Jiří Peňás:

Jestliže Bob Dylan je Picassem hudby, jíž se nepřesně říká populární, pak Leonard Cohen byl jejím Chagallem, Modiglianim, Schielem a také Balthusem. Jestliže se na ženách už pomalu nesmí hodnotit fyzická krása, protože by to prý snižovalo jejich hodnotu na kus masa, jako by krása nebyla z velké části vlastním dílem, pak tu staromódně říkám, že Leonard Cohen byl fyzicky nejkrásnějším vydáním muže, jakého si lze představit. Krásný byl jako mladík, hebrejský Adonis z Montrealu, krásný byl jako stárnoucí muž v tmavých brýlích, žvýkající banán na obalu desky I’m Your Man, a snad nejkrásnější byl jako vyschlý stařec s holou lebkou pod kloboukem, asketa v obleku od Armaniho, v němž s klidem a zájmem vyhlíží smrt a nekonečno.

Byl básníkem surrealistické představivosti a metaforiky plné chtíče, který přitom neměl nic společného s vulgaritou.

Byl spisovatelem těžko čitelných temných románů mokvajících krví a podvědomím.

Byl textařem svých písní, které naplňoval hořkostí a sarkasmem, již spojoval s nepřekonatelnou schopností klást slova tak, aby způsobovala sladké rýhy na srdci.

O Leonardu Cohenovi (2016) též ZDE, ZDE a ZDE; o písni Hallelujah ZDE.

2 komentáře.

  1. Josef Soukal napsal:

    Michal Šanda v Dobré adrese: „Na mne měl vliv naprosto zásadní. V roce 1980 jsem si v tehdejším Západním Berlíně koupil v obchodě s deskami na Ku’damm-Ecku tři alba: Songs of Leonard Cohen, Songs of Love and Hate a New Skin for the Old Ceremony. Uhrančivé balady ve spojení s podmanivým Cohenovým hlasem na mě zapůsobily mocným kouzlem. Dá se říci, že právě ony mě přivedly k literatuře. Neuměje kloudně anglicky jsem pochytával jednotlivá slova, která jitřila moji mladickou fantazii, a na jejich základu jsem se pokusil napsat první básně vlastní.“

Zanechat odpověď