmenný se sponou = přísudek slovesně jmenný; „to“ je předmět ve 4. pádě (ve 4. pádě je totiž i „tuto sochu“).

  2. Jiří Kostečka napsal:

    Na základě žádosti tazatelky rozvedu odpověď J. Soukala:

    Prof. Vladimír Šmilauer, jenž je dodnes neotřesitelnou autoritou v oblasti závislostní (tzv. klasické) syntaxe, dělí příslovečná určení způsobu na 4 hlavní podtypy: vlastního způsobu, míry, prostředku, zřetele. Posledně jmenovaný podtyp identifikujeme pomocí otázky „se zřetelem k čemu / vzhledem k čemu / s ohledem na co se děj odehrává (odehrál, bude odehrávat)?“
    Typická PUZzř nalezneme např. v těchto větách:
    1. S ohledem na závažnou SITUACI musíme přijmout nepopulární opatření. (Výraz „s ohledem na“ je zde složenou nevlastní předložkou, neurčuje se tedy jako větný člen, byť obsahuje původní substantivum.)
    2. CHOVÁNÍM i ZPŮSOBEM mluvy velmi připomínal svého otce.
    3. Vojsko se seřadilo ZÁDY k lesu.
    4. Moje matka je POVOLÁNÍM herečka.
    5. Jan určitě bude zanedlouho VYŠŠÍ než jeho bratr. (Zde viz analogický příklad J. Soukala.)
    Jako u prakticky všech druhů PU existují i zde přechodové jevy: Např. u příkladu č. 3 bych nevyloučil pojetí PU vlastního způsobu (podle mého názoru se totiž lze bez násilí zeptat rovněž „Jakým způsobem se vojsko seřadilo k lesu?“ s přijatelnou odpovědí („Tak, že/aby k lesu stálo zády“).
    Snad toto vysvětlení postačí.

    Zajímavější je ovšem otázka, jakým větným členem je ve větách jako „Postavil se zády k lesu“ ono „/k/ lesu“. Podle klasické syntaxe by mělo jít o přívlastek (neshodný), protože daný výraz závisí na skladebním substantivu „zády“. (Nikoli na slovese, jak ukazuje analogie „Stál zády k lesu“, kde je vazebně vyloučena skladební dvojice „*Stál k lesu“.) Jenže na takový větný člen se nelze rozumně zeptat typickou otázkou na přívlastek, totiž „*jakým čelem stál“, neboť odpověď „k lesu“ tu nedává smysl – na rozdíl od vět jako „Šel cestou k lesu“.
    Byl bych rád, kdyby se k tomuto problému vyjádřil syntaktik – specialista.

    Podmětem ve větě „Borovice je vyšší než jabloň“ je substantivum „borovice“. Možná tazatelku zmátlo, že substantivum „jabloň“ je v 1. pádě, ale to není platné kritérium: jednak podmět může stát i v pádě druhém („Ubylo vody“, „Není více dobré stařenky“), jednak – a to zde hlavně – 1. pád jména není nutně signálem jeho podmětové větněčlenské platnosti; srov. „Bojoval jako lev“ (PUZzp), „Jako řidič úplně selhal (PUZzř)“, „Můj otec je lékař“ („lékař“ má platnost jmenné části přísudku slovesně-jmenného = přísudku jmenného se sponou).

    Jiří Kostečka

  3. Jana napsal:

    (Bohužel reaguji až teď, protože jsem zapomněla, kam jsem dotaz zadala). Mohlo byste mi to, prosím, nějak blíže vysvětlit? Trochu jsem pátrala po definici tohoto příslovečné určení, ale žádný podobný příklad (jako je ten „můj“ jsem bohužel nenašla). Nebo je nějaký zvláštní podtyp? Ještě bych se chtěla zeptat, které slovo je vlastně v této větě podmětem… Moc děkuji za ochotu.

  4. Jana napsal:

    Moc děkuji za odpověď.

  5. Jana napsal:

    Dobrý den,
    pokud máme větu jako: „Borovice je vyšší než jabloň“, jakým větným členem zde bude slovo „jabloň“?

Zanechat odpověď