„Je zjevné, že sémantický potenciál Sabinova libreta Prodané nevěsty nejenom posouvá tradiční vnímání této opery, ale nabízí patrně také podněty k jejímu inovativnímu ztvárnění na jevišti.“

Znovuuvedení podnětného článku doplňujeme o připomínku dnes již legendární inscenace pražské Ypsilonky, ZDE, ZDE a ZDE.

„Slova od Sabiny. Hudba od B. Smetany“

(interpretace operního libreta)

K 200. výročí narození Karla Sabiny

K ikonickým textům české kultury bezesporu patří operní libreto Prodaná nevěsta. Spojením hudby Bedřicha Smetany se slovy Karla Sabiny vznikla opera, která byla až do nedávné doby považována za „národní“, za výraz „českého charakteru“. Přesto text Prodané nevěsty obvykle nebývá vnímán jako předmět školské výuky češtiny ani zařazován do čítanek. Důvodem je patrně nesamostatnost libreta jako literárního žánru i to, že v hudební složce Prodané nevěsty bývá často spatřována významnější umělecká hodnota než ve složce textové. Přesto lze říci, že i Sabinovo libreto má v tradici značný kredit. Příběh opery zlidověl a určité pasáže textu zůstávaly v paměti podobně jako některé básně Erbenovy Kytice nebo začátek Máchova Máje.

Zdá se, že v současnosti se status klasické linie české kultury, minimálně do roku 1989 ve společnosti souvisle recipované, výrazně proměňuje a zpochybňuje se celý kulturní hodnotový žebříček. Tento proces dosud není u konce, a nelze tedy říci, k čemu přesně vedl nebo ještě povede. Avšak i v případě, že by měla jeho výsledkem být obecná devalvace kulturních hodnot, může se jeho přínosem stát právě tendence stávající hodnoty přehodnotit a dodat jim nový smysl. To ovšem v první řadě znamená vracet se k sporným dílům, zkoumat je v dobových i aktuálních souvislostech a zasazovat se o jejich bezpředsudečnou interpretaci.

Interpretace operního díla zpravidla zahrnuje tři oblasti: text libreta, hudbu a konkrétní jevištní realizaci včetně hudebního, pěveckého a hereckého provedení. Zde se budu zabývat první z těchto oblastí, k ostatním dvěma mohu pouze přihlížet.

Hudba a vývoj textu

Zatímco u hudby k opeře lze obecně po sémantické stránce hovořit jen o jejím základním charakteru či emocionálním „naladění“ (hudba lidová / umělá, veselá, dramatická, tragická…), konkrétní smysl textu obyčejně poskytuje mnohem více možností pro výklad. V odborné literatuře k Prodané nevěstě se často navíc upozorňuje na patrný rozdíl mezi radostnou, živelnou hudbou a ironickým obsahem libreta,1 který lze vysvětlovat jak odlišným zaměřením obou tvůrců, tak paralelním vznikem notového partu a textu. Skladatel si podle svého tradovaného vyjádření z roku 1882 objednal u spisovatele libreto na komickou operetu „v národním, lehčím slohu“.2 Už během roku 1863 tak vznikla první, jednoaktová verze textu, podle něhož Smetana pokusně rozvrhl svoji operu a pak libreto poslal autorovi zpět s instrukcemi pro přepracování. Opera se tak při svém prvním uvedení 30. května 1866 na scéně Prozatímního divadla v Praze hrála už ve dvou dějstvích. Téhož roku byl vydán i text libreta s označením dvojího autorství opery na titulním listu: „Slova od Sabiny. Hudba od B. Smetany“.3

Přes úspěch premiéry se však Smetana rozhodl na díle dále pracovat. Výraznější úpravy se však týkaly více notového partu (dokomponování hudby k recitativům aj.) než textu libreta. V něm byly především střídmě kráceny prozaické pasáže a také zmizel satirický kuplet Principála a Esmeraldy; naopak největší veršované doplnění si vyžádalo rozdělení původního rozsáhlého prvního aktu do dvou. Ideově se však Sabinův text neměnil. Definitivní znění Prodané nevěsty bylo premiérováno 25. září 1870. Lze říci, že z něho v žádném případě nezmizelo zmiňované významové napětí mezi slovy a hudbou, které lze vnímat i jako střet literárního a hudebního žánru – vesnické frašky a opery buffa.4

Kontext žánru libreta v rámci Sabinovy tvorby

Zmapování okolí zkoumaného jevu obvykle nebývá jádrem jeho výkladu. Přesto právě širší, mezitextové kontexty mohou výrazně přispět k vymezení oblasti interpretace a zároveň k jejímu bohatšímu zvrstvení. V rámci libretistického žánru se Sabinův text ocitá v souvislostech s jeho dalšími operními librety z téže doby. Už před Prodanou nevěstou otextoval pro Bedřicha Smetanu operu Braniboři v Čechách (premiéra 5. ledna 1866), psanou na historický námět.5 Toto libreto však vykazuje příbuzné rysy spíše se Sabinovým rovněž veršovaným historickým textem k opeře Karla Richarda Šebora Templáři na Moravě (1865). Obě tato díla charakterizuje nepřirozený formulační patos v dialozích, po němž v Prodané nevěstě s její venkovskou tematikou a nápodobou lidové mluvy nenajdeme téměř stopy. Mnohem blíže má k ní v těchto ohledech další Sabinovo libreto k svého času populární komické jednoaktovce Viléma Blodka V studni (1867), v němž se vesnické prostředí kombinuje s polopohádkovým dějem.

Kontext dané tematiky obecně a u Sabiny

Žánrový kontext Prodané nevěsty můžeme rozšířit až za hranice hudby. Tematicky tato opera zřejmě vychází z literárního žánru komické divadelní frašky se zpěvy, který se v českém i německém jazykovém prostředí první poloviny 19. století hojně pěstoval. Jak např. upozornil literární historik Julius Dolanský (Heidenreich), existují styčné body mezi textem Prodané nevěsty a dvojaktovou veselohrou Sládci Karla Jaromíra Erbena.6 Text Erbenových Sládků7 vznikl zřejmě v létě 1836 a už při jevištní premiéře v Žebráku 26. března 1837 byla hra doprovozena předehrou a hudebními vložkami Josefa Vorla. V rukopisu se navíc dochovalo několik dalších písní, rovněž zhudebněných Vorlem, ty však byly ze hry vypuštěny. Se Sabinovým libretem Sládky pojí částečně shodný námět – je zde mj. ústřední pár „podstaršího“ Jaroše a dívky Vojtěšky, jíž rodiče nutí nejapného „obročního“ Zapita, konflikt mezi Jarošem a Vojtěškou, který se v závěru ukáže jako omyl atd. Na počátku, uprostřed i na konci Sládků se ozývá veršovaný refrén na oslavu piva a sladovnického řemesla, jemuž se silně podobá sbor „To pivečko věru je nebeský dar“ z počátku druhého jednání Smetanovy opery (ten se však objevil až v její konečné úpravě z roku 1870), stejně jako celkové rozložení rámcových sborů. Natrefíme i na shodnou formulaci – v popisu komického ženicha Zapita (u Sabiny Vaška) se opakují slova „Není velký ani malý“. Výraznější jsou ale rozdíly mezi oběma texty, u Erbena mj. schází jakýkoli náznak Sabinovy ústřední zápletky s „prodanou“ nevěstou. Je proto třeba říci, že intertextuální vztah je zde založen především na obdobné, nicméně žánrově dané tematice, kdežto přímé reminiscence na Sládky se v Sabinově libretu objevují vcelku zřídka.

S tím souvisí i skutečnost, že mnohem blíže má k Prodané nevěstě text Sabinova staršího, byť žánrově odlišného díla – satirického románu Věčný ženich (dva sešity 1858, dokončení 1863), přičemž lze nalézt jen malé množství textových shod mezi tímto románem a Erbenovými Sládky. Ve Věčném ženichovi později nalezl Sabina pro své libreto vedle drobnějších motivů připravená zvláště obě stěžejní témata, peníze a chystaný sňatek. Nacházíme také několik obdob mezi postavami, např. vesnický dohazovač Barnabáš Čamrda vyznívá jako románově rozpracovaný předobraz Kecala a sám titulní „věčný ženich“ Macek Stoklasa upomíná v některých ohledech na neúspěšného nápadníka Vaška a jiné podobně disponované figury z dalších Sabinových textů.8 Opakuje se i významová záměna sloves provdat a prodat. Spolu s Erbenovými Sládky tu tedy celkově nalézáme nejméně tříčlennou intertextuální vazbu. Taková vícečetná vazba je ovšem v literatuře běžná i u velkých děl a zkoumaný text nijak předem nediskvalifikuje.

Interpretace libreta Prodané nevěsty

Vlastní libreto ve své konečné úpravě z roku 18709 zahrnuje tři jednání. Úvodní sbor vesničanů „Proč bychom se netěšili“ ve spojení se Smetanovou hudbou bývá zpravidla vnímán jako výraz jásavého životního optimismu, který současně předjímá závěrečné vítězství „věrné lásky“ Jeníka a Mařenky a chystané svatební veselí. S přihlédnutím ke smyslu textu lze ale tento ustálený názor zpochybnit. Sám úvodní sbor zpívá o radosti, která je namířena zřetelně proti instituci manželství: „A kdo ženat, která vdaná, / rozžehnej se s radovánky! / (…) / Ouvej, ouvej! / Konec radostí! / Hrnou se starosti, / zlosti, mrzutosti.“ Bohem dané „zdraví“ jako by tu figurovalo na místě mládenecké svobody či eventuálně aby vyvážilo strasti plynoucí z manželství.

Tento paradox pak předznamenává následující, kontrastně vystavěný děj. Sbor se prolíná s duetem ústředního páru milenců, kteří naopak touží stát se manželi, ale obávají se překážek ze strany rodičů. Určitou neshodu mezi nimi naznačuje Mařenčina žárlivost na Jeníkovu možnou milenku, scéna ale končí tím, že se pár ujišťuje o svém věrném milování. Protiváhou milostných eskapád se stává pragmatičnost Mařenčiných rodičů, živená vychytralým dohazovačem. Kecal se prozatím marně pokouší přesvědčit Mařenku o výhodách sňatku s Vaškem, který si žádá její otec a z něhož má Kecal prospěch. Máme zde děj frašky, pod níž však doutnají emoce hrozící přerůst ve vážnější konflikt.

Vše se vyostří v druhém dějství, kde také Jeník a Kecal uzavřou obchod, v němž je stanovena cena Mařenky na tři sta zlatých. (Ale i sama Mařenka si pěkně zahraje s koktavým Vaškem a podvodem z něho vyláká přísahu, že se zřekne nevěsty, kterou mu určili rodiče.) Licitování mezi Jeníkem a Kecalem navíc nabývá podoby obchodního jednání, jež je v zájmu dobrých mravů nutno veřejně sepsat a smluvně potvrdit před co největším počtem svědků. Jeníka za jeho jednání nemine opovržení celé vesnice, které současně odsuzuje i Mařenku: „Prodal svou milou / za tři sta; / neníť věru drahá. / Hanba! Hanba!“ Uvážíme-li, jak významnou roli měla v 19. století pro ženu, i prostou vesničanku, její pověst, je zřejmé, že postavení kompromitované milenky, které ženich odřekl očekávaný sňatek, mohlo mít pro Mařenku i trvalé sociální následky. Pro své komické libreto tedy Karel Sabina zvolil polohu satiry, jejíž občasná etická problematičnost se vyjevuje zvláště při porovnání s jeho obdobně zaměřeným románem Věčný ženich. Takto naladěný příběh příliš nekoresponduje s paralelně vznikající Smetanovou hudbou, nelze mu však upřít, že nepodléhá idealizaci tématu a především v rámci libretistického žánru oplývá řadou progresivních, možno říci realistických prvků.10

Jeníkův čin se však Sabina pokusil zmírnit a vysvětlit jeho sólem, v němž slyšíme i ujištění: „Jak možná věřit, / že bych já prodal / svoji Mařenku!“ Přesto je zřejmé, že situace, do nichž se v Prodané nevěstě dostává Mařenka i Jeník sám a později ještě další postavy, mohou být skutečně zraňující. Rýsuje se tak děj podivuhodně trpký a nabitý ironickým smyslem.

Děj svatební komedie rozhodně není veselý pro její hlavní aktéry. V posledním jednání se všichni postupně stávají předmětem výsměchu jednotlivců i sboru ztělesňujícího veřejné mínění. Hořká slova pro Jeníka nyní nachází i Mařenka („Tys hanebník a lhář!“), kterou ve chvíli pro ni nejtrpčí Jeník přemlouvá, aby přivolila ke smlouvě dohazovače a provdala se za Míchova syna, tedy podle obecného přesvědčení za Vaška. Mařenka dokonce s tímto sňatkem vysloví souhlas, když bylo odhaleno, jak oklamala Vaška. Její překvapivá slova „a já – já si vezmu Vaška!“ si vyžadují interpretační dourčení na jevišti jako možný výraz jejího podrobení, zoufalství, případně ale také vzteku, nebo i jako ženský vrtoch, za nějž Mařenku stihne Jeníkův smích.

Zásadní obrat přináší odhalení Jeníkova inkognita: i on je Míchův syn, a má tedy podle smlouvy, již podepsal zřejmě falešným jménem Horák, právo na sňatek s Mařenkou. Sám Jeník pak opravuje veřejné mínění o svém jednání („Ne podvod, pouhá jenom lest“) a získává je zcela na svou stranu. Předmětem ironie se stává obelstěný Kecal, kterého „prohnaný“ Jeník znemožnil a připravil nejen o „reputaci“ a „čest“, ale také o značnou sumu peněz. V samém závěru utrží všeobecnou ostudu i nezralý Vašek, převlečený do medvědí kůže. Celkové dění ex post všechny postavy unisono komentují slovy: „Dobrá věc se podařila, / věrná láska zvítězila.“

Právě ono zmiňované veřejné mínění v textu interpretuje probíhající děje a současně i v hrubých rysech signalizuje momentální emocionální náboj hudby. Není mu však při jeho sémantické i logické vrtkavosti radno zcela věřit. Dílo se tím problematizuje, zmnožuje se ale jeho významový potenciál. Nespolehlivost obecného úsudku v Prodané nevěstě předpokládá existenci vyššího, nadřazeného subjektu, který by zaručoval syntézu celkového smyslu textu a implicitně podněcoval k jeho výkladu. Interpretační gesto tohoto předpokládaného vnitrotextového subjektu se může ovšem uskutečnit pouze v mysli vnímatele, který je současně nucen hledat spojení smyslu textu s převládajícím dojmem z hudby. Jednou z funkcí tohoto subjektu může být i možnost intertextuálního propojování libreta s dalšími texty, mj. se Sabinovým románem Věčný ženich, který klíčovým způsobem osvětluje balancování na hraně etické přípustnosti, jehož známky jsme v Prodané nevěstě vypozorovali, akcentováním hlouposti jednotlivých postav z vesnického společenství (konkrétně dohazovačů Čamrdy a Kecala, ženichů Macka a Vaška aj.). Je zjevné, že sémantický potenciál Sabinova libreta Prodané nevěsty nejenom posouvá tradiční vnímání této opery, ale nabízí patrně také podněty k jejímu inovativnímu ztvárnění na jevišti.

Spornou však zůstává otázka, zda pro chápání a recepci pěveckého díla obecně nemá rozhodující význam právě dojem z hudby a zda obsah zpívaného textu nebývá pod tímto dojmem zpravidla spíše ignorován.

1 Příklady viz Charypar, M. Karel Sabina: „epigon“ a tvůrce (Textová příbuzenství jako zdroj smyslu a poznání). Praha: Academia, 2010, s. 164n.

2 Pražák, P. Smetanova Prodaná nevěsta (Vznik a osudy díla). Praha: Lidová demokracie, 1962, s. 23.

3 Prodaná nevěsta (Komická zpěvohra ve dvou jednáních) [Praha 1866], doslovný přetisk ed. A. Novák, Praha: Politika 1918, s. 7.

4 Volně v této souvislosti připomeňme ještě dobové diskuse o hudebních deklamacích v Prodané nevěstě, podnícené kritikou Elišky Krásnohorské, srov. Jiránek, J. Vztah hudby a slova ve Smetanově Prodané nevěstě (Příspěvek k otázce hudební deklamace). Hudební věda 1971, roč. 8, s. 19–40.

5 Jiránek, J. Sabinovo libreto k Smetanově první opeře. Česká literatura, 1979, roč. 27, s. 206–218.

6 Dolanský, J. Karel Jaromír Erben. Praha: Melantrich, 1970, s. 44–49.

7 Viz Erben Karel jaromír. Dílo 2 (Próza a divadlo). Praha: Melantrich, 1939, s. 467–517, a tamtéž ediční komentář Antonína Grunda, s. 559n.

8 Charypar, M. (2010), s. 168–169, 226–240.

9 Vycházíme zde ze znění Prodané nevěsty v edici Tři smetanovská libreta, ed. Rudolf Havel, Praha: Odeon 1975, s. 13–58.

10 Realismem v literatuře se Sabina průkopnicky zabýval už dříve, srov. „Proslov“, Jasoň1, 1859, 1. duben, s. 1, bez podpisu.

Publikováno v časopise Český jazyk a literatura, č. 3, 2013-14.

Připravil -js-

Jeden komentář.

Zanechat odpověď na Josef Soukal